Tak na Rampa (Kolíkáčův zkrácený název závodu) jsme vyrazili už v pátek ráno. Chtěli jsme si užít i trochu turistických zážitků, třeba prohlídka ulice K Barandovu, kterou jsme projeli průměrnou rychlostí tak 5km/h a mohli se tak kochat tři čtvrtě hodiny jejími krásami (to v plánu nebylo), ale pak návštěva Bonsai centra v Libčanech u H.K. a rozhledny na Suchém vrchu nad Červenou vodou (to už v plánu bylo). Ubytování jsme měli v chatce v Herolticích. V sedm večer jsme zajeli na večeři do Štítů a pak na prezentaci, od osmi tam měl přednášku triatlonista Petr Vabroušek o výživě sportovců. Mimo jiné radil, že se musí při maratonu vypít tak litr ionťáku za hodinu. Tomu jsem se pousmál, to by za mnou muselo jet auto. Dva bidony mi musí stačit až na Šerlich, 3,5 hodiny, tam je doplním a další zastávka bude až v cíli :-).
Ráno mě veškerý optimismus, co se týče závodu rychle přechází. Venku zataženo, prší, okolní kopce nejsou v mlze vůbec vidět. Vtipkujeme, že se na to vykašleme a pojedeme Rampušáčka (dětský závod se startem v 9 15) :-). Kluci přemýšlí co si obléci, zda moiru, nebo větrovku, nebo pláštěnku, nebo to nějak kombinovat. Já mám jasno, mám pouze kraťasy, krátký dres a ponožky, všechno ostatní jsem nechal doma, tak jen tiše doufám, že se počasí zlepší. Už cestou na start se ale třesu zimou, je 12 stupňů, lehce prší, fouká vítr. Na startu se zdravím se Šlapkami, moc do řeči mi ale není, jsem neuvěřitelně nervozní, jak kdybych jel závod poprvé.
V 8 30 je odstartováno a jedem. Před námi je 3km stoupání, tady chci uviset čelo a jet s nimi až k Hoblovně, tam už se bude balík dělit do skupinek a bylo by dobré být co nejvíce vepředu. Už v kopci za sebou slyším ránu a nadávky, pravděpodobně někdo lehnul už tady, já naštěstí jedu dál. Ve sjezdu do Heřmanic už to ale neplatí. Řady cyklistů přede mnou se najednou poroučejí k zemi a v rychlosti 45km/h ani já nemám nárok na mokré silnici zastavit. Naštěstí jedu u pravé krajnice a v příkopu vidím už jednoho cyklistu ležet, ve zlomku sekundy se rozhoduji to taky strhnout do příkopu, je to lepší, než zvětšit už tak velkou hromadu těl a kol na silnici, v příkopu se mi zapíchlo přední kolo a já byl katapultován přes řídítka dopředu. Dopad je naštěstí do trávy, nic mě nebolí (druhý den mě teda pěkně bolel bok :-) ), tak rvu rychle kolo na silnici , nasedám, ale obě brzdy se hnuly, takže je musím poupravit, teprve teď si všímám trsů trávy v kazetě a přehazovačce, to musí taky ven a teprve teď je kolo pojízdné. Bohužel mám ještě pootočená řídítka doprava, kopeček za Heřmanicemi s tím vyjíždím, ale nahoře je musím srovnat. Na vyndání imbusů z brašny není čas a tak hrubou silou asi na čtvrtý pokus je vracím do správné polohy. Mezi tím mě předjíždí spousta lidí, Kolíkáč myslí, že mám zase defekt. Teď už definitivně nasedám a začíná stíhací jízda. Dojíždím Slávka a Icemana, říkám ať se zahákujou, to ale dělá jen Iceman a ve dvou tak dojíždíme do Lanškrouna. Tady sjíždíme parádní skupinku a ani se mi nechce věřit vlastním očím, je v ní RiC a hlavně můj maratonský dvojník Kolíkáč, paráda, je mi jasné, že se od sebe zase až do cíle nehneme.
Mám toho už teď docela dost, po většinu trati (mimo sjezdů a času, co jsem se válel po příkopech) mi zatím tep neklesal pod 180, tak ve stoupání na Hoblovnu musím trochu odpočívat. Před tím však ještě ztrácíme Icemana, jezdec před ním mu náhle vjel před přední kolo a skončilo to pádem obou. Škoda. Hoblovnu vyjíždím celkem v klidu, sjezd do Jablonného je taky dobrý, jedu ho na úplném konci skupiny radši opatrně, stejně se to dole zase spojí. V Jablonném se ale náš balík dělí, Kolíkáč zrovna pracuje na špici první části a já musím dlouho spurtovat, abych se stihl vrátit, nejradši bych ho v tu chvíli zaškrtil :-). Pak už ale konečně přichází pro mě uklidnění, jedeme snad ve třiceti lidech, já se na špici prakticky neobjevuju a snažím se vydýchat ten hektický začátek. Až do rozdělení tras se pak nic zajímavého už naštěstí neděje, jen jsme dojeli Bigmiga, to jsem nečekal a velkým překvapením je forma RiCe, jede skvěle. Po rozdělení tras nás zbyla tak polovina, první kopeček a pak i stoupání na Luisino údolí jedeme vcelku pohromadě a začíná se to dělit až ve stoupání na Šerlich. BM nám odjíždí, Kolíkáč jede kousek za mnou, za ním pak RiC, na dálku se povzbuzujeme a vyjíždíme na bufet na nejvyšší bod závodu, na Šerlich. BM zrovna odjíždí, my s Kolíkáčem popoháníme RiCe a pomalu se taky spouštíme dolů v čase 3:26 od startu, tedy o 6 minut dříve než loni. Komáří vrch vyjíždíme celkem svižně, já s Kolíkáčem na čele a kontrolujeme, abychom neztratili RiCe. Po sjezdu dolů ale na něj bohužel přicházejí křeče, velká škoda, protože teď už máme před sebou jen tu lehčí třetinu trati.
Dál až ke Králíkům je to zase poklidná jízda v balíku, snad jen v jednom kopci už jsem to nemohl vydržet a musel jsem si odskočit. Kolíkáč mi sice dal návod, jak to udělal on ve sjezdu do Deštného bez zastavení, ale teď už je sucho a radši potřebu vykonám klasicky :-) V jednom stoupání tedy nasazuji k úniku, ostatní si museli myslet, že jsem se určitě zbláznil, za zatáčkou slézám, ale samozřejmě to nestíhám a musím mazat 200m ztrátu na balík. Vracím se tam úplně KO a pár kilometrů do rozdýchávám. Ke Králíkům se konečně trochu rozjíždíme a pravidelně střídáme. Menší kopeček za městem vyjíždím ve skupince na prvním místě, ale nahoře mi z ničeho nic úplně ztuhly nohy a v tu chvíli tuším, že je se mnou konec. Z kopce dolů to zkouším lehkými převody rozhýbat, ale nejde to. Je tu Zlatý Potok a ten už pro mě nebude jednoduchý. Kupodivu se v kopci držím na čelních místech skupinky, ale kdyby někdo zrychlil, tak bych určitě rychle odcouval dozadu. Naštěstí se zrychluje až nahoře a tak se pořád držím v kontaktu. Sjezd dolů je ale pro mě horor. Bolí mě nohy, záda, ruce, prostě všechno a cítím totální vyčerpání, skoro nejsem, ani schopen držet řídítka. V tu chvíli si přeji defekt, abych mohl zastavit a odpočinout si. Takhle blbě se mi z kopce ještě v životě nejelo. Na rovince přes Červenou Vodu se ještě naposledy symbolicky objevuji na špici, ale pak už zalézám až na konec skupinky a trpím. Obdivuji Kolíkáče, jak je aktivní, neustále tahá špice, dneska je jeho den, v takové formě jsem ho snad ještě neviděl. V kratším stoupání za Červenou Vodou se náš balíček trhá, fouká to z boku a vypadá to, že už to nikdo nesjede. Já už na to nemám a pouze tupě šlapu na konci. Kupodivu se to ještě spojilo a tak sjíždíme serpentinami dolů společně a míříme k Olšanům.
Všichni už tuší poslední kopec, kde se mezi námi bude rozhodovat, jen Kolíkáč furt tahá špice. Divím se proč, ale pak ke mně přijíždí dozadu a je mi to jasné. Má v hlavě svůj sen dát maraton třicítkou. Zkouší mě, že bysme spolu nastoupili a ujeli, ale na to už rozhodně nemám. Na kostky, kterými začíná kopec na Zborov najíždím mezi prvními, ale už tady se pomalu propadám dozadu. Vepředu nastupuje Michal Chadim, Kolíkáč jde za něj do háku a já na to jen nepřítomně zírám jako divák u televize. Za chvíli mi mizí z dohledu a já se dál trápím v kopci. Sjezd ke Štítům už ani nešlapu a jen tak vzpomínám na loňský ročník, jak jsem tu dřel a pral se o každou vteřinu a každé místo. Závěrečný kopeček do cíle mám opravdový strach, že budu muset tlačit. Nakonec to nějak vylámu a je tu konečně cíl. Čas 6:41, o třináct minut lepší než loni, ale ta krize na závěr byla hrozná. Nakonec, vzhledem k tomu začátku ale převládá spokojenost. Gratuluju hlavně Kolíkáčovi, ten předvedl snad svůj životní výkon, co tak pamatuju a RiCovi, škoda, že na něj přišla krize v ten nejméně vhodný okamžik, mohl to s námi táhnout ještě o pár desítek kilometrů dál. Díky pánové, jelo se mi s Vámi parádně.