Mamut, Sudety....Všichni mluví o maratónech, že je to ta pravá cyklistika se vším všudy. Pro
zvýšení statusu z polocyklisty na cyklistu jsem kývnul na výzvu jménem Rampušák07.
Přizpůsobil jsem tomu 14dní předem tréninkové dávky. Přeci jen 200km není rovinatá Da-Ba
Maršovice a tak jsem na trénincích, ať už v Kolodějích nebo osamocen potřeboval najít
takové tempo, kdy pojedu co nejvíce efektivně. Měl jsem z toho neuvěřitelný respekt. Ráno
na startu navíc dost mrholilo. V 300členém balíku to stejně od silnice jako kdyby pršelo. Na
start do Štítů se rozjíždíme z Lanškrounu a já jsme neuvěřitelně nervózní. Hoblovna. Šerlich,
Zl. Potok, na těchto kopcích vidím dnes svůj drnek s křížkem. Hranici 200km jsem překročil
jen s Šemíkem a Icemenem na jarní vyjížďce na Křivoklátsko. Prostě zelenáč, který neví do
čeho jde.
Na start se řadím kolem Mirka, Kolíka, za mnou Ric, přede mnou Gavoš s Mlhošem, jenž je
nově oblečen v orange. Jsem na tom podobně a oranžový doping, už mám také na sobě. Jura,
dnes můj rádce a spolujezdec je někde vpředu. Start je zdlouhavý, než se ten had natáhne tak
děláme několik kroků s kolem jak koloběžkaři. No konečně je místo a protínám koberec.
Přede mnou nepředstavitelných závodních 200km. Začíná se do kopce, tempo se začíná
zvyšovat. Snažím se jít vpředu a předjíždím jednoho druhého, beru to po desítkách aby mi
Jura někde neujel. V tom mi nepochopitelně vyskakuje levá noha z pedálu a já musím
zpomalit. A je to tady borec za mnou už mi bouchá do zadního pláště. Naštěstí se nic nestalo,
ale musel jsem vysadit obě nohy. A předjelo mě moře lidí. Generálku mám za sebou, tak
kufruju a vyrážím za čelem a za ANP. Musím to dohnat, přeci mi to neujede na prvních 5km.
Najednou před sebou vidím balík lidí loket na loket. Jeden z nich padá a s ním celé klubko.
Vypadá to děsivě, lidi za nim do nich najíždí v 30km rychlosti. Na poslední chvíli jdu na
brzdy. Tak a teď do mě někdo nalítne a nedojedu ani domů do LA. Nic.Ufff, těžký oddech:(
Sjezd do LA i přes mokrou vozovku pouštím k 60km, v zatáčkách většinou pár lidí předjedu a
na rovince jdu přes další. V LA vidím Juru jede s Etapákama. Začíná to tu smrdět Hoblovnou.
Potkávám Astrala. Je tu Hoblovna, Jura je skoro na špici ale nechává se předjíždět lidmi
z neskutečně velkého balíku. Konečně u sebe: "Přidej Juro!", "Malino uber trochu!". Ovšem
čelo odjíždí a já i za cenu, že už Juru nepotkám, drtím Hoblovnu co to dá. Tep na 180 a výš.
To je pecka, jedu 200km a já na 20km jezdím maximálky. Čelo mi ale odjíždí a já s pár lidmi
drtím Hoblovna v domnění, že čelo sjedu ve sjezdu. V Orličkách po čela ani stopy:( A máme
po ptákách. Každopádně začínáme se pomalu sjíždět a tvoříme asi 12 vlak. Je tu děsný mokro
a zatáčky se jezdí hodně opatrně. Takhle to nikdy nesjedeme!V Mladkově si od jedné holčiny
chci vzít banán, ale ve 40km/h bohužel banán letí na zem. Další už mi podává a já ho celý rvu
jak husa až do krku. Jedna slupka mi padá k převodníku a bouchá do drátů. Zde tedy vzniká
první místo, kde se aspoň usmívám:) Jeden Duklák, mi říká, že mám na banánu. To už
nevydržím a chechtám se jak hovado:))). V kopci za Mladkovem vidíme doprovodná auta a
čelo!!! Velíme k dojetí, ale nikdo se k tomu nemá. Už jsme za auty. Chytám neskutečnou
slinu a rvu to na velkou placku vedle aut až k čelu. Jóó! Dojeli jsme je! Jak jsem ale
zakyselený, tak viset na posledním místě balíku mi dělá neskutečný problém. Párkrát mi to na
5metrů a ujede a já zas na velkou dojíždím. Dávám si jak zvíře.. Takhle asi 20minut. Než si
na tempo zvyknu a pohodlně se zakutávám někam do 3/4 balíku.
Pak přichází další úsměvný moment:) Při čůrací pauze v jedné vesnici si stoupáme k okraji
silnice a konáme potřebu. Ovšem jak už to bývá zvykem v zástavbách většinou žijí lidé. A
jedna paní při ranním koukání....tolik brabců pohromadě asi ještě neviděla. Někdo se jí
omlouvá, já se směju jak puberťák.:))) Horní Rokytnice-Kojenci odjíždí na 120km a mi
doleva směr největší prasárny. Je zde už podstatně méně lidí, tipuji tak 50. Ve sjezdu do
Zdobnice, mi ustřeluje zadní kolo. Snad ne defekt?Cítím jak to najednou jede hůře než
předtím. Koukám si pořád na zadní gumu. Jak pes na ocas. Pouštím se do konverzace opět
s Dukelákem, čí že je to Mavic auto a jestli se mi nekoukne na zadní, zda mám defekt? Prý
tohle zná-defekt. CO? Zrovna když jedu parádu s čelem tak mám defekt?:( Ne prý defekt
nohou. Aha! No pořád lepší než prázdná guma. A už je to tady Šerlich a tempo jak z hororu.
Plandám někde ke konci skupiny a neustále ze sedla, sedlo, ze sedla...Držím se zuby nehty.
Už vidím konec stoupání, paráda nejhorší mám za sebou! Ale naprosto mě uzemňuje cedule
Luisino údolí!!! A já si bláhově myslel, že jsem uvisel Šerlich s profíkama:((( Šerlich je tu co
by dup. Hůůů!! A už to hasíme směr 1km nad mořem. Čelo se natahuje jak harmonika a kluci
Příbrámácký jedou kaši, čočku, bláto....Jak to jinak říct. Na tohle jsem malé pívo. Ujíždí to
každým šlápnutím, ale přesto jsou na tom někteří hůř a ty jsou vysloveně odrovnaní. Já jedu
tak cca 15km/h (tachometr nefunguje), proto se vyptávám vedle jedoucího Vokolka, z kterého
se na konec vyvine největší plus závodu. Šerlich bolí a bolí. Jedu už s grupou, která neuvisela
tempo vedoucích, ale i přesto jedeme neskutečný kule. Ptám se jak je to dlouhý, odpovědí je
mi ještě 3km. No super. Najíždíme do mraků, z kterých se sypou jak písek z pytle další
odpadlíci. Jedu už jen s Vokolkem a jedním starším, blonďatým borcem s copánkem, prckem
co vypadá jak Simoni a dojíždíme borce na carbonovým Pellsu se Zipp kolama. Nápis
500metrů. To už musím vydržet. Občerstovačka!
Mám to za sebou, stavím a nechávám si dolít bidony. Se mnou staví jen Simoni. Ostatní jen
berou žrádlo do ruky a letí dolů. Ještě Carbosnack a mastím také, věším se za auto a zatáčky
projíždíme za cenu dojetí Holandské skupiny naplno. Tu došviháme kulemi až v Orlickém
Záhoří. Simoni se celou dobu vezl v háku a tak po dojetí zase mám problém s držením
tempa:( Komáří vrch na obzoru. Na tenhle kopec jsem úplně zapomněl. Táhlej sviňák lesní
heeeh! Po boku Holaňdana dost trpím, ale jedu na čele skupiny. Začínáme se trochu
seznamovat a tak nějak bez řečí se domlouváme, že když potáhneme za jeden provaz. Tak
možná dojedeme nějaký lidi z čela a uděláme dobrý čas. S řečmi s dojetými lidmi to dlouho
netrvá najednou se vynořují 2 Příbramáci a jeden Zlíňák. Ve sjezdu vidíme sbírajícího se
cyklistu, tak ten maratón skončil. Kolo má na kousky. Dolů to svištíme po navlhlé a nerovné
silnici rychlostí k 60km/h. Ale po sjezdu začíná dlouhý úsek s opravdu luxusními silnicemi.
Je zde spousta turistů a těch nejpomalejších z krátké trati. Začíná se vylepšovat počasí.
Skupina se rozrůstá. Nakonec dopočítám 12členů. Střídáme jeden za druhým, krásný to
kolotoč. Já jezdím za hochem z Příbrami, s nápisem na helmě Dudek. Dudek se mi kouká do
očí. Má je červené jak upír. Chudák jeden prošitej. Začínám přemýšlet kdy tohle přijde na
mě??? Zatím se mi jede suprově, není jediný náznak nějakého problému nebo tak. Pořád do
sebe něco láduji. Snažím se každou hodinu něco sežrat a cucnout gelu. I když hlad nemám
vůbec. Brdek Hanička jedeme pospolu, sjezd k Zemské bráně je parádní. Škoda, že závodím,
rád bych se kochal a povídal si s holčinami co tady fandí:) Projedeme hráz a hurá na Adama!
Jede se mi ztěžka, skoro to neušlápnu...a už mi Holaňdan hlásí: "Vole, sundej tu placku ještě
čas!" No jo já blbec zapomněl na co je levá páka a po přeřazení se hned jede parádní
Adámek:) Kopec to je celkem výživný ale vzhledem ke koberci pod námi a spolupráci
skupiny to uteče jak voda v potoce. Nahoře se pauzíruje, já to nemůžu ukončit a zůstávám tam
nejdéle. Jsem vychcanej jak díra do sněhu a dojíždím v super sjezdu skupinu. Parádní horské
vracečky sjíždím lépe jak ostatní a v Mladkově se už vezu zase v háčku. Na povel nejstarších
se staví, já neprotestuji, vyhltnu kelímek a dávám si koláček. Následuje ovšem brdek do
Lichkova a protože se 2x stavělo, tak se najednou jedou kule jak blázen. A z koláčku se stává
utrpení. Nemůžu polknout, nadechnout se pořádně taky nejde. Bohužel koláček sice dobrý ale
musí ven:( Jde to z tuha padá to ze mě jak z masového mlejnku, horní rámovku mám
zajetelenou jak bryndáček ale bez koláčku v hubě se přeci jen jede lépe... Spoluprácí z říše
snů nám rovinaté kilometry utíkají nezvykle rychle. Pár lidí hlásí, že už jedou podlahu, někdo
se veze více, někdo špice tahá déle. Pořád je to ale spolupráce, kterou v tuto chvíli, kdy
pomalu docházejí síly potřebují všichni bez rozdílu. V blesku vzpomínám na soustředění
v LA, kdy jsme to tady někde s Jurou štrádovali směr Vysoký potok. Kde pak je? Pochybuji,
že nás dojede:( Strašně bych mu přál svezení v této grupě. Honička na Hoblovně přeci jen
stála za to. Někdy se risk rovná zisk.
Odbočujeme doprava cedule Zlatý potok. Mohu tvrdit, že pod ní mohl být namalován obrázek
z rozlomeným chlebem. Ano opravdu, zde dochází na lámání chleba. Holaňdan se s mrňavým
Simonim usazují na špici. A strojovým tempem letí vstříc předposlednímu vrcholu. Jsem rád i
nerad, že už mi funguje tachometr. Jedeme ustáleni na 18km/h. Slunce zrovna vykouklo
posvítit nám na cestu do pekel. Ujíždí mi nervy a nadávám na kurvy, že zde mají takovou
rozbitou silnici, ještě jednou si odštěknu. Simoni za chvíli pouští kolo dozadu a já využívám
situace a jdu vedle Holaňdana. Nemám slov, skoro šilhám. Na 160km takovou čočku?!
Strašně se bojím ať i nedojde. Dle času to vidím na úžasný výsledek a nechci si to teď
podělat. Už je vidět horizont, na který Holaňdan skoro spurtuje. Do trháku za ním nikdo nejde
a tak se nechává námi dojet. Ve sjezdu těžce regeneruji a doplňuji tekutiny. Hodnotím
skupinu, kdo jak na tom je, a ta se po mukách zlatopotockých zmenšila na polovinu. Zlatý
potok , byl propocený ale přeci jen zlatý. Zbývají tu zde jen veteráni, a já s Dudkem,
dohromady 8. V Červené vodě se ovšem něco stává Dudkovi, prostě zničehonic zmizel.
Takže si to hasím sám, reprezentujíc mladou generaci a Vinohradské šlapičky, mezi tatíky:)
Pocucávám poslední zbytku z bidonů, zaplním držku gelem a pouštím to po serpentýně dolů
směr Klášterec. Jedu špici, zde už je sucho, zde to znám, zatáčky vím jaké jsou a dovoluji si
kolo víc naklápět a kluci vydávají trochu více energie než já. V mojí pomatené hlavě se mi
přemílá už jen jedno vyhrát skupinu, vyhrát skupinu!
Ostrá pravá, kostky jsou vrženy, jak na silnici, tak mezi nás. Zborov a jednomístné nápisy
kilometráže do cíle nenechávají nikoho chladným...Přebírám od Holaňdana sílu ze Zlatého
potoka a tempo nasazuji k 20km/h a pomalu ukrajuji na prvním místě metr po metru
posledního stoupání. Náležitě si to užívám, nevěřím že mi to po 190km tak jede. Jeden
z tatíků nám vypráví o svém vyčerpání a prošitosti:) Vrchol, sjezd, magneťáček, sjezd
k Horním Studénkám... to jsou momenty, prostě nezapomenutelný. Štíty se na nás smějí
v záplavě odpoledního slunce. Prďák za Horními Studenky rvu na velkou s náskokem pár
metrů před skupinou, která to švihá za mnou. Malino tohle musíš vyhrát!! Cítím morální a i
fyzickou sílu a do Štítů najíždím na prvním místě, nechci taktizovat. Kluci krásně
spolupracovali, nemám důvod si hrát na kukačku nebo nějakého Mr.Tactic. Tahám špici až do
Štítů. Mám to naplánované, sen jsem si splnil, pokud vyjde spurt bude to fantazie. Čekám na
začátek kopce, začíná přibývat lidí kolem trati. Už jsme vedle kulturáku, nic před nimi
nezakrývám. Všichni jedou za mnou vše mi vidí na pastorkách. Nic netajím, myšlenky mi
protékají prsty, dále pak lankem, přehazovačkou, patkou...Pouštím řetěz o 2 dolů, zvedám se
ze sedla a akceleruji naposled na nezapomenutelném Rampušákovi. Mám náskok 5 metrů a
30metrů do cíle. Lidí na mě křičí a já s vyceněnými zuby švihám nahoru do cíle. Jedu bez
křečí. Nedá se nic dělat pánové nemáte šanci!:) Cílem projíždím s roztaženýma rukama a
zakloněnou hlavu. Endorfiny ve mě vytvářejí neskutečné pocity. Sesedám z kola, navzájem si
podávám ruku s "parťáky" a jdu se obžerstvit. Najednou dostávám neskutečný hlad:)))
Hlaďák štěstí. S plnou držkou si povídám s Davidem Klímou a poté i Pavlem Matouškem.
Pak si lehám na travnatý plácek a fandím každému kdo přijíždí do cíle. Pak přijíždí Jura,
Bigmig, Kolíkáč....všichni nechali na trati vše. Všichni jsou v cíli veselí, s dobrou náladou,
droga endorfin působí na všechny stejně. Jak už bylo zmíněno na začátku, že maratóny jsou
kořením cyklistiky, tak opravdu jsou. Opravdu věc na kterou budu vzpomínat hodně dlouho...