Čtvrtek před Krušnotonem ještě pro jistotu checknu nory a vidím jen samá pozitiva a lepší zítřky. Není se na co vymlouvat, je potřeba to odjet! Když se na mě Kolíkáč s Kaprem obrací s dotazem, jestli to pojedu s nimi a pomůžu jim, tak si v duchu říkám, že bych je rád odvisel aspoň někam do dvou třetin a pak už to nějak doklepal, ale abych nepředbíhal…

V Teplicích využívám zkušeností starších a protřelejších kolegů, kteří moc dobře vědí, kdy se chodí na start, jak se přelézá páska, jak se čůrá do květináčů a hlavně jak se bouchá pěstmi pro štěstí! Na startu bez rozjetí, ale s nervozními tepy přes 110. „Ty už jedeš“ sranduje Mlhoš, netušíc, že v duchu ano.

Je odstartováno, snažím se držet blízko Kapra, který určitě pojede v balíku tak, aby ho přejezd pod Krupku nestál moc sil, ale zároveň dojel vepředu. První brdek docela bolí, ale na to mě všichni předem připravovali a popravdě jsem to čekal horší, takže bez ztráty pozic zabudovaný stále někde kolem Kapra. Je to nervozní, ruce pořád dole s ukazováčky na brzdových pákách. Dvakrát mi jde zadní kolo do smyku, asi pětkrát před sebou nebo kolem sebe vidím situace, kdy si říkám, že teď to stopro lehne, ale nakonec pod tu Krupku dojíždíme. Ještě přátelská rada od Kapra, že teď se budou dělit trasy a je třeba být vpravo najíždíme do první stojky. Čespa s čelem, „ten bude hákovat Líbu za Košík“ vysvětlujeme Petrovi Drechslerovi, který v naší skupince objede značnou část trasy, aby ho nakonec Kapr s Kolíkem v cíli zkušeně vobložili.

Čelo odjíždí a ve skupince s Kolíkáčem a Kaprem pomalu ukusujeme lahůdku jménem Krupka. Jo, tak takovýhle ty kopce budou dneska asi všechny, nic pěknýho, ale tempo přijatelné, takže se nahoře formujeme do celkem slušné skupinky. No jet ve společnosti našich dvou maratonských es, Mirka Thumy, Víti Nováka, Marka Andrejse apod. není vůbec špatný. Takhle kdyby to vydrželo do cíle, byl by to snový výkon. Vítek ale za nedlouho zadefektí a Marek zůstává s ním, takže se nám naše mezinárodní skupinka smrskává, ale pořád jedeme v cca 10ti lidech.
Dáváme další kopec. Krásně ho v pravidelném tempu odtáhne Míra Thuma. Nechce se mi věřit, že jsme na cca 60tym km a ještě jsem si krom pár metrů na začátku nemusel nijak dávat, šahat na dno, nebo jít do červených. Ono to asi ještě všechno přijde, a jak praví Kolíkáč Dlouhá louka je opravdu dlouhá. Jedeme ji ale rozumně a i při větších % sklonu si zatím stačím se svými 25ti zoubky vzadu a 36ti vpředu.

První bufet nestavíme a na rovinkách pravidelně střídáme, takže i pocitově mi přijde, že nejedeme úplně blbě. Počítáme jestli to Kaprovi klapne na bednu, ale želízek v ohni je tam dnes dost, takže pokud nikoho nedojedeme, pojedeme domů pouze plni neopakovatelných zážitků, které si Kolíkáč ukládá hluboko do paměti. Do cíle bych neměl dojet odpočatej tak to na těch rovinkách zkoušíme s Kolíkáčem trochu natáhnout, třeba to nakonec vyjde a bude mě ještě ke všemu hřát pocit, že jsem Kaprovi taky jednou helfnul.

Na druhým bufetu stavíme, raději dávám jen 2 kelímky coly a při nasednutí na kolo zjišťuju, že začínám bejt celkem okoralej, rovinky už nejsou co bývaly a jsem rád, když se můžu pěkně schovat. Na 150tym už začínám vyhlížet ceduli Teplice, když se před námi objeví schody jménem Lukov. Přemýšlím, jestli by mi nepomohlo si pěkně zhrdla zaklít, zkouším to, nepomáhá to. Kopec připomíná stěnu a já začínám hledat, jestli by vzadu nebyl nějakej zoubek navíc. Navíc taky začínám dost couvat a popadá mě panika, že mě tu naše skupinka nechá. Nakonec držím, a když najíždíme do Milešova tak mě Kolíkáč uklidňuje, že tenhle kopec je takovej jezdivej.

Slovní spojení „takovej jezdivej“ jsem neměl nikdy rád. Prvně ho používal Malina, když jsme spolu jezdili na delší švihy a já začínal bej prošitej, pak se to nějak vžilo a přijde mi, že to slýchávám vždy, když tak nějak nemám odkud brát. No ani tentokrát mi to moc nesedlo.
Na horizontu se ozvala velká rána a mě spadnul kámen ze srdce, že už to mám za sebou a do cíle budeme spíše už jen klesat. Kapr ještě šikuje k ostřejším špicím, ale já už jen mlčky kroutím hlavou.

Popravdě jsem si celou dobu říkal, že jestli to s Kaprem a Kolíkáčem dojedu, bude dojezd s rukama kolem ramen asi ta nejhezčí odměna. Prostě za tolik tvrdejch treninků si to taky jednou vychutnat společně s těma dvěma… CFC tomu ale tak nechtělo, takže se do cíle vjelo dost zhurta, na spurt už bohužel nebyl moc morál ani nohy a když jsem zůstal zavřenej u hrazení, moc se mi to na Jirku Ježka skákat nechtělo.
Kapr v cíli prohlašuje něco o tom, že neví, jak to bude moci splatit, ale ten kdo splácí jsem tady rozhodně já. Těch Ještědů, zimních vejletů, časovek družstev, nebylo a určitě nebude málo!

Každopádně to bylo velký a samolepka „mám rád Krušnoton“ se vedle touchpadu bude vyjímat minimálně další rok než ji vyměním za novou.