Mamut, Sudety....Všichni mluví o maratónech, že je to ta pravá cyklistika se vším všudy. Pro zvýšení statusu z polocyklisty na cyklistu jsem kývnul na výzvu jménem Rampušák07. Přizpůsobil jsem tomu 14dní předem tréninkové dávky. Přeci jen 200km není rovinatá Da-Ba Maršovice a tak jsem na trénincích, ať už v Kolodějích nebo osamocen potřeboval najít takové tempo, kdy pojedu co nejvíce efektivně. Měl jsem z toho neuvěřitelný respekt. Ráno na startu navíc dost mrholilo. V 300členém balíku to stejně od silnice jako kdyby pršelo. Na start do Štítů se rozjíždíme z Lanškrounu a já jsme neuvěřitelně nervózní. Hoblovna. Šerlich, Zl. Potok, na těchto kopcích vidím dnes svůj drnek s křížkem. Hranici 200km jsem překročil jen s Šemíkem a Icemenem na jarní vyjížďce na Křivoklátsko. Prostě zelenáč, který neví do čeho jde.
Na start se řadím kolem Mirka, Kolíka, za mnou Ric, přede mnou Gavoš s Mlhošem, jenž je nově oblečen v orange. Jsem na tom podobně a oranžový doping, už mám také na sobě. Jura, dnes můj rádce a spolujezdec je někde vpředu. Start je zdlouhavý, než se ten had natáhne tak děláme několik kroků s kolem jak koloběžkaři. No konečně je místo a protínám koberec. Přede mnou nepředstavitelných závodních 200km. Začíná se do kopce, tempo se začíná zvyšovat. Snažím se jít vpředu a předjíždím jednoho druhého, beru to po desítkách aby mi Jura někde neujel. V tom mi nepochopitelně vyskakuje levá noha z pedálu a já musím zpomalit. A je to tady borec za mnou už mi bouchá do zadního pláště. Naštěstí se nic nestalo, ale musel jsem vysadit obě nohy. A předjelo mě moře lidí. Generálku mám za sebou, tak kufruju a vyrážím za čelem a za ANP. Musím to dohnat, přeci mi to neujede na prvních 5km. Najednou před sebou vidím balík lidí loket na loket. Jeden z nich padá a s ním celé klubko. Vypadá to děsivě, lidi za nim do nich najíždí v 30km rychlosti. Na poslední chvíli jdu na brzdy. Tak a teď do mě někdo nalítne a nedojedu ani domů do LA. Nic.Ufff, těžký oddech:(
Sjezd do LA i přes mokrou vozovku pouštím k 60km, v zatáčkách většinou pár lidí předjedu a na rovince jdu přes další. V LA vidím Juru jede s Etapákama. Začíná to tu smrdět Hoblovnou. Potkávám Astrala. Je tu Hoblovna, Jura je skoro na špici ale nechává se předjíždět lidmi z neskutečně velkého balíku. Konečně u sebe: "Přidej Juro!", "Malino uber trochu!". Ovšem čelo odjíždí a já i za cenu, že už Juru nepotkám, drtím Hoblovnu co to dá. Tep na 180 a výš. To je pecka, jedu 200km a já na 20km jezdím maximálky. Čelo mi ale odjíždí a já s pár lidmi drtím Hoblovna v domnění, že čelo sjedu ve sjezdu. V Orličkách po čela ani stopy:( A máme po ptákách. Každopádně začínáme se pomalu sjíždět a tvoříme asi 12 vlak. Je tu děsný mokro a zatáčky se jezdí hodně opatrně. Takhle to nikdy nesjedeme!V Mladkově si od jedné holčiny chci vzít banán, ale ve 40km/h bohužel banán letí na zem. Další už mi podává a já ho celý rvu jak husa až do krku. Jedna slupka mi padá k převodníku a bouchá do drátů. Zde tedy vzniká první místo, kde se aspoň usmívám:) Jeden Duklák, mi říká, že mám na banánu. To už nevydržím a chechtám se jak hovado:))). V kopci za Mladkovem vidíme doprovodná auta a čelo!!! Velíme k dojetí, ale nikdo se k tomu nemá. Už jsme za auty. Chytám neskutečnou slinu a rvu to na velkou placku vedle aut až k čelu. Jóó! Dojeli jsme je! Jak jsem ale zakyselený, tak viset na posledním místě balíku mi dělá neskutečný problém. Párkrát mi to na 5metrů a ujede a já zas na velkou dojíždím. Dávám si jak zvíře.. Takhle asi 20minut. Než si na tempo zvyknu a pohodlně se zakutávám někam do 3/4 balíku.
Pak přichází další úsměvný moment:) Při čůrací pauze v jedné vesnici si stoupáme k okraji silnice a konáme potřebu. Ovšem jak už to bývá zvykem v zástavbách většinou žijí lidé. A jedna paní při ranním koukání....tolik brabců pohromadě asi ještě neviděla. Někdo se jí omlouvá, já se směju jak puberťák.:))) Horní Rokytnice-Kojenci odjíždí na 120km a mi doleva směr největší prasárny. Je zde už podstatně méně lidí, tipuji tak 50. Ve sjezdu do Zdobnice, mi ustřeluje zadní kolo. Snad ne defekt?Cítím jak to najednou jede hůře než předtím. Koukám si pořád na zadní gumu. Jak pes na ocas. Pouštím se do konverzace opět s Dukelákem, čí že je to Mavic auto a jestli se mi nekoukne na zadní, zda mám defekt? Prý tohle zná-defekt. CO? Zrovna když jedu parádu s čelem tak mám defekt?:( Ne prý defekt nohou. Aha! No pořád lepší než prázdná guma. A už je to tady Šerlich a tempo jak z hororu. Plandám někde ke konci skupiny a neustále ze sedla, sedlo, ze sedla...Držím se zuby nehty. Už vidím konec stoupání, paráda nejhorší mám za sebou! Ale naprosto mě uzemňuje cedule Luisino údolí!!! A já si bláhově myslel, že jsem uvisel Šerlich s profíkama:((( Šerlich je tu co by dup. Hůůů!! A už to hasíme směr 1km nad mořem. Čelo se natahuje jak harmonika a kluci Příbrámácký jedou kaši, čočku, bláto....Jak to jinak říct. Na tohle jsem malé pívo. Ujíždí to každým šlápnutím, ale přesto jsou na tom někteří hůř a ty jsou vysloveně odrovnaní. Já jedu tak cca 15km/h (tachometr nefunguje), proto se vyptávám vedle jedoucího Vokolka, z kterého se na konec vyvine největší plus závodu. Šerlich bolí a bolí. Jedu už s grupou, která neuvisela tempo vedoucích, ale i přesto jedeme neskutečný kule. Ptám se jak je to dlouhý, odpovědí je mi ještě 3km. No super. Najíždíme do mraků, z kterých se sypou jak písek z pytle další odpadlíci. Jedu už jen s Vokolkem a jedním starším, blonďatým borcem s copánkem, prckem co vypadá jak Simoni a dojíždíme borce na carbonovým Pellsu se Zipp kolama. Nápis 500metrů. To už musím vydržet. Občerstovačka!
Mám to za sebou, stavím a nechávám si dolít bidony. Se mnou staví jen Simoni. Ostatní jen berou žrádlo do ruky a letí dolů. Ještě Carbosnack a mastím také, věším se za auto a zatáčky projíždíme za cenu dojetí Holandské skupiny naplno. Tu došviháme kulemi až v Orlickém Záhoří. Simoni se celou dobu vezl v háku a tak po dojetí zase mám problém s držením tempa:( Komáří vrch na obzoru. Na tenhle kopec jsem úplně zapomněl. Táhlej sviňák lesní heeeh! Po boku Holaňdana dost trpím, ale jedu na čele skupiny. Začínáme se trochu seznamovat a tak nějak bez řečí se domlouváme, že když potáhneme za jeden provaz. Tak možná dojedeme nějaký lidi z čela a uděláme dobrý čas. S řečmi s dojetými lidmi to dlouho netrvá najednou se vynořují 2 Příbramáci a jeden Zlíňák. Ve sjezdu vidíme sbírajícího se cyklistu, tak ten maratón skončil. Kolo má na kousky. Dolů to svištíme po navlhlé a nerovné silnici rychlostí k 60km/h. Ale po sjezdu začíná dlouhý úsek s opravdu luxusními silnicemi. Je zde spousta turistů a těch nejpomalejších z krátké trati. Začíná se vylepšovat počasí. Skupina se rozrůstá. Nakonec dopočítám 12členů. Střídáme jeden za druhým, krásný to kolotoč. Já jezdím za hochem z Příbrami, s nápisem na helmě Dudek. Dudek se mi kouká do očí. Má je červené jak upír. Chudák jeden prošitej. Začínám přemýšlet kdy tohle přijde na mě??? Zatím se mi jede suprově, není jediný náznak nějakého problému nebo tak. Pořád do sebe něco láduji. Snažím se každou hodinu něco sežrat a cucnout gelu. I když hlad nemám vůbec. Brdek Hanička jedeme pospolu, sjezd k Zemské bráně je parádní. Škoda, že závodím, rád bych se kochal a povídal si s holčinami co tady fandí:) Projedeme hráz a hurá na Adama! Jede se mi ztěžka, skoro to neušlápnu...a už mi Holaňdan hlásí: "Vole, sundej tu placku ještě čas!" No jo já blbec zapomněl na co je levá páka a po přeřazení se hned jede parádní Adámek:) Kopec to je celkem výživný ale vzhledem ke koberci pod námi a spolupráci skupiny to uteče jak voda v potoce. Nahoře se pauzíruje, já to nemůžu ukončit a zůstávám tam nejdéle. Jsem vychcanej jak díra do sněhu a dojíždím v super sjezdu skupinu. Parádní horské vracečky sjíždím lépe jak ostatní a v Mladkově se už vezu zase v háčku. Na povel nejstarších se staví, já neprotestuji, vyhltnu kelímek a dávám si koláček. Následuje ovšem brdek do Lichkova a protože se 2x stavělo, tak se najednou jedou kule jak blázen. A z koláčku se stává utrpení. Nemůžu polknout, nadechnout se pořádně taky nejde. Bohužel koláček sice dobrý ale musí ven:( Jde to z tuha padá to ze mě jak z masového mlejnku, horní rámovku mám zajetelenou jak bryndáček ale bez koláčku v hubě se přeci jen jede lépe... Spoluprácí z říše snů nám rovinaté kilometry utíkají nezvykle rychle. Pár lidí hlásí, že už jedou podlahu, někdo se veze více, někdo špice tahá déle. Pořád je to ale spolupráce, kterou v tuto chvíli, kdy pomalu docházejí síly potřebují všichni bez rozdílu. V blesku vzpomínám na soustředění v LA, kdy jsme to tady někde s Jurou štrádovali směr Vysoký potok. Kde pak je? Pochybuji, že nás dojede:( Strašně bych mu přál svezení v této grupě. Honička na Hoblovně přeci jen stála za to. Někdy se risk rovná zisk.
Odbočujeme doprava cedule Zlatý potok. Mohu tvrdit, že pod ní mohl být namalován obrázek z rozlomeným chlebem. Ano opravdu, zde dochází na lámání chleba. Holaňdan se s mrňavým Simonim usazují na špici. A strojovým tempem letí vstříc předposlednímu vrcholu. Jsem rád i nerad, že už mi funguje tachometr. Jedeme ustáleni na 18km/h. Slunce zrovna vykouklo posvítit nám na cestu do pekel. Ujíždí mi nervy a nadávám na kurvy, že zde mají takovou rozbitou silnici, ještě jednou si odštěknu. Simoni za chvíli pouští kolo dozadu a já využívám situace a jdu vedle Holaňdana. Nemám slov, skoro šilhám. Na 160km takovou čočku?! Strašně se bojím ať i nedojde. Dle času to vidím na úžasný výsledek a nechci si to teď podělat. Už je vidět horizont, na který Holaňdan skoro spurtuje. Do trháku za ním nikdo nejde a tak se nechává námi dojet. Ve sjezdu těžce regeneruji a doplňuji tekutiny. Hodnotím skupinu, kdo jak na tom je, a ta se po mukách zlatopotockých zmenšila na polovinu. Zlatý potok , byl propocený ale přeci jen zlatý. Zbývají tu zde jen veteráni, a já s Dudkem, dohromady 8. V Červené vodě se ovšem něco stává Dudkovi, prostě zničehonic zmizel. Takže si to hasím sám, reprezentujíc mladou generaci a Vinohradské šlapičky, mezi tatíky:) Pocucávám poslední zbytku z bidonů, zaplním držku gelem a pouštím to po serpentýně dolů směr Klášterec. Jedu špici, zde už je sucho, zde to znám, zatáčky vím jaké jsou a dovoluji si kolo víc naklápět a kluci vydávají trochu více energie než já. V mojí pomatené hlavě se mi přemílá už jen jedno vyhrát skupinu, vyhrát skupinu!
Ostrá pravá, kostky jsou vrženy, jak na silnici, tak mezi nás. Zborov a jednomístné nápisy kilometráže do cíle nenechávají nikoho chladným...Přebírám od Holaňdana sílu ze Zlatého potoka a tempo nasazuji k 20km/h a pomalu ukrajuji na prvním místě metr po metru posledního stoupání. Náležitě si to užívám, nevěřím že mi to po 190km tak jede. Jeden z tatíků nám vypráví o svém vyčerpání a prošitosti:) Vrchol, sjezd, magneťáček, sjezd k Horním Studénkám... to jsou momenty, prostě nezapomenutelný. Štíty se na nás smějí v záplavě odpoledního slunce. Prďák za Horními Studenky rvu na velkou s náskokem pár metrů před skupinou, která to švihá za mnou. Malino tohle musíš vyhrát!! Cítím morální a i fyzickou sílu a do Štítů najíždím na prvním místě, nechci taktizovat. Kluci krásně spolupracovali, nemám důvod si hrát na kukačku nebo nějakého Mr.Tactic. Tahám špici až do Štítů. Mám to naplánované, sen jsem si splnil, pokud vyjde spurt bude to fantazie. Čekám na začátek kopce, začíná přibývat lidí kolem trati. Už jsme vedle kulturáku, nic před nimi nezakrývám. Všichni jedou za mnou vše mi vidí na pastorkách. Nic netajím, myšlenky mi protékají prsty, dále pak lankem, přehazovačkou, patkou...Pouštím řetěz o 2 dolů, zvedám se ze sedla a akceleruji naposled na nezapomenutelném Rampušákovi. Mám náskok 5 metrů a 30metrů do cíle. Lidí na mě křičí a já s vyceněnými zuby švihám nahoru do cíle. Jedu bez křečí. Nedá se nic dělat pánové nemáte šanci!:) Cílem projíždím s roztaženýma rukama a zakloněnou hlavu. Endorfiny ve mě vytvářejí neskutečné pocity. Sesedám z kola, navzájem si podávám ruku s "parťáky" a jdu se obžerstvit. Najednou dostávám neskutečný hlad:))) Hlaďák štěstí. S plnou držkou si povídám s Davidem Klímou a poté i Pavlem Matouškem. Pak si lehám na travnatý plácek a fandím každému kdo přijíždí do cíle. Pak přijíždí Jura, Bigmig, Kolíkáč....všichni nechali na trati vše. Všichni jsou v cíli veselí, s dobrou náladou, droga endorfin působí na všechny stejně. Jak už bylo zmíněno na začátku, že maratóny jsou kořením cyklistiky, tak opravdu jsou. Opravdu věc na kterou budu vzpomínat hodně dlouho...