Letošní Mamut začal oproti všem předchozím atypicky v tom, že jsem poprvé nespal v Přerově, ale doma a na závod vyrazil až ráno. Kolíkáč to tak udělal už loni a chválil si to a plánoval i pro letošek, tak jsem se po krátkém přemýšlení rozhodl to udělat taky tak. Domluvil jsem se se Skopcem, že vyrazíme ve 3:30 a budeme v Přerově cca v sedm, což nám dává dostatek času na prezentaci, převléknutí se i rozjetí. Nakonec to díky nepříznivé předpovědi počasí dopadá trochu jinak. Výprava z Prahy se zredukovala na jeden kousek, kterým je nezdolný a ve vodě nerozpustný Kolíkáč. Takže jsme se dohodli, že si dáme v Praze sraz a pojedeme dál ve třech. Super, nemusím řídit, odpočinu si a v klidu se najím, co víc si přát. Cesta utíká dobře, jen ty občasné přeháňky nejsou nic moc a to černo před námi už vůbec ne. Za Brnem volá Kapr, že v Přerově podle radaru neprší a jde to pryč. To nás na chvíli uklidňuje, ale když se blížíme k cíli cesty opět začíná pršet. No co se dá dělat.
Na prezentaci jsme podle plánu. Potkáváme známé tváře, prohodíme pár slov a říkáme si, jestli to byl vůbec dobrý nápad sem jezdit a to bez ohledu na počasí. Všude se totiž pohybují vyšvihaní borci v upnutých dresech s naleštěnými stroji a odhodláním v ostře řezaných tvářích. Tak i my tři tatíci vyndáváme z auta své náčiní a soukáme svoje faldy do závodního oblečení. Naplnit kapsy dopingem ve formě sojových suků, mysli tyčinek, magneslifů a anticrampů a hurá na rozjetí. Jen nechápu, proč jsem měl v minulých letech ty kapsy vždycky tak přeplněné, když se mi to tam letos tak pohodlně vešlo. No, odpověď se dozvím asi tak za pět a půl hodiny, až budu z doprovodného auta Pavla Popiolka žebrat o housku se salámem (díky moc Pavle). Jdeme se tedy rozjet. Letos jen na konec lesa, je chladno, mokro, tak to musí stačit, snad se zezačátku moc nepojede. Vracíme se na start, ale tam je již plno, tak se tlačíme dopředu pod páskou. Před nás se jich natlačí ještě tolik, že se za pásku ani nevejdou. Ještě počkat až dá Jirka Ježek rozhovor na mikrofon a je tu start.
Jede se za zaváděcím autem, takže pomalu. Až do Prosenic pohoda, ani žádná nebezpečná tlačenka, nejsem úplně na čele, ale hlídám si ho. Stejně tak i Standu Prokeše, to by měl být dnes můj magnet. Tam, kde bývaly kostky je pěkný asfalt, což je super, neměl jsem je rád. A tady se tvoří první únik a vidím v něm i oranžový dres. To je Mc Hammer hlásí Kolíkáč. To je super říkám já, budou hezký fotky. Já se rozhodně nikam necpu, do cíle daleko, kdoví co se ještě přihodí. Tempo je vlažné, chvílemi až výletní. Malé brdky vždy přelítnem, trochu se to natrhá, ale pak se to zase sjede a tak pod Tesák přijíždí celkem početná skupina. Někdo těsně přede mnou bere obrubník a kácí se k zemi. Jen tak tak ho objíždím a za sebou slyším řev a nadávky, asi jich šlo k zemi nakonec víc. Kolíkáč jede na druhé straně silnice, tak se tomu vyhnul. Dobrý jsme tu spolu, tak se připravit, teď to přijde. Silnice se pomalu, ale jistě zvedá, ale tepy zatím minimálně. Tak kdy to přijde? Teď? Ješte ne. Tak teď? Taky ne. A najednou jsme nahoře ani to nebolelo. Ale taky se to nijak nenadělilo. Tesák jen přehoupnem a hurá do sjezdu. Jede nás pořád hodně, utíká to skvěle. Před námi vidím osamocený oranžový korálek, Mc Hammer. Za chvíli ho máme. Říkám mu, ať se zabuduje někam dozadu a dáchne.
Po pár kilometrech, když si říkám, že tu bude za chvíli Hadovna mě Kolíkáč vyvádí z omylu. Nejdřív je tu ještě jedna stojka v lese. Kde? Vůbec si ji nějak nemůžu z minulých let vybavit. Až když se silnice zvedne, tak mi to secvakne. No jo tu si pamatuju, ale nemám ji spojenou s ničím nezapomenutelným, prostě jeden z mnoha brdků. A ani letos se asi nijak nezapíše, vyjíždíme ji totiž v poklidném tempu bez sebemenší ztráty pozic nebo sil. Teď už je to ale opravdu Hadovna. Najíždím si na ni na jednom z prvních míst. Tady už se musí docela zabrat. Pár borců jde přede mě, mezi nimi i Jirka Ježek. Prokeše nevidím, to je dobře. Na hoře jsem maximálně desátý, nebo tak nějak a cítím se dobře. Sjezd se jede rychleji než jsem na tom mokrém slizu čekal, ale jsou tu samí zkušení borci, nikdo zbytečně neriskuje, jede se rychle, ale opatrně. Jsem rád za kotoučovky, reagují rychleji, ale stejně musí s citem, aby to neklouzlo, nebo aby to do mě nenapral někdo zezadu. Pod sjezdem to roztáčíme, abychom využili toho, že se to konečně trochu natrhalo. Konečně se začíná jet. Líbí se mi to, jen abych zvládl Grapy, pak to snad až do rozdělení tratí nějak vydržím a pak se jako vždy zvolní, ó jak jsem se zmýlil.
Prudká levá a je to tu. Grapy. Ta silnice se snad vlivem posunu kontinentálních, nebo litosférických desek rok od roku zvedá ve stále kolmějším úhlu. Řetěz šplhá po kazetě vzhůru podstatně rychleji než já směrem vpřed. Všichni se tlačí dopředu, já se nechal vytlačit úplně vlevo do hromady písku a musím hodně zabrat, abych se z ní vyškrábal. Ale to není důvod, proč mi všichni začínají ujíždět. Prostě to nejede. Nějak jsem se nechal ukolébat dosavadním tempem a teď, když je potřeba zabrat, tak nemůžu. Čelo se mi vzdaluje, vedle mě Standa Prokeš. Tak to teda ne, toho si musím ohlídat. Daří se, na konci louky u lesa jedeme bok po boku, ale já jsem v háji. Řvu bolestí, opravdu a nahlas a Standa mi pomaloučku odjíždí. Nadávám si, teď už jen v duchu, ale nemůžu víc zabrat, tak dělám co se dá, abych neztrácel moc a měl šanci si to ve sjezdu docvaknout. Otáčím se, jak to vypadá za mnou a zajíždím moc ke straně. Slizké listí klouže a stahuje mě do pangejtu. Než se za hlasitého klení vyhrabu Prokeš mizí v dáli a předjíždí mě ještě několik borců. Dolů z kopce se dáváme dohromady asi čtyři a nakonec se nám podaří čelo dorazit, ale byla to setsakramentská dřina. Naštěstí čelo nejede nijak závratně, takže se dá vydechnout. Dokonce se odvažuji zastavit na záchod a věřím, že si to pak dojedu. Právě v tu chvíli nás dojíždí i skupina s Kolíkáčem. Slyším, jak řve, že vidí moje lýtko. Super. Jsme tu spolu, nemá to chybu. Až do rozdělení tras se jede relativně pomalu. Kontroluju, kolik lidí jede dlouhou a moc jich teda není. Nakonec nás odbočuje šestnáct. Kolíkáč to počítal, věřím mu.
Mnou očekávané zpomalení se nekoná, ba naopak začíná se jet. A mě začíná být nedobře. Pobolívá břicho, co chvíli vyjíždím ze skupiny, abych si hlasitě ulevil, ale moc to nepomáhá. Nějak se mi daří stále tam viset, ale už jsem se s Kolíkáčem i loučil, protože mi bylo fakt zle. Pod Fonckami jsem tam, ale je mi jasné, že je to konečná. Začínám ztrácet, šlapu, prdím, šlapu, prdím, ale ani Žíža fotící a povzbuzující mi na náladě moc nepřidává. Nahoře nejsem rozhodně poslední, ale čelo není ani na dohled. Sólo přejíždím Troják a když najíždím na stoupání na Tesák, tak se přese mě převalí několikačlenná skupina včetně Kolíkáče, který na mě řve, ať se taky háknu. Bolí to, ale podaří se. Pak sjezd a valíme neskutečné tempo. To udává hlavně Roman Broniš a díky němu jsme pod Lázy opět v kontaktu s čelem. Tady se to zase trhá. Ti co na to mají, mi pomalu mizí z dohledu, ti co jsou za mnou taky. Takže nahoře jsem sám. Dolu jedu hlava nehlava, musím dojet skupinu s Prokešem. Ale po pár kilometrech je tu opět Broniš na čele malého vláčku. No co, tak zase do háku. Jsem unavený, ale do kopce vždy o něco odjedu a na rovině mě opět dorazí. Pod Hubertem koukám, že už jsme bez Kolíkáče. Tak to je v háji. Melu už celkem z posledního a poznávám vysvětlení mého podivu nad tím, jak je možné, že se mi letos všechno jídlo tak pohodlně vešlo do kapes. Vzal jsem si ho prostě málo. Tak sežeru alespoň poslední hroznový cukr zpod kraťasů a cestou vzhůru ještě předjíždím několik odpadlíků z čela. Broniš s Popiolkem zůstávají daleko za mnou. Dolů pak jedeme ve dvou a brzy ještě někoho dojíždíme. Ale to už je tu opět dvojice B+P. Najednou se ti dva zvednou a nasadí takové tempo, že nikdo ani nestihne zareagovat. Ale já vím, že buď se zvednu a zkusím to to s nimi, nebo se tu budu plácat s ostatními až do cíle. Bolí to, hrozně to bolí, ale dotáhl jsem se k nim a teď tu jen vydržet. Za námi se dělá díra a je jasné, že už nás nedojedou.
Poslední kopec kolem lomu, je delší než jsem si ho pamatoval, ale nahoře jsem stále s nimi, dokonce malinko před nimi. Teď už to půjde. Pokud s nimi vydržím, tak už do cíle nějak dojedeme. A najednou se před námi objeví pár korálků a my se k nim pomalu přibližujeme. No to snad ne. Tempo je rychlé, vítr fouká chvíli proti, chvíli ze stran a já už jsem pěkně prošitej. Konečně se nám podařilo skupinku před námi dorazit a kdo to tu není - Prokeš, Gonda. To je sen, jen škoda, že si právě teď musím vystoupit. Ne ještě to zkusím, vždyť támhle jsou Prosenice a pak už jen pět kilometrů do cíle. Jsme venku ze vsi, najedu za Prokeše a říkám si, že tady vydržím a do spurtu s ním nepůjdu. Přece jen jel podstatně líp než já. Ale najednou kolem nás pro letí dvojice B+P a já ani nezkouším hák. Jednak je mi to vůči Prokešovi blbý, ale už bych to asi ani nedokázal. Takže tak přijíždíme k výstavišti. Pavel Gonda jde do spurtu, Prokeš si drží tempo a já dojíždím za ním. Jen si hlídám kohosi za mnou, aby mě už nepředjel. Nakonec se ukázalo, že to byl Béda Průcha. Asi nevěděl, že jsem už v jeho kategorii, jinak by mě nenechal a zkusil by to. Teda pokud na tom byl alespoň o trochu líp než já.
V cíli se mi ještě podařilo si smazat záznam z tepáku a pak už jsem se jen svalil na záda do trávy a čekal, kdy že to konečně umřu. Ale to už je tu Kolíkáč a vypadá podstatně líp než já. To byl můj poslední maraton, to mi za to nestojí. Trocha energeťáku a ibalgin mě postavili na nohy natolik, abych se doplazil do sprchy. Tekla úplně ledová voda, to mě probralo definitivně. Pak jsem vyrazil zjistit, jak jsme vlastně dopadli a to mi dokonce zvedlo náladu natolik, že jsem začal uvažovat o tom, že bych možná ještě na nějaký ten maraton vyrazil. Kolíkáč v kategorii šestý a já třetí. Moje první maratonská bedna. Třešničkou na dortu pak bylo vítězství v týmech.
Takže nakonec to nedopadlo nijak zle a prohloupili všichni, kdo se na to kvůli počasí vykašlali. Škoda mohli jsme si to ve víc lidech víc užít. Tak snad příště…