Rampušák 2007
16.6.2007
Úspěch nebo propadák?

Druhým závodem mé druhé maratónské sezony je Orlický Rampušák. Nastupoval jsem do něho s větším odhodláním než na Mamuta v Přerově. Přeci jen pár tréninkových kilometrů přibylo a po i sebevědomí trochu narostlo..
Dlouho jsem přemýšlel jakou zvolit strategii. V květnu na Mamutovi to bylo jednodušší. Prostě jsem jel co to jde až pod první kopec. Jenže Rampušák už do kopce startuje, tak co s tím? Nakonec se domlouváme s Kolíkáčem, Icemenem a Mirkem že pojedeme společně až do Klášterce a tam si to rozdáme. Plánovaná AVS je kolem 28 km/h.
Počasí na startu nic moc. Mrholí nebo prší. Jak to bylo po startu už nevím. Nedokázal jsem rozlišit co je déšť a co odstřikující voda. Každopádně první polovinu závodu jedu mokrý.
Jak jsem už říkal, Rampušák startuje ve Štítech do kopce. Obrovský balík se tak trhá hned na začátku. Nicméně ani to nezabránilo mnoha dramatickým situacím, jejíž vrcholem bylo hromadné ?zalehnutí? v Heřmanicích. Přesnou příčinu neznám. Vím jen, že někdo lehl a následovala řetězová reakce. Já jsem tímto místem přijížděl až když bylo po všem. Jen pár nešťastníků ještě dávalo dohromady kola.
Snažil jsem se viset za Kolíkáčem a přitom se nesmotat. Celkem to šlo, ale TF lítala hodně vysoko. V úseku před sjezdem do Lanškrouna jsem se snažil držet ve skupině vpředu, abych sjezd nemusel absolvovat uprostřed skupiny. Přeci jen mokro a určitá všeobecná závodní nervozita všech tvořila dost nebezpečnou směs, které jsem se chtěl vyhnout. Bohužel jsem si spletl kopec a vystartoval jsem moc brzy a místo abych se vrátil do skupiny, jel jsem na větru sám. Zbytečné mrhání sil.
Sjezd do Lanškrouna byl v pohodě a bez komplikací. Zatáčky jsem se snažil jet na doraz, na rovinkách jsem si přišlápl. Pod kopcem se sjela pěkná skupina, ale nechal jsem se procedit a čekal na zbytek skupiny ?B?. Společně jsme projeli Lanškrounem a blížili se k Nepomukům, kde začíná stoupání, které končí ve Vyprachticích na Hoblovně. Tady jsem se dozvěděl, že Icemanovi někdo lehl pod kolo a skončil tak na zemi. Škoda.
Hoblovnu jsem jel celkem v pohodě. Sice jsem skupinou propadl hodně dozadu, ale udržel jsem kontakt a nebyl problém se zas připojit. Tak to bylo ve většině kopců.
Jízda Orličkami do Jablonného byla příjemná adrenalinová záležitost. S Kolíkáčem jsme se řítili a předjížděli i auta (jedno, doprovodný Mavic). Ono teda zas tak rychle nejelo, že? Docvakli jsme si skupinu a společně prohasili Jablonným.
Ještě pořád se mi jelo dobře a bez výraznějších problému. Těsně před prvním bufetem jsme sjeli dost velkou skupinu. Bufetem v Mladkově jsme jen projeli. Já si vzal banán od pořadatelů u cesty. Díky sjetí zmiňované skupiny se vytvořil dost velký balík. Myslím, že nepřeženu, když napíšu několik desítek cyklistů. To byl asi nejpříjemnější okamžik celého závodu. Jízda ve skutečném balíku, ještě stále dost sil, občas nějaký pokec.
Nevím kde, ale někde jsme přibrali i Bigmiga. Prý neměl svůj den. To jasně svědčí o jeho výkonnosti. Jeho špatný den je lepší než moje špičkově vyladěná forma :-)
Tady by bylo nejlepší celý report ukončit. Bylo by to takové krásné, romantické povídání, kterak slabý cyklista do velikého balíku přišel. Bohužel, život (a cyklistika zvláště) není slaďoučká, romantická telenovela, ale spíše antické drama.
Předehra začínala Rokytnicí a pokračovala přes Pustiny, Luisino údolí na Šerlich. Vyvrcholení bylo na Komářím vrchu.
Ve zmiňované předehře se jasně ukázaly moje slabiny v kopcích. Čím více přibývalo výškových metrů, tím byla větší mezera, která mě na vrcholu dělila od balíku. V následujícím sjezdu jsem sice ještě stíhal sjíždět, ale sil ubývalo. Výrazně se to projevilo na Šerlichu, kde moje ztráta už byla hodně velká.
Doping ve stoupání na Šerlich přišel od Kolíkáče. Řval na celé Orlické hory:?Rici pojď!!!.? Kupodivu to na chvíli zabralo, nicméně vzdálenost mezi námi narůstá. K bufetu na Šerlichu přijíždím v okamžiku, kdy ostatní mají natankováno a pomalu odjíždějí vstříc mrakům halícím Šerlich a dalším kopcům. Rychle doplním bidony, vezmu rohlík a gel. Vypustím přebytečný písek a po krásném asfaltu stíhám ostatní.
Ještě tady jsem se mohl zachránit, kdybych začal více přemýšlet a trochu šetřit síly. Nestalo se tak a já si dál honil triko na špici (občas). Zkrátka, když vás ?jebne pejcha?.... (Pulp Fiction).
Na Komáří vrch ještě dojedu jakž takž se skupinou, ale ve sjezdu už cítím, že se o mě pokouší křeče. Najednou jsem nemohl smysluplně šlapat. Končím. Opouštím skupinu a snažím se přežít. Škoda, že jsem nevydržel o něco déle, následující profil už byl přeci jen přívětivější. Adama bych snad nějak zvládl.
Nicméně nevydržel jsem a někde před Říčkami ztrácím jakýkoliv kontakt se skupinou. Přetrpím Haničku, Adama, zastavil jsem v Mladkově na třetím bufetu. Za ním mě začínají dojíždět dvou-tříčlenné skupinky, které ale nejsem schopen uviset.
Před Králikama mě dojel Honzis (že to je on jsem se dozvěděl až z jeho reportu) za kterého jsem se zkusil zaháknout. V Králikách jsem ho ale ztratil. Sebemenší stoupání mě vždycky zastavilo.
Přede mnou byly ještě dva zásadní kopce: Zlatý potok a Zborov.
Zlatý potok jsem tak nějak vyjel. Na vrcholu mě dojela tříčlenná skupina. Udržel jsem se za nimi ve sjezdu a rozhodl jsem se jet s nimi kam to půjde, ideálně až do Klášterce.
Pro závěrečný úsek jsem měl nachystanou ampuli Gutaru. Teď přišla jeho chvíle. Lupnul jsem jej do sebe a ?zakousl? se do gumy posledního ve skupině. Gutar byl úžasný. Nakopl mě nevídaným způsobem. Moc jsem nestřídal a tak se mi dařilo viset. Na špici jsem se objevil jen za Červenou Vodou. Do Klášterce jsme dorazili společně a celkem v pohodě. Do posledního stoupání na Zborov jsem nasadil přiměřené tempo, tak, abych přežil. Z celé skupiny jsme zůstali dva, ostatní frnkli. Jedeme spolu, občas pokecáme. Při pohledu na tachometr si začínám pohrávat s myšlenkou, že by se to možná dalo dát pod 7 hodin. Nicméně jsem držel stále stejné tempo. Nechtěl jsem, aby mi znovu ?seklo?. Teprve na vrcholu zvyšuji tempo, ale hupy do H.Studének dost bolí. Také výjezd ze Studének mě dostal. V domnění, že jde jen o krátký kopeček jsem nechal velkou a šel ze sedla. Pohled za zatáčku mě ale usadil.
Následující sjezd do Štítů a cestu k cíli jsem táhnul víceméně sám. V cílovém kopci si nastupujeme, ale kolega to po chvíli vzdal. I já usedám a v domnění, že dojedu už volně řadím kašpárka. Najednou slyším diváky křičet a povzbuzovat. Když se ohlednu vidím, že se mě soupeř snaží přespurtovat. Tak tedy ještě naposled shodím o dva pastorky a jdu ze sedla. Nenechám si ukrást závěrečný spurt.
V cíli toho mám dost. Potkávám ostatní Šlapky, Juru, Malinu, Kolíkáče, Aleše. Pojíme jídlo od pořadatelů a jdeme na trávník vedle cílového kopečku vyhlížet další závodníky. Zelenou barvu trávníku měníme na orange. Ležíme, sedíme na trávě, slunce krásně hřeje a já si užívám s ostatními nádherné pozávodní atmosféry. Na tom nic nezmění ani křeče v nohách

Co závěrem?
1)Především si pamatovat, že je nutné včas zařadit zpátečku. Jed dlouho (téměř 4hodiny) s tepama kolem ANP je blbost.
2) Přestože takovou blbost udělám, dá se přežít a dojet v lepším čase než při přehnaně opatrné jízdě na jistotu.
3)Co se týká oblečení, udělal jsem zajímavou zkušenost. Protože jsem doma nemohl najít rukávy a nákoleníky, musel jsem jet v krátkém. Vypomohl jsem si jen novinami pod dresem. A šlo to. Nijak zvlášť jsem netrpěl.
4)Pořadatelé opět na výbornou. Bufety v pohodě. Při prezentaci bez problému. Možná proto, že jsem přijel včas.

A odpověď na otázku z podtitulu? Pro mě úspěch, poznamenaný chybami.

200 km
Oficiální čas: 7:03:25
Pořadí: 108.celkově, 21. v kategorii V1
Celkem startoval 178 závodníků, dojelo 165.