Trenér Staříku dává do zastavárny všechny naše poháry a za obdržené peníze uplácí Nory, to se mu daří, na oknech je sice ještě námraza, ale přes opar se klube náš celodenní společník, sluníčko. Vyrážím na černém Baronovi směr Uhříněves, kde si mě vyzvedne jižní spojka.. Využívám ranní zácpy a valím to mezi auty přes Průmyslovou, nazbírám pár pohárků do Stravy a už mě zastavují šranky v Uhříněvsi u pomníčku I.B. Jsou spuštěné dostatečně dlouhou dobu, takže si v hlavě přehraju dva její songy a v lehké časové tísni pokračuji dál k zastávce. Než stihnu vyvenčit Pepču a napsat SMS, tak tu je jižní spojka, připínám se a za rozbřesku to po vedlejškách šolícháme do Kostelce, kde byl ustavenej hlavní sraz. Jakmile mineme ceduli „Kostelec“, tak po levici vidíme Sojovickou spojku s Kaprem,Pepínem a Bonzem a aniž bychom zpomalili, či zrychlili, tak se společně potkáváme na křižovatce, prostě na vteřinu vypočítané. Po zimním najíždění tu máme první jarní den, jednice si krásně pod námi předou (až na jednu, která leží u HonzyB rozebraná někde v koutu pokoje a on tu vystavuje svoje CX“ a my si užíváme slunečních paprsků. Vzpomínáme na závody,kamarády,moravu,Janovice,Ledeč, čůráme,fotíme,nadáváme,křičíme blahem, Kolíkáč křičí,protože žije, křičíme více a více do kopců,do údolí,do kávových kelímků, smějeme se,řechtáme se, na špici se stále točíme a nálada se stále stupňuje. Bonzo před každým brdkem poškádlí Kolíkáče ke špurtíku, vždy vyhrává a Kolíkáč jen konstatuje,že kontakt,tedy ten vizuální udržel, ty rozumný se vyhecovat nenechávají ….. Hodiny,kilometry i minuty utíkají astronomickou rychlostí a my nejsme schopni stále pochopit,že ten luxusní den má pouze 24 hodin a jednou se začne stmívat. Je to slast na duši, zapomínáme na zimní břečky,štěrk,sůl, lezivou zimu na nohy,ruce,ledovku a už jen vnímáme tu dnešní nádheru. Jedem jako jeden celek, kdo se necítí na špici,zůstává schovaný v balíku a když je malinko pomalejší v kopci, tak se samozřejmě na horizontu čeká. Pravá zatáčka střídá levou a brdek se mění ve sjezd, kde Kolíkáč nás učí své nové číslo, smějeme se, fotíme, čůráme, padá jedna hláška za druhou a už jsme zase zpět na křižovatce,kde se rozděluje sever od jihu, chce se mi brečet, brečím. Ten den byl megaluxusní a teď nastal konec, plácneme si pacičkami a já se ještě protáhnu do Čelej, kde se odpojuji a s posledními paprsky sluníčka dojíždím domů. Jsem naměko,jsem uplakaný, ale štastný, to co jsem zažil, tak to se vlastně nedá ani přenést na papír….. Tok to byl IV a předposlední díl české Palmy v podání Želivky….
P.S. je mi smutno nad budoucností Sojovických válcoven, jestli to takhle půjde dál, mohou to tam zavřít….