Píšu si do deníčku: Cíl 2016, časovka Bášt (viz anketa) splněn. Dobrá forma už v Kbelích. Předjel jsem tam, po 25 letech, Láďu, kterej po nemoci gratuloval a že prej mu fakt už nic není, že prej jsem se opravdu skvěle zlepšil. Dovedně přitom dusil záchvat kašle. Tomu říkám citlivej kamarád.
Následovala dojemná scénka po návratu domů:
Žena vidí, že se připitoměle usmívám: „ Co je? Ty jsi spadnul?“
Já: „Ne....předjel jsem Láďu!“
Tiše jsme se objali. Slzy se derou do očí.
Na Bášť mi Láďa půjčil helmu a přes 37km/h nebylo jen kvůli dešti. Těch lidí co jsem zařízl! Uááá!!!
Vystřízlivění na PRSu : Tragický návrat do tabáku. Byl jsem připravenej jen na časovku, vysílilo mě vzorně učesaný parkovištátko, rozhodila kamera v zadku – byl jsem totiž jediná chudá šlapka s normální kulatou sedlovkou. Záběrů moc nebude, kamera buď snímala škarpu vlevo - po první ťafce na kostkách, nebo prázdnou silnici - když jsem se poroučel z balíku. Vzkaz pro B: Jestli to budete natahovat hned v prvním kole, tak nikdy nic nenatočím! Grupetto mě nedojelo, tak taky nic. Žádný nebylo. Doufám, že to není na furt. Nakonec kamera upadla a dovezl jsem jí takhle , když zůstala viset na pojistném lanku. Ten ubohej plast na hřebečské pavé neměl.