Co jsem si letos předsevzal, to jsem splnil a dokonce nad plan! Takže po osobácích na 10 a 21, jsem sel s patnactidennim odstupem do PIMu s cistou hlavou, ale myslenkou odvaznou. Prasknout si jeste osobak na maratonu! Loni to na Kladne za idealnich povetrnostnich podminek vyslo a ikdyz jsem toho moc nenaspal, proste byl den D a Kocour zatnul zuby a vyšlo to.
Letos jsem toho opět moc nenaspal, k tomu me 30h pred zavodem kousnul vlcak do pr*ele, ale hlavne jsem si vlastne nedal zadny delsi beh (180-200min).
Prazskej zavod ma neco do sebe, masa bezcu, tuna amateru, pohlcuje me to a tesim se jako malej kluk. Plan je bezet na 3:45 a v poslednich 5 km zrychlit ...hahaha. Nejak se nam potrhaly mraky a potim se uz v koridoru, asi 500m za Honzisem, ktery okukuje 40kg cernochy.
Snazim se presvedcit hlavu, ze zapomenute navleky na lytka nebudou vadit (bohuzel to dost vadilo). Bum - prask, tony Vltavy a po 4minutach sourani je tu modry koberec a zacina se bezet. Hlavne to neprepalit. Klusu opravdu zvolna a okolo me se sprintuje jak na desitce. Prvnich 5 km se tak nejak kocham, pak uz mi to neda a pomalu se vodicum vzdaluji. Pravidelne chlastam a zdimu houbicky na hlavu. Je vedro jako prase a to i v tempu 5:10-20.
Kdyz se blizim k Výtoni je tu v protismeru Radek Bruner a Dan Oralek, tady me poprve napada, ze to bude asi v prdeli, ze to je strasnaaa daaaalkaaa :(
Pak mi neprida, kdyz vidim Standu ze Zaluzi, kterak metelí na cas 3:28, sakra, vzdyt jsem ho v Peckach dal asi o 2 minuty!
Pod Nuselakem na 17km se mi zamotaji nohy do koleje a ja predvedu akcni podivanou v podobe nekolika kotrmelcu zakoncenym bohuzel odrenym a narazenym kolenem a taky kotnik prosakuje. Ostatni jsou ohleduplni, ale delam, ze nic, ze to je takova moje bezecka vlozka. Boli to, ale pohybu nevadi. UF!
Kecam s bosonohým Tomášem Zahálkou a vbíhám do druhé poloviny závodu. Hmm ještě 10minut a černoši jsou v cíli.
Na 24km zjištuji, že takhle to nepůjde, jsem zatuhlej a jen silou vůle se snažím držet tempo. Vodiči 3:45 jsou zpátky na dohled a snový čas 3:40 se mi vzdaluje. Krize přichází na 30km, už nedávám ani tempo 5:20, ale nejsem sám a to mi drží nad vodou. Silou vůle a se přesvědčuji, že 12km dávám běžně a tady mám výhody občerstvovaček. Ostatně ty komplet využívám, ikdyž proklusávám, bojím se totiž zastavit, ale beru všechno co tam mají.
Od 33km je to úplné bitevní pole, sílu mají jenom štafetáři, ostatní vypadají stejně jako já nebo hůř, přesto mě deprimuje, když nedokážu uviset pár rychlejších. Znovu Libeńský most a já spřádám plány to tam poslat, ale nejde to. Nohy jsou asi sto kilové. Několik jedinců blije, nebo se motá. Pár jich sedí na kraji cesty, asi to přepálili víc než já. Spousta lidí se motá a kličkuje. Tohle je maraton, kdo si nevyzkoušel nepochopí.
Já běžím počtvrté, ale poprvé zcela silniční a bolí to hodně. Naštěstí bez puchýřů, ale druhej a především třetí den nohy bolej jako z pekla.
Poslední občerstvovačka. Leju na sebe a do sebe. Skáču do vláčku jednoho sporťáka a makám, předbíháme hodně lidí, euforie stoupá, už jenom 1,2km
Protahuju krok. Dávám si postupné cíle a předbíhám kolegy maratonce jako na běžícím pásu. Modrá je dobrá! Koberec vítá, já posílám Mirkovi tam nahoru pozdrav. Čas není oslnivej, ale na víc není.
Carlo Capalbo mi třese pravicí, sedám si a odpočívám, čekám na pár známejch tváří, ale nikdo nikde, vyfásnu placku, poděkuju - neobjímám. Ty dobrovolnice mají těžký chléb, když jim ty smradlavý, politý a propocený postavy padají euforicky do náručí, ale to k tomu prostě patří. Přemejším, jestli si mám nechat ošetřit koleno, ale začíná mě bejt blivno a tak se jdu schovat do knihkupectví, kde mám vybudovanej azyl. Výhodou je, že mohu mísu objímat beze svědků. Prostě to nějak nesedlo.
Večer mě kluci přemluvili do brány a dostavila se křeč v lýtku jakou nepamatuju a také několik podlitin. Ten fotbal fakt není pro mě.
Ale nestěžuji si. Výmluvy nehledám, byl to super zážitek a mám další cíl - zlepšit se. Běhání je stejně jako cyklistika hodně fajn!