Reporty často nepíšu, ale tohle ze mě musí ven.
Krušnohorské peklo, společný závod SAL a UAC. Na závod se těším, minulý víkend jsme s bratrem projeli pár kopečků a tak by to nemuselo být úplně marné. Norové slibovali nějaké srážky, tak ráno oberu tréninkové kolo a ještě z něj do kufru přibalím přední kolo s Michelinkou (na mokru se s ní cítím jistější), že bych před startem přední kola ještě prohodil.
Před závodem rozjetí, prohodit pár slov u týmového Čespova autobusu a rychle na start. Balík čítá snad 200 lidí ze SALu a UACu, všechny kategorie startují najednou. Na startu ještě říkám Kolíkáčovi, jak nemám tyhle hromadné mačkanice rád a že se těším, až se to trošku natrhá. Kdybych jen věděl, kolik místa na silnici mi osud připraví.
Start, dva kiláky z kopce za zaváděcím autem, které jede děsně pomalu. Už se blíží odbočka a ostrý start. Kolíkáče před sebou, Jardu Rendla vedle sebe, je dobrý být trošku vpředu. A najednou syčení a předek jde ke dnu. Nacpu se na krajnici, zamávám balíku a přichází zklamání a nadávky.
Duši neměním, seru na to.
První myšlenka, vrátím se k autu a jedu domu. Šmajdám ty dva kiláky v tretrách zpět k autu. Cestou jsem nějak vychladnul a když jsem v autě viděl to celé přední kolo s Michelinkou, tak si říkám, co kdybych to zkusil. Vzal jsem si dovolenou, na závod jsem se těšil a trénoval, zbytečných 160 km autem. Nemám co ztratit, třeba i někoho dojedu, a jako trénink to bude skvělý, minimálně dvakrát si dám parádní kopec Křižatky a pak mě balík dojede. Rychlá výměna a můžu odstartovat. Mám sekeru odhaduju asi 25 - 30 minut.
Když jedu znovu z prvního kopce, tak projedu místem cíle, kde pořadatel lepí cílovou pásku na silnici. Hned hlásím, že jsem defektil, ale že to zkusím odjet. Konečně jedu. Za chvíli mě dojede pořadatelská Octavie a jestli to fakt myslím vážně, tak říkám, že aspoň dvě kola jako trénink. Napíšou si startovní číslo, abych jim v tom nedělal bordel a letím co to jde.
Sjezd z Klínů si vychutnávám, celou silnici mám jen pro sebe, paráda. V Litvínově před kulaťákem už dojíždím první korálek. Tak jsem si to nazval, sbírání roztroušených korálků na trati. Hrozně mě to překvapilo, ale byla to nějaká žena. No co, startovní číslo má, už nejsem poslední.
Nájezd do prvního stoupáku. Křižatky jsou krásnej dlouhej kopec, takovej nekonečnej, samá zatáčka, ne moc prudkej, hezky tahavej. Jede se mi parádně, nemusím nikoho honit, žádný stres, volím si své tempo, nohy točí, místy mne překvapí nová silnice. Dávám si pár nástupů a tempo stupňuju, vždyť pojedu jen dvakrát. V místě, kde stoupání končí stojí několik diváků , ale také dojíždím pět korálků. To jsem nečekal, a oni jsou také překvapeni . Hned jim vysvětluju, že nejsem únik, že jsem ve stejném kole jako oni, a pokračují dál v závodě.
Najíždím do druhého kola a ještě před Mníškem další korálek. Sjezd z Klínů a v Litvínově na rovince vidím další korálky. Hned mě to nakopne, za chvilku je mám a už poznávám známou tvář, je to Fousáč s nějakou ženou.
Tak a Křižatky podruhé. Na začátku stoupání posbírám několik jednotlivých korálků a kolem půlky kopce vidím skupinku, kterou táhne Šlapka. Ze zúčastněných mi vychází Strejda. Tak to nebude zase tak špatný závod, jede se mi skvěle, řádně si to užívám. Pozdravím Strejdu a makám dál. Najednou mi dojde, kde je balík??? Kdy mě dojedou?? A co když ne?? Ještě seberu dva korálky, projedu kolem diváků na konci kopce a najednou je u mě pořadatelská Octavie. Diví se, kde jsem a ptají se, zda dám i třetí kolo. Otočím se, balík nikde, tak chci jet dál, probouzí se ve mně závodník. Řeknou mi, že budu poslední, koho pustí dál, aby mohli postupně odvolávat pořadatele z křižovatek.
Znova jsem poslední, ale mám radost, že to odjedu celé.
Těsně před Klínama dojedu korálek, říkám mu, že jsem poslední. Nějak se probere a sjezd proletí za mnou. V Litvínově na rovince ho dotáhnu do skupinky a říkám si, že se asi taky chvíli svezu. Tempíčko mají takové vlažnější a tak je objedu a letím dál, korálek zůstává, ale už nejsem poslední.
Třetí stoupání mi už moc nechutná, občas si musím zatancovat jako Contador a taky dlouho nikoho nedojíždím. Ještě před koncem kopce přece jen ještě dva seberu.
Tak a teď ještě 7 km do cíle. V klesání pod cílovou vesnici to vůbec nejede, fouká děsný protivítr (hmm, proto tady mají větrníky), musí se dupat, aby to trošku jelo. V dálce vidím dva korálky. Žlutý seberu, červený je dál. Najíždím do cílového stoupání. Tak tady jsem píchnul, ani mě to nijak nenasírá a zajímá mne červený korálek od Dexteru. 500 metrů před cílem ho mám.
V cíli hned hlásí pořadatel, to je ten s defektem a chválí mne , že jsem to nevzdal. Mám radost.
Celkově a bodově to bude asi marný, ale v soutěži týmů to zachránili naši borci přede mnou.
V cíli se cítím hrozně uvolněně a v naprosté pohodě. Nebyl to promarněný den. Projel jsem se na kole, zazávodil si sám se sebou, užil si volnou silnici s pořadateli na křižovatkách, potrénoval kopečky a časovku.
A taky je to zkušenost. Hned se na závodění dívám trošku jinak. Kolo mě prostě baví.
Díky za Váš čas při čtení.