Na Rampušáka jedu se smíšenými pocity. Je to můj první vrchol sezóny, letos taky pořádně trénuju a tak doufám, že se povede dobrý výsledek. Na spolupráci jsem domluvený s Malinou, Bigmig bohužel spolupracuje velmi nerad ... jak se však později ukázalo, nebyl jsem Malinovi partnerem a tak se spolupráce letos neuskutečnila :-( Byl to už třetí maraton, kde jsem Šlapky viděl na startu a pak až v cíli :-).
Ráno přeprchá, ale je docela teplo a tak volím jenom lehké letní oblečení a návleky na ruky. Ukazuje se to jako správná volba - není mi zima v první ani horko v druhé půlce trati. Z mého plánu rozjížďky na start schází - chci pomoct Honzovi s organizačními věcmi a taky s autem, kterým jedeme do Štítů. Zde zbývá ještě čas na krátké rozjetí a v 8:30 se již ozývá startovní výstřel. Zařazuji se za Pavla Matouška a společně s Michalem Chadimem se propracováváme pelotonem směrem na špici, abychom ve sjezdech nebyly v tom klubku závodníků a nevykoledovali si nějaký pád. To se ukázalo jako velmi rozumné, protože první křupání Ksýrií se ozývá za námi již v Heřmanicích :-). Sjezd do Lanškrouna jedu na špici, kde je relativně dost místa a lidi tak šíleněn nebrzdí, jako vzadu. Z Lanškrouna do Nepomuku se jede docela pohoda a já se usazuji těsně za špicí, abych byl připraven na stoupání na Výprachtice a Hoblovnu. Dotáhl se i Malina a tak mám dobrou náladu, že jsme se setkali. Ne však nadlouho. Již v Nepomuku za to borci na špici berou a Malina se mi pomalu ale jistě vzdaluje ... ještě na Hoblovnu ho vidím před sebou, ale to je naposledy. Čím jedeme výš, tím se mi jede hůř - mám totálně zamhlené brýle a tep je také dosti vysoko ... Naštěstí jsou tu Čenkovice a sjezd do Orliček a Jablonného. Zde prokličkuji mezi lidmi a dojíždím si ve sjezdu balík před sebou, se kterým pak pokračuji dále. Jízda až do Říček je docela poklidná, místy snad až výletní, jenom v občasných brdcích má sem tam někdo roupy, ale rychle ho to přejde. Z Říček se však začíná závodit - čelo naší skupiny nasazuje k trháku, který hned nezachycuji a pak musím dotahovat, což mi vezme dosti sil. Naštěstí je tu sjezd do Zdobnice, který je technicky dost náročný, a tak toho využívám. Následuje kopec na Luisino údolí - zde se probudil Michal Chadim a společně Pavlisem z SKC Brno a dalšími udávají velmi svižné tempo. Jakmile se sklon utáhne, jedu vždycky co to dá ... konečně jsme nahoře - bohužel zase nic nevidím - částečně mám zamženy brýle, částečně jsme v mracích :-(. Sjezd dolů do Deštného tedy jedu jako poslepu, ale skupinu si udržím. Stoupání na Šerlich je jako obvykle výživné - rozhoduji se to tady nepřepálit - nahoře je občerstvovačka, určitě tam někdo bude. Zůstávám tedy asi se čtyřmi borci a na vrcholu ztrácíme na čelo své skupiny asi 150m. Za 20s dolévám bidony a pokračuji za těmi, co nestavěli. Bohužel sám :-( Až pod Komářím vrchem dojíždím tři odpadlíky, kteří však nejsou schopni držet nějaké lepší tempo, a tak v kopci určuji tempo, které ovšem jeden nezvládá. Sjezd prověří naši skupinu ještě lépe - jeden odpadá definitivně. Stoupání na Haničku táhnu já a ostatní se drží zuby nehty. Na vrcholu stoupání nás dojíždí pár lidí z občerstvovačky, nechtějí však střídat a pouze se vezou. Tak dojedeme až pod Zemskou bránu, kde již svítí sluníčko a svět je veselejší - to je asi impulsem pro dva borce, kteří nasazují k trháku. Zprvu je nechávám být s tím, že si je stejně na rovinách sjedeme, ale po chvíli, kdy pořád táhnu skupinu sám se rozhoduji je dojet. Pomalu zvyšuji tempo a ukrajuji metr za metrem, ale náskok s emi stáhnout již nedaří. Jsme na Adamovi. Sjezd do Mladkova je však silná zbraň a dvojice podléhá - dole v Mladkově je mám jako na dlani :-). Jeden borec odpadá a já ho střídám na jeho místě a společně s jeho kolegou si to hasíme po rovinách do Králíků. Snažím se trochu regenerovat, protože vím, že příjdou ještě dva kopce, co stojí za to - Zlatý Potok a Zborov. V Králíkách ve stoupání na Červený Potok se mi poprvé ozve sval v pravé noze - trochu ztrácím na svého kolegu, ten však nahoře trochu zpomalí a počká. Společně najíždíme do Zlatého Potoka a před námi vidíme skupinu! Je to jako elektrický impuls - kolega zrychluje, ale já jeho tempo neudržím - opět se ozve sval na noze a hrozí křečí. Naštěstí to nemyslí až tak vážně a po chvíli to rozjedu. Oba se přibližujeme pomalu ale jistě celé skupince. Kolega je na tom lépe a už je skoro má - na vrchol je to asi ještě 1,5km. Já ztrácím asi 150m. Následuje mírnější pasáž, přidávám a jedu kref, kolega je docvaknul, vzdálenost je nyní skoro již jen 100m. Přehoupli se přes horizont a ztrácím je z dohledu - musím je ale sjet, nemůžu jet roviny sám - sprintuju na horizont, jakoby tam byla horská prémie a okamžitě se řítím do první zatáčky sjezdu. Před sebou zahlédnu na okamžik doprovodný vůz ... musím je dojet! ... pravá - 65km/h ... dupu do pedálů ... levá, klopím k okraji, ještě že tu nejsou díry, to vím bezpečně, vidím opět auto, průjezd opět přes 60 km/h. Další točka je prudší, jdu těžištěm dolů a trochu riskuji, ale cítím, že kola drží a dojíždím za doprovodné auto ... problém! - neví o mě a nechce uhnout! ... moc sjezdu už nezbývá ... házím po něm vršek od tuby - funguje to! Auto uhýbá stranou a já sprintuji podél něj za další doprovodný vůz, který je však promptně upozorněn autem za mými zády a vzorně uhýbá na stranu. Před sebou mám jenom 100m díru ... pravá ... levá ... řežu to jako Savoldeli ve vrcholné formě a při nájezdu do vesnice na konci kopce je mám! Tep ve sjezdu stejný jako při výjezdu - to se mi už dlouho nestalo! Takhle jsem Zlatý Potok ještě dolů nikdy nejel! Odpočívám ve skupině, která se však na rovině pořádně rozjíždí ... rychlost kolem 50 km/h není vyjímkou. Následující sjezd - Hambálek - jedu na špici a bavím se jak se jeden borec snaží o nástup ve sjezdu - stíhám si u jeho nástupu ještě vycucat tubu ... :-) Ostatním však poodjíždíme a mají plné ruce práce se sjížděním. Já již vyčkávám na Zborov. Do něj najíždím uprostřed skupinky a tak jej i vyjedu - se dvěma borci. Nahoře nastpuje jeden z nich - zahákuju jej a nepustím - narozdíl od druhého kolegy. Ve sjezdu do Štítů jedeme již v pohodě - oba jsme mrtví a dohadujeme se kdo víc :-) Na nějaký spurt na náměstí již nemám morál ani sílu - prostě se ohlídnu a když mě nikdo neohrožuje, tupě vyšlapu kopec :-).
Cíl. Čas 6:25:21 znamená zlepšení o 31 minut oproti loňsku. Skvělé. Zjišťuji, že Malina zapomněl, že tento závod nemá 20 ale 200km a dojel opět na prvních pozicích :-). Po dojezdu ostatních a především Honzy, který letos absolvoval trať s Lacem a užil si to, sedáme s Malinou na kolo a výletním tempem na vyšlapání se přesunujeme do LA. V LA se měly slavit Kolíkáčovy narozeniny (taky jsme nakoupili a dotáhli domů na to basu piv s Honzou), ale kluci pod záminkou jídla zmizeli v hospodě a došli až pozdě večer, takže jsem byl z oslavy jaksi vyloučen :-(. To mne mrzí, neboť na večery po maratonu se vždycky těším a jsou to jedny z nejlepších chvil ... ale co se dá dělat ... snad to bude příště lepší. Již teď se těším na další ročník tohoto skvělého zádvou ...