Začátek sezony jsem měl jako vždy pomalý, přimíchaly se k tomu problémy jak zdravotní tak organizační a tak jsem dovolil soupeřům si vytvořit dojem, že jsem lehce k porážení. Před Peklem už jsem si řekl, že je na čase začít závodit, a v té své výkonnostní kategorii se začít prosazovat.
Před startem se jedu rozjet, okouknout si cílový kopec a zvážit, co by tu šlo vymyslet na Kolbabu a Fousáče. Koncovky vždy mam slabší, spurter jsem bídný, tady se na to musí jít hlavou. Kopec je docela dlouhý, má skoro 2 kilometry, 7% stoupání, ale po prvních 500 metrech se ten sklon na chvíli zvolní. A tak vzniká plán: před kopcem se snažit vyhnout špici, přijet v závětří. Na začátku stoupaní oni to určitě napálí na max, tak tady se jen udržet. Pak přijde ten placatější úsek, tady se všechny budou chtít na chvíli vydechnout, a zrovna tady je nejlepší okamžik zaútočit, vytvořit menší náskok, demoralizovat soupeře, snažit se až do cíle udržet výkon kolem 300 Wattu a v žádném případě se neohlížet. Tak buď to vyjde anebo ne. A s tímhle jdu na start. Kolbaba s Fousáčem se zrovna dohadují, kdo to dneska vyhraje, což je dobře, když dva se perou, třetí z toho muže něco i vytěžit.
Hned po startu se jede z kopce, ale za zavádějícím autem, takže rychlost je něco málo pod 30, ve vzdychu cítím spálený korek. Pořad se dobržďuje, někdo křičí, všechny jsou nervozní, ale nepadá se. Pak se konečně rozjíždí. Hned z kraje nemám v úmyslu se ukázat na špici, teď se jen udržet, jen udržet. Rychlejší nám odjíždějí, kolem sebe mám samé známé tváře: Kolbaba, Lenka, Fousáč, Pažout, Pepa Krajčík. A zrovna Pepa se usazuje na špici a nasazuje tempo, které nejsem schopny udržet. A tak jeden po druhém přese mne jdou všechny a postupně se vzdaluji. Pěkný začátek… Ale je to těžký nejen pro mne a koukám, že Lenka, Fousáč a Kolbaba odpadli taky. Zbíram zbytky sil a dotahují se. Pořád se snažím jen viset na chvostu, vím, že má doba vyjet na špic teprve přijde. Ještě před začátkem sjezdu nám odpadává Fousáč. Ve sjezdu do Litvínova se snažím držet Kolbaby, ovšem marně. Ale Lenka je kousek za mnou, tak na ní chvíli čekám, jdeme stíhat Kolbabu a cestou se dohadujeme, že pokud nám frkne, tak počkáme na Fousáče a vytvoříme Kolbabovi opravdové peklo. On jako by to slyšel, zvolňuje a čeká. Na začátku stoupaní jsme pohromadě a jsou tu i další dva borce: Jirka Hledík a Zdenda Šídlo. Tady už se usazuji na špici a dále závod mám pod kontrolou. Jedu takové tempo, aby Kolbaba a Lenka se udrželi, ale jen tak tak. Do toho mne střídají Jirka a Zdenda, a obzvlášť ty zdendovy špice docela bolí. Zřejmě je místní, všude kolem ho zdraví a fandí mu, tak se ukazuje v plné parádě.
Druhý sjezd už i Kolbaba jede ve větším klidu, takže dole ho dojíždíme skoro hned. Ale prchli nám Jirka a Zdenek, holt ať si to užijí. Dohadujeme se, že bychom měli zvolnit z UACovského tempa na marathonské, přece mame před sebou ještě dva výjezdy na hřeben. A tak ten druhý vyšlap je o 3,5 minuty pomalejší, než první. Na konci nás předjíždí Pistachio a pak zavádějící auto, které nás nekompromisně posílá do cíle. Zvláštní, vůbec jsme neflákali, byl jsem přesvědčený, že to pojedeme celý. Ale nehádáme se, vytváříme čtyřhlavou formací, střídáme a letíme k Nové Vsi. Vychází vše podle plánu: před začátkem kopce jsem na druhé pozicí, vyjíždím na špic, ale moc se neženu. Kolbaba jde přede mne, zůstávám v klidu, jedu na druhé pozici. Pak přichází placatější úsek, nastupují, a teď už jen vydržet do konce. Nu… 300 Wattu nedávám, nějak to nejde. Ale i 275 stačí na to, abych se odpoutal. Neohlížím se, neohlížím se. Jako bonus mám před sebou Zdenka Šídlu a s přehledem si ho dávám. V tu ránu kolem mne prolítne Jírka Hledík, nu, můj obdiv. Konečně vidím ceduli 500 m do cíle, tady už si dovolují se podívat dozadu: dobrý to je, už mne nikdo nedojede, ale raději nezvolňují, co kdyby…
Parádní závod, konečně mne to začíná jezdit. Oproti loňsku se hodně zlepšila Lenka, nu a Kolbaba – ten je úplně obnovený. V tu chvíli je mi obzvlášť lito, že se nejede Rampušak, tam bychom si to užil