Desina v Brodě je jeden ze závodů, který jsem při svém znovuzačátku sportování ani jednou nevynechal. Vlastně to byl jeden z prvních závodů, který jsem absolvoval s tím zpropadeným oranžovým oddílem, ze kterého není cesty ven.

Ráno na čas, v autě plno legrace (proslýchá se, že spousta lidí trpí starťákem z tohohle matche několik dnů předem...), ještě víc při prezentaci a snad úplně nejvíc na startu.

Takže se rozbíháme a jak je tu zvykem, co to dá. Po pár metrech opojnou rychlostí se sebevědomí zvedá, paráda běží se dobře, dneska by to mělo jít. Vedle mě mladej Kapr, drží slovo, že to zkusí dát se mnou. Vzhledem k tomu, že neběhá žádnou tužku je to pro mě další psychická vzpruha. Za chvíli mi za uchem funí Čespa a prohlašuje, že si jde pro ten věneček, no uvidíme.

Hodinky odpípají první km, čas nějakých 3:42, to je moc říkám si a když zvolním, tak Čespa jde přede mě se slovy, za chvíli Ti odstřídám. No poslal to tam celkem razantně a jak jsem si zrovna naordinoval ten oraz s tím, že to mám pod kontrolou, tak ho v klidu nechávám běžet. Druhý km za 4:01. Tak takhle nějak bych to chtěl doklepat, Čespa pořád v dohledu a už se přestal vzdalovat. Tak teď už jen držet. Další km, ale zase trochu zpomaluju. Čespa pořád na dohled. Na čtvrtým trochu krizovka a zpomaluju na 4:10. Na otočce už špatenka a mezičas něco lehce přes 20:20.

Pod 40 to dneska nebude, to už poznám. Čespa pořád se stejným odstupem, tomu nedojde, a nejspíš už asi ani nezrychlí, tak už to jen tak nějak doklepat a hlavně nenechat přes sebe jít další lidi. Běžím s jednou sympatickou ženskou, hecuje mě a pořád do mě něco hustí, omlouvám se jí, že si se mnou moc nepokecá a že nejsem přiliš dobrej společník. Za chvíli se jí začínám opět omlouvat, poněvadž si musím vystoupit, hecuje mě, co se dá, ale tempo 4:00 a míň už prostě na sedmým nedávám. Navíc mi tak nějak od otočky připadá, že když trochu zrychlím, začne mě píchat v boku, což když se mi rozjede, tak to můžu rovnou zabalit.

Máme tu osmej km a ke mně přiklusal oranžovej dres a hlásí mi, že mi z těch plavek leze cedulka, no to mě… , Barbánek. Běží trochu rychleji než já, ale jak jsem si od tej ženský trochu orazil, tak tempo srovnávám. Navíc jsou to už jen 2 do cíle, to píchání v boku už musím vydržet a jak mě docvakával, tak si musel pěkně dávat a určitě je úplně odvařenej říkám si. Běží konstantní rychlostí a ten devátej dáváme za 3:59. Říkám si, že když nezrychlí, tak to do cíle vydržím a 50 m před páskou ho prostě rozšmelcuju na cimprcampr!

Jak padne devátej ale Barbánek prohlašuje: „pojď zkusíme cvaknout Čespu, máme ho pořád stejně na dohled“. Vzhledem k tomu, že Čespu mám takhle na dohled už asi 7 km, tak jen odevzdaně kroutím hlavou… Totálně psychicky rozloženej pozoruju jak se Barbánek k Čespovi přibližuje, jak běží s Čespou ta ženská co mě za otočkou hecovala… No a já? Já jsem v… Už jen pár metrů k cíli, když míjím Honzise, kterej na plný koule řve: „Dreamer pojď“. No tak tohle už ne, něco z paty ještě vytáhnu a beru bronz ze šlapkovskýho mistrovství v běhu přes den.

Jo mělo to koule a já díky všem co tam byli, protože čím víc šlapek, tím to má větší grády.