Beskyda jezdím pravidelně od roku 2002 (jen jeden ročník jsem musel vynechat se zdravotních důvodů). Tenkrát jsem vlastně se závoděním začínal a atmosféra tohoto marathónu mne úplně uchvátila. Jen jsem byl tak trošku nesvůj po závodě: někam jít na večeři sám, pak zase sám někam do kempu přespat a zase sám trmácet vlakem přes celou Republiku. V tomhle ohledu – zlaté Šlapky :).
Zas, když člověk už několikrát zdárně nějaký závod zvládne, tak může podlehnout klamnému dojmu, že příště už to půjde, pokud ne úplně samo, tak aspoň snáz. Nene, nepůjde. Pokaždé je to litý boj, Beskyd žádné mazáky neuznává, a pokud se nepřipravíš a nedáš do závodu samotného všechny sily a trošku inteligence, tak holt budeš potrestán.
Příprava:
Letos Svatí stali při nás a v úterý před marathónem nám zařídili den volna. Bylo by naprosté rouhačství takový dárek odmítnout a nevyužít k dlouhému tréninku. Bylo by krásné si naplánovat nějakou dálkovou jízdu, pěkný cíl (Zlaťak? Ještěd? Klínovec?). Zas pří výchozím bodu Zdice nepřišel jsem na žádný nápad. Jet úplně neznámou trasu by znamenalo mapovat na každé křižovatce. A tak jsem spojil dva své oblíbené tréninkové okruhy: trasy Brdského Švihu a Memoriálu Mirka Zbuzka. Dalo to 180 km, 2700 m převýšení, 8 hodin v sedle a totální vyčerpaní. Zbývající čas před Beskydem už jsem věnoval regeneraci a doplnění glykogenu (těstoviny, brambory, rýže). Funguje dokonale, v pátek jsem fit a plný sily.
Šlapek letos do Beskyd jede málo. Hlavní organizační složky zůstávají doma, tak řeším dopravu a ubytovaní. Ani nevím, jak to dopadne s večerní tiskovkou. Snažím se rezervovat stolek u Mrtvoly, ale sdělují mne, že už nevaří. Naštěstí Standa Hnízdil tady tráví dovolenu a nachází náhradní lokál. Je moc pěkný, nekuřácký, do budoucna si ho beru jako základnu.
Ráno po snídani si dávám na rozjetí Ráztoku a na hurá na start. Atmosféra na náměstí moc příjemná, jsou to manžele Mikšovské, je tu Kamion, seznamují se s Nickem. Start, a jede se tradiční kaše. Vůbec nestíhám sledovat kdo je kdo a kdo je kde. Občas si jen zaregistruji Standu Hnízdila a občas Tomáše Miškovského. Po cca 10 minutách zůstávám sám. Ne, že bych taktický vystoupil ze skupiny, jednoduše jsem se v ní neudržel. Ale dojíždí mne další grupa, v ní je Tomáš Mikšovský a Lenka Hellerova. Tempo je pořád na mne moc ostré, takže na každém krátkém brdku se to trhá, ale pak ve spolupráci s jedním panem (Vlasta Heller) to sjíždíme. Jde nám to dobře a tak se soustředím na spolupráci jen s ním, ostatní nechávám byt a pod Ráztoku dojíždíme ve třech: já a Hellerovi (příbuzní? Nevím). Ale tady se ukazuje, že na dlouhé kopce Vlasta asi není, a tak ve stoupání na Pustevny ho ztrácím. Ještě jednou mne nečekaně předjede Lenka, tak až jí pak dojíždím, tak pochválím a řeknu, že by určitě měla porazit tamty dva chlapy před námi. Prý to určitě zvládne. A taky jo, dorazila na vrchol hned za mnou. Dlouhá stoupaní mne jdou (že by se projevily tréninky na Řevničaku, Bábě a Králové vsí?). Na Pustevnách předjedu tři chlapy z dlouhé. Nahoře mne fotí Žiža, a zdraví Nick, vyptává, jak se jelo a tak trošku zaskočený, že jsem vlastně teprve na začátku. Standova drahá polovička je taky tady, Standa prý odjel před chvilkou (podle výsledků, byl tam 8.5 minuty přede mnou). Pak následuje padák dolu a 4.5 hodiny boje s větrem. Pořád doufám, že někoho sjedu. A opravdu, na začátku Solaní mám v dálce dvojicí. Dlouhé kopce mne fakt jdou, na vrcholku dvojice dojeta. A hele, je tu Standa! Tak se těším, že konečně na chvíli schovám. Schovám se, ale opravdu jen na chvíli. Standa říká, že je mrtvý, kolega hned vzpomíná, jak jsem ho loni předjel na stejném místě. Tak to nic, nechám je chvílí orazit, pak se uvidí. Tak jdu na špic, a neohlížím se až pod Kasárna. A tam zjišťují, že Standu jsme ztratili. Mrzí mne to, ale čekat už nebudeme, začíná se nejtěžší stoupaní. Na začátku mne tak trošku, spíše varovně chytí křeč, ale hned pustí. Jasně, na vrcholku vzít anticramp a pořádně zapít. Asfalt postupně přechází ve špatný asfalt, spatný asfalt v bývalý asfalt, ten pak ve štěrk a korunuje se to dlažbou. V kombinaci s 12% sklonem – požitek je zaručený. Sjezd a já se těším na ten nejpohodovější kopec cele trasy - Bumbálku. A hele, letos je snad těžší, než Kasárna, pořad tam fučí proti, není kde a za kým se schovat, zdá se mí to nekonečný. Aspoň že pak dlouhý pozvolný sjezd k Jamníku, kde aspoň trošku navyšují průměr. Na bufetu nám říkají, že poslední skupina odjela před chvilkou, ale nedokážou se dohodnout, zda to bylo 4 nebo 10 minut. To už nesjedeme, a tak dále jedeme víceméně v klidu. Sjezdy opatrně (taky je to taková turistika, samy štěrk a zbytky po dřevorubcích), ve stoupáních zásobují kolegu informacemi, jak jsou dlouhá, kolik mají procent, a kolík jích ještě bude. Pokaždé se zděsí. A tak svižně, ale nevyhroceně dojíždíme do cíle. Tam mne vítá pan ředitel, jako nejvěrnějšího účastníka a dělá fotečku na památku.
Nakonec ze závodu mám šťastný dojem, cesta zpátky do Prahy ubíhá v důvěrném povídání s Koníkem celkem svižně. Už teď se těším na další ročník. Beskyd je prostě úžasný závod. Snad jediná trasa, která nabízí úplně všechno: stoupaní krátká a dlouhá, povrch kvalitní a špatný až samá díra, jízdu v hustém provozu a po lesní účelové cesty, klikatý houpavý dojezd sama stojka. Prostě nedá se tomu nic vyčíst. Ale pokud se tím od začátku počítá, použijí se odpovídající vyplety a obutí – požitek z jízdy máme zaručený.