Zelený mužík na trati....asi tak bych shrnul svojí účast na Krakonošovi....Sobota je jeden z posledních dnů v mé dovolené, kterou jsem měl trávit balením stanu a přemisťováním se z Otavy zpět domů a následně střízlivět až do neděle. Počasí ovšem mění plány a promoklé stany narychlo balíme už v pátek. Napadá mě hloupost a místo střízlivění se přihlašuji na maraton, mimochodem můj třetí v životě..... Domlouvám se se Strejdou na odvozu a v autě mu poslušně hlásím, že kdyby mě dnes předjížděl, tak ať se nediví….. Na startu si s úsměvem lezu vedle prezidenta, pak ještě usměvavá scénka v podobě fotografky, která na mě gestikuluje a já to chápu tak,že oslovuji kolegu za mnou, že ho někdo shání…hihihi, byla to manželka od Jiruse a chtěla mě zachytit do svého foto deníčku… Je tu start, rozjíždím se a na dohled si držím Kolíkáče, jede se mi docela dobře, ale to se mění s rostoucími procenty sklonu přicházejícího kopce, začínám pociťovat svou nadváhu, kterou jsem za posledních 14 dni neuhlídal a dostal se tak vysoko nad váhový limit zápletů, jako odměnu dostávám křeče do břicha, začínám zelenat. Bolí to, ale mám stále na dohled oranžový bonbonek a jako správná včelička se ho držím. Najednou tu je nečekaný špunt-auto v protisměru, hobluji brzdové špalky a čekám ránu zezadu, ta nakonec nepřichází, ale za to se balík trhá a ty šťastnější z čela odjíždí….trvá to celé Polsko, než se sjedem a když jsme kompletní, tak zjišťuji technický problém na černém baronovi v podobě uvolněného zámku sedla. Sedlo jezdí dopředu a dozadu, naklání se kam chce, držím ho mezi stehny „ dobrá posilka hýžďového svěrače“ a rukou se snažím utahovat povolující se imbusové šrouby, respektive hlídám,abych je neztratil……nedá se sedět, balík mi odjel a tak závod pro mě skončil, dojíždím na vrchol kopce a hned u první budovy pod cestou vidím kastlík u dveří s nářadím, strhávám to tam a už laboruji,kterým plochým šroubovákem utáhnu ty imbusy, daří se tam jeden natlouct a bez přemýšlení utahuji. Sláva, sice projeli tři veliké balíky, ale mohu pokračovat, když v tom míjím Brixíka ,ten se mi snaží pomoct, vyprávím mu příběh a on mi zas odpovídá tím svým v podobě utrženého přesmykače. U jeho auta se snažím sedlo nastavit, ale šroubovákem jsem vymlel šrouby tak,že žádní ibus do hlavičky neleze, prdím na to a jedu dál…. Už sám, na dohled pár bonbonků a tak snažím se připojit, daří se a v šesti se řítíme k rozdělení trati. Zadek mi vysílá impulzy a napovídá, že se mu posed nelíbí, křeče v břiše se stupňují a já zelenám. Po rozdělení trati tu zůstáváme ve třech, tempo poklidné a já převaluji, kopu se do bachoru, musím chodit i na rovině ze sedla, kluci si povídají o Pražské, o kazetě,o převodech, o sklonu, tak místo zamávání jim říkám, že s 39x25 si vystoupím hned na začátku a taky tak dělám. Stavím u hospody, sundávám boty a tlačím, nevadí mi to, užívám si pohledů protáhlých tváří, které mi připomínají výrazy platících štamgastů v hospodě…..jsem nahoře a v hlavě přepínám na mód regenerace a do konce závodu si slibuji, že tepy nepustím přez 135/min. To se mi daří, ze závodu se stává krásný výlet a na pobídky závodníků, kteří mě chtějí pomoct nereaguji……. do cíle tak dopravím zelené tělo v oranžovém dresu.