Na Rampušáka jedu se smíšenými pocity. Je to můj první vrchol sezóny, letos taky
pořádně trénuju a tak doufám, že se povede dobrý výsledek. Na spolupráci jsem
domluvený s Malinou, Bigmig bohužel spolupracuje velmi nerad ... jak se však později
ukázalo, nebyl jsem Malinovi partnerem a tak se spolupráce letos neuskutečnila :-(
Byl to už třetí maraton, kde jsem Šlapky viděl na startu a pak až v cíli :-).
Ráno přeprchá, ale je docela teplo a tak volím jenom lehké letní oblečení a návleky
na ruky. Ukazuje se to jako správná volba - není mi zima v první ani horko v druhé
půlce trati. Z mého plánu rozjížďky na start schází - chci pomoct Honzovi s organizačními
věcmi a taky s autem, kterým jedeme do Štítů. Zde zbývá ještě čas na krátké rozjetí
a v 8:30 se již ozývá startovní výstřel. Zařazuji se za Pavla Matouška a společně
s Michalem Chadimem se propracováváme pelotonem směrem na špici, abychom ve sjezdech
nebyly v tom klubku závodníků a nevykoledovali si nějaký pád. To se ukázalo jako
velmi rozumné, protože první křupání Ksýrií se ozývá za námi již v Heřmanicích :-).
Sjezd do Lanškrouna jedu na špici, kde je relativně dost místa a lidi tak šíleněn
nebrzdí, jako vzadu. Z Lanškrouna do Nepomuku se jede docela pohoda a já se usazuji
těsně za špicí, abych byl připraven na stoupání na Výprachtice a Hoblovnu.
Dotáhl se i Malina a tak mám dobrou náladu, že jsme se setkali. Ne však nadlouho.
Již v Nepomuku za to borci na špici berou a Malina se mi pomalu ale jistě vzdaluje ...
ještě na Hoblovnu ho vidím před sebou, ale to je naposledy. Čím jedeme výš, tím
se mi jede hůř - mám totálně zamhlené brýle a tep je také dosti vysoko ... Naštěstí
jsou tu Čenkovice a sjezd do Orliček a Jablonného. Zde prokličkuji mezi lidmi
a dojíždím si ve sjezdu balík před sebou, se kterým pak pokračuji dále. Jízda
až do Říček je docela poklidná, místy snad až výletní, jenom v občasných brdcích
má sem tam někdo roupy, ale rychle ho to přejde. Z Říček se však začíná závodit -
čelo naší skupiny nasazuje k trháku, který hned nezachycuji a pak musím dotahovat,
což mi vezme dosti sil. Naštěstí je tu sjezd do Zdobnice, který je technicky
dost náročný, a tak toho využívám. Následuje kopec na Luisino údolí - zde se probudil
Michal Chadim a společně Pavlisem z SKC Brno a dalšími udávají velmi svižné tempo.
Jakmile se sklon utáhne, jedu vždycky co to dá ... konečně jsme nahoře - bohužel
zase nic nevidím - částečně mám zamženy brýle, částečně jsme v mracích :-(. Sjezd
dolů do Deštného tedy jedu jako poslepu, ale skupinu si udržím. Stoupání na Šerlich
je jako obvykle výživné - rozhoduji se to tady nepřepálit - nahoře je občerstvovačka,
určitě tam někdo bude. Zůstávám tedy asi se čtyřmi borci a na vrcholu ztrácíme na čelo
své skupiny asi 150m. Za 20s dolévám bidony a pokračuji za těmi, co nestavěli.
Bohužel sám :-( Až pod Komářím vrchem dojíždím tři odpadlíky, kteří však nejsou
schopni držet nějaké lepší tempo, a tak v kopci určuji tempo, které ovšem jeden
nezvládá. Sjezd prověří naši skupinu ještě lépe - jeden odpadá definitivně.
Stoupání na Haničku táhnu já a ostatní se drží zuby nehty. Na vrcholu stoupání
nás dojíždí pár lidí z občerstvovačky, nechtějí však střídat a pouze se vezou.
Tak dojedeme až pod Zemskou bránu, kde již svítí sluníčko a svět je veselejší -
to je asi impulsem pro dva borce, kteří nasazují k trháku. Zprvu je nechávám být
s tím, že si je stejně na rovinách sjedeme, ale po chvíli, kdy pořád táhnu skupinu
sám se rozhoduji je dojet. Pomalu zvyšuji tempo a ukrajuji metr za metrem, ale
náskok s emi stáhnout již nedaří. Jsme na Adamovi. Sjezd do Mladkova je však
silná zbraň a dvojice podléhá - dole v Mladkově je mám jako na dlani :-).
Jeden borec odpadá a já ho střídám na jeho místě a společně s jeho kolegou si to
hasíme po rovinách do Králíků. Snažím se trochu regenerovat, protože vím, že
příjdou ještě dva kopce, co stojí za to - Zlatý Potok a Zborov. V Králíkách
ve stoupání na Červený Potok se mi poprvé ozve sval v pravé noze - trochu ztrácím
na svého kolegu, ten však nahoře trochu zpomalí a počká. Společně najíždíme do
Zlatého Potoka a před námi vidíme skupinu! Je to jako elektrický impuls - kolega
zrychluje, ale já jeho tempo neudržím - opět se ozve sval na noze a hrozí křečí.
Naštěstí to nemyslí až tak vážně a po chvíli to rozjedu. Oba se přibližujeme
pomalu ale jistě celé skupince. Kolega je na tom lépe a už je skoro má - na vrchol
je to asi ještě 1,5km. Já ztrácím asi 150m. Následuje mírnější pasáž, přidávám
a jedu kref, kolega je docvaknul, vzdálenost je nyní skoro již jen 100m. Přehoupli
se přes horizont a ztrácím je z dohledu - musím je ale sjet, nemůžu jet roviny sám -
sprintuju na horizont, jakoby tam byla horská prémie a okamžitě se řítím do první
zatáčky sjezdu. Před sebou zahlédnu na okamžik doprovodný vůz ... musím je dojet! ...
pravá - 65km/h ... dupu do pedálů ... levá, klopím k okraji, ještě že tu nejsou díry,
to vím bezpečně, vidím opět auto, průjezd opět přes 60 km/h. Další točka je prudší,
jdu těžištěm dolů a trochu riskuji, ale cítím, že kola drží a dojíždím za doprovodné
auto ... problém! - neví o mě a nechce uhnout! ... moc sjezdu už nezbývá ... házím
po něm vršek od tuby - funguje to! Auto uhýbá stranou a já sprintuji podél něj za
další doprovodný vůz, který je však promptně upozorněn autem za mými zády a vzorně
uhýbá na stranu. Před sebou mám jenom 100m díru ... pravá ... levá ... řežu to jako
Savoldeli ve vrcholné formě a při nájezdu do vesnice na konci kopce je mám! Tep
ve sjezdu stejný jako při výjezdu - to se mi už dlouho nestalo! Takhle jsem Zlatý
Potok ještě dolů nikdy nejel! Odpočívám ve skupině, která se však na rovině pořádně
rozjíždí ... rychlost kolem 50 km/h není vyjímkou. Následující sjezd - Hambálek -
jedu na špici a bavím se jak se jeden borec snaží o nástup ve sjezdu - stíhám si
u jeho nástupu ještě vycucat tubu ... :-) Ostatním však poodjíždíme a mají plné
ruce práce se sjížděním. Já již vyčkávám na Zborov. Do něj najíždím uprostřed
skupinky a tak jej i vyjedu - se dvěma borci. Nahoře nastpuje jeden z nich - zahákuju
jej a nepustím - narozdíl od druhého kolegy. Ve sjezdu do Štítů jedeme již
v pohodě - oba jsme mrtví a dohadujeme se kdo víc :-) Na nějaký spurt na náměstí
již nemám morál ani sílu - prostě se ohlídnu a když mě nikdo neohrožuje, tupě
vyšlapu kopec :-).
Cíl. Čas 6:25:21 znamená zlepšení o 31 minut oproti loňsku. Skvělé. Zjišťuji, že
Malina zapomněl, že tento závod nemá 20 ale 200km a dojel opět na prvních pozicích :-).
Po dojezdu ostatních a především Honzy, který letos absolvoval trať s Lacem a užil
si to, sedáme s Malinou na kolo a výletním tempem na vyšlapání se přesunujeme do LA.
V LA se měly slavit Kolíkáčovy narozeniny (taky jsme nakoupili a dotáhli domů na
to basu piv s Honzou), ale kluci pod záminkou jídla zmizeli v hospodě a došli
až pozdě večer, takže jsem byl z oslavy jaksi vyloučen :-(. To mne mrzí, neboť na
večery po maratonu se vždycky těším a jsou to jedny z nejlepších chvil ... ale co
se dá dělat ... snad to bude příště lepší. Již teď se těším na další ročník tohoto
skvělého zádvou ...