Soustředění na Jižní Moravě

Myšlenka uspořádat soustředění u nás na Jižní Moravě mě napadla již na podzim roku 2006, kdy se očekávala tuhá zima a zkušenosti z loňska mluvily jasně - když není na silnici sníh, tak to jde, i když není bůhvíjaké teplo. U nás bývá sníh málokdy, a když už nějaký napdane, dlouho se neudrží, tak jsem si říkal, že to bude ideální tréninková oblast pro jarní březnové najíždění kilometrů. K uspořádání soustředění mě také inspirovala naše chata, která je pro takové akce jako stvořená. Kolem Vánoc jsem tedy založil diskuzi na toto téma, ozvali se první zájemci a začal se rýsovat velmi předběžný termín. V průběhu února začaly přípravy nabírat konkrétnějších představ. Domluvil se pevný termín, který jsme si upřesnili, jakmile byla jasná taky předpověď počasí. Jestřába napadla návštěva nějakého místního vinného sklepa, kterou jsem začal koncem února zajišťovat. Spolu s Pavlem Matouškem z XCR jsme vytvořili tréninkový plán v hodinách, které bychom měli odtrénovat a já jsem tyto hodiny převedl do konkrétních tras, které jsem volil s ohledem jak na profil, tak s ohledem na zajímavé věci, které jsou zde k vidění. A pak jsme již všichni netrpělivě očekávali středu 8. března, kdy nám začíná první šlapkovské soustředění s jasným cílem a tréninkovým plánem ...

Ve středu v 16:30 již zvoní RiC u mých dveří v Brně, nakládáme do auta moje kolo s věcma a míříme směrem k Hodonínu - teplota šplhá na neuvěřitelných 18°C a tak jsme plní optimismu a už se těšíme na kolo. Já jsem bohužel ještě nedoléčen z rýmy, kterou jsem utržil někde minulý týden a tak doufám, že to, že napůl neslyším, nemluvím a nedýchám nebude na kole příliš na závadu. Do Hodonína dorážíme v 18:00 a zajišťujeme nějaké drobnosti jako je jídlo na večer a ráno, plynovou bombu na vaření, klíče od chaty apod. Mezitím doráží Petr s Jestřábem a společně razíme již za tmy k nám na chatu. Na chatě jsme ovanuti nádherně čistým svěže jarním vzduchem a na nebi se třpytí hvězdy v počtu, jaký fascinovaný Jestřáb nikdy nezahlédl. Měsíc nám svítí na cestu a tak spolu s RiCovou baterkou zvládáme transport věcí do krpálu k chatě i zprovoznění samotné chaty. Prvně zatopit, ať je teplo a útulno, pak rozložit věci a určit kde bude kdo spát. Tady jsme to rozhodli jasně - RiC tak nějak od pohledu vypadal, že chrápe, a tak jsme ho nechali samotného spát v obýváku, já si ustlal na verandě, jako vždy, a Jestřáb s Petrem se usádlili v ložničce. Po jídle se ještě probírala trasa na další den spolu s technicko-taktickými připomínkami typu - při rovinatém najíždění na sebe budeme čekat v kopcích apod. Pak už jsme se vydali všichni do peřin.

Ve čtvrtek ráno se probouzíme do zcela jiného počasí, než ve kterém jsme večer usínali - je mokro a chvílemi jemně mží. No co se dá dělat, po nákupu ve Strážnici sedáme v 10:30 na kola a razíme na své první kilometry. Jedu jak jsem zvyklý - tzn. prvních pár kilometrů v kompenzaci, naštěstí je to pořád z kopce a tak rychlost neklesá moc pod 40 km/h. Kluci jsou ještě asi nějací rozespalí a tak Petr se učí zatáčet ve Strážnici, Jestřáb si něco vysvětluje s kombajnem (jako kdo má větší sílu toho druhého vytlačit ze silnice) a RiC (naše maminka) nad tím vším běduje, jako že tohle už není pro něj ... Nicméně po asi 10 km se konsolidujeme, zjišťujeme, že počasí není tak hrozné, protože je poměrně teplo (asi 10-12°C) a cesty jsou místy dokonce suché. Fouká však čerstvý vítr a tak začíná rovněž taktická výuka jízdy některých členů pelotonu (nechtěl jsem jmenovat RiCe) v terezínu apod. Střídání zpočátku trochu vázne, ale pak se nám daří vše trochu usměrnit a již asi po 50 km je to lepší. Projíždíme velkým údolím, které protíná nádhernou krajinu nižší části Bílých Karpat. Tato skutečnost má jedinou vadu - v panujícím počasí to není vidět, a tak klukům nezbývá než mi věřit a kochat se alespoň v duchu. Výhodu to však přeci jenom má - přestal tolik foukat vítr a jakmile se dostaneme na druhou stranu hor, přestal foukat úplně. Podél říčky Myjava dojíždíme až do slovenské Senice, kde začíná ta pravá tréninková rovina. Doposud jedeme spořádané tempo a tady se rozhodneme trochu na chvíli zrychlit a vložit intenzivnější úsek na prevenci proti laktátové bariéře. Točíme poměrně rychle špici a rychlost neklesá výrazně pod 40 km/h. Během 10 minut vše uklidňuji a pokračujeme po hlavní silnici až do Kútů, odkud je to kousek ke státní hranici. Hranici tvoří řeka Morava, která je zde již poměrně solidního průtoku okolo 60-70 mterů krychlových za vteřinu, a tak se fotíme na mostě a svačíme. Následuje Lanžhot, kde odbočujeme na okresky a mezi vinohrady s nádhernýma výhledama na nivu řeky Moravy (které opět nejsou vidět) směřujeme k Hodonínu. Tam doplníme doma vodu a pokračujeme dále až do Strážnice, kde naše tréninkové úsilí končí a zbytek trasy na chatu (cca 7km) dáváme již kompenzačním tempem na vyjetí. Budík ukazuje 140km a průměr kolem 26 km/h, což s časem 5:23 plně splňuje plán pro dnešní den. Hodíme kola do garáže a rychle na chatu vypít si své AA drinky (které jsem s klukama také vyzkoušel - každý den od jednoho). Pak večeře - tentokrát vaří RiC, který dovezl masový základ na špagety, po kterých jsem se olizoval ještě asi půl hodiny. Načež následuje odjezd do vinného sklepa, o kterém Jestřáb básní už od včerejška a dnešek jel tak rychle jenom proto, že už cítil jak se to blíží. Mám domluvený sklep jednoho známého, ukterého jsem už jednou byl - nedomluvil jsem žádnou tradiční chlastačku, ale naopak trochu vinné kultury. Pan Hromek je vynikající vinař a tak nám asi 1,5 hodiny zasvěceně vykládal o pěstování, podmínkách, zpracování, kvalitě a uchovávání vína. Všichni jsme ho poslouchali s napjatýma ušima. Já se občas na něco pozeptal, Jestřáb, ten kecal furt, Petr mlčel (řekl, že víno nepije a bude dělat řidiče, tak v nádherném sklepě usrkával ostentativně kávičku), ale co mě překvapilo, RiC neupustil mezi nás jediné slovo. Asi mu to nechutná, říkal jsem si, ale omyl. Po takové sedmé skleničce se s úžasem probral a říká, že to je VYNIKAJÍCÍ, že doma přestali bílé víno pít, že jako nic moc apod., ale že tohle je něco skvělého. No bodejť by ti nechutnalo, říkal jsem si, tady dostáváš nalít vína, které stojí normálně 300-400Kč flaška. Jestřáb jako že si hned koupí alespoň jeden soudek, no nakonec mu stačily tři flašky a ani RiC neodolal a jednu Bzeneckou lipku si taky koupil. Také Petr si koupil zajíce v pytli v podobě Bzenecké lipky a tak doufám, že byli doma spokojení. Následoval ještě pokec o věcech obecných a životě nahoře nad sklepem, kde jsme dopili, co jsme dole načali a nastal čas sbalit pět švestek a vyrazit domů. Ještě předtím jsme však museli najít benzinku a dotankovat Petrovu nenasytnou Oktávku. Jestřáb vypil nejvíce vína, tak ho bylo nejvíce slyšet a taky Petra zručně navigoval - bohužel vždycky obráceně, než bylo potřeba jet. Na benzínce jsme mu kousek poodjeli, zhasnuli světla a pozorovali, jak se na vteřinku zarazil, když vyšel z obchodu a my nikde, ale pak přiběhl řka, že hahaha, takové fórky mu dělali už když byl v kočárku. Doma Petr ochutnal zbytek vína a konečně poznal, co si koupil za flašku. Pak už zbývalo jenom zalézt na kutě a regenerovat na další den. Po dnešních rovinách, byla naplánována zvlněná krajina s jedním kopečkem ...

Další dny již trochu stručnějí - podrobnější reference dodají hošíci osobně.

V pátek ráno se probouzíme do zatažené oblohy, ale vypadá to, že pršet nebude, dokonce místy probleskuje sluníčko. A tak sedáme na kola a razíme prvně po rovinách směrem k bráně mezi Chřiby a Ždánickým lesem. Tam nás čeká první kopeček, a to v příznačné obci jménem Jestřabice. Pokračujeme zvlněným terénem přes Koryčany, kolem Nesovického zámku a po hlavní až do Střílek k benzince, kde dáváme druhou pouzičku. RiC si stěžuje, že se mu nějak nechce a tak se usnášíme, že odteďka nebude střídat. Zároveň v těchto brdcích nám Petr poodhaluje své tajemství - je schopen jezdit kopce s 12% stoupáním na převod 42/23 v kompenzaci - prostě rozený vrchař - a to mu už zůstalo po zbytek soustředění. Ze Střílek sjíždíme dolů do Zdounek, odkud následuje jediný větší výjezd dne - a to na hlavní hřeben Chřibů - na Bunč. Petr naplno rozbaluje své vrchařské umění a záhy nám mizí - my s RiCem dorážíme na vrchol až daleko za Petrem. Sjezd je již v pohodě a Petr nás nechává vydechnout od údivu. Ne však na dlouho - jedeme kolem posvátného Velehradu a to na něj zřejmě zapůsobí natolik, že ve snaze sklonit se před jeho velikostí se skládá uprostřed silnice na zem přímo na krovky. Ještě že nejelo žádné auto. Pokračujeme dále již po rovinkách až do Bzence, odkud je to co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole do Strážnice, kde následuje opět vyklusávací (nikoli vyklusávající, protože vyklusáváme my a ne ta vyjížďka) kompenzační vyjížďka na chatu. Když pak doma rozvěšujeme své prádlo a zjišťujeme, v čem vše odjel Petr, je jasné o jeho další přezdívce - leďouch, což zní v angličtině lépe jako ICEMAN. Večer vaříme guláš, který mi navařila moje rodná matka a kluci se jenom oblizovali. Tento den jsme ujeli 142km, průměrem asi 24km/h s časem 5:56, což také splnilo tréninkové očekávání.

Na sobotu je nachystána vyjížďka nejdelší. Trasa vede po rovinách přes Holíč, Kúty, Lanžhot, Břeclav, Valtice až do Mikulova. Tam následuje průjezd rezervací Pálavy a cesta kolem Novomlýnských nádrží. Bojujeme s větrem a defekty, učíme se kolotoč na špici ve větru a sháníme vodu v květinářství. V následující pasáži projíždíme srdcem jihomoravské vinařské oblasti - Velké Pavlovice, Kobylí, Terezín, Čejč, Mutěnice apod. Nastupuje únava a tak se této krajině nedostává takové pozornosti, jakou by si určitě zasloužila. Vše je navíc spočítáno na minuty a jedeme přesně na plán, takže žádné flákání - držíme stanovený průměr 25 km/h. Za Dubňany je poslední menší stoupáníčko dneška a tak se domolouvám s Petrem a RiCem (Jestřába už jsme z letargie nevytrhli) na vrcholovém spurtíku. Petr se pouští do nástupu a úniku, který ale zachytávám, vyvážím se a vyhrávám neexistující prémii. Bylo to však příjemné zpestření. Když už to máme za pár, jak se říká, jak co se týká kilometrů, tak minut světla, tak Petr píchne (dneska je to 4. defekt, aby jich nebylo málo). Oprava trvá dlouho, protože Petr je zručný mechanik. Opět jsem si vzpomněl na hlášku z jedné povídky Šimka a Grossmana - řidič tak dlouho mačkal páčku, až še a otevřel dveře ručně. Petr tak dlouho strkal ventilek do ráfku se zaaretovaným ventilkem, až jsem to nevydržel, aretaci zahodil a ventilek strčil na správné místo. RiCovi se pak způsob jakým se Petr jal nafukovat nasazený plášť natolik zvláštní, že mu to sebral a nafoukal radši sám. Závěr toho dne zněl - Petr je natolik dobrý na kole, že si může dovolit ztratit nějakou tu minutku (spíše 5-10) opravou defektu. Statistika za dnešek hovoří jasně - 178km, průměr 25km/h, čas 7:05.

Neděle byla svátkem celého soustředění. Nachystal jsem komenzační vyjížďku do Bílých Karpat, kde jsme nic neviděli ve čtvrtek. Všichni souhlasili a tak se vyrazilo. Tempo bylo opravdu kompenzační (průměr 20km/h). Krajina byla nádherná stejně jako počasí a běhající 20-leté slečny podél silnice. To vše plně vynahrazoval kompenzačně vyjeté kopce se sklonem 17%. K tomuto dni snad ani není co psát - všechno je jasně vidět z fotografií. Snad jen to lze dodat, že Petr nám opět chtěl dokázat svoji cyklistickou převahu a opět píchnul. Chvíli nám sice trvalo, než jsme ho přesvědčili, že na mostě u svodidel by mu mohl nějaký kamión utřít sopel a tudíž bude vhodné popojít asi 100m, ale vše se nakonec zvládlo. Petr už se naučil zahazovat aretaci, nicméně pumpoval opět RiC. Závěr vyjížďky se nesl v poněkud kulturním tónu na Skalickém náměstí, kde se čerstvě dokončuje kompletní rekonstrukce a je co vidět. Všichni jsme se shodli, že dnešek byl nádherným bonbónkem za celým soustředěním. Jasné počasí s teplotami šplhajícími místy ke 20°C ukazovalo pravou tvář Jižní Moravy ...
A statistika? Kompenzačně 93km, průměrem 20km/h v čase 4:39.

Odpoledne jsme se všichni sbalili, popřáli si hezkou cestu a rozjeli se do svých domovů, neboť některé manželky již mohly být právem nervózní, kdepak se právě ten jejich tak dlouho toulá. A to ještě netušily, že celé soustředění se neslo v duchu píchání ... (pláštů samozřejmě!!! vy prasata, na co hned nemyslíte!)

Osobně bych chtěl poděkovat kluků za účast, byli skvělou partou a doufám, že příští rok tuhle bohulibou akci zopakujeme, třeba ve větším počtu - letos může litovat, kdo nejel.

A ještě pár čísel na závěr:
Najeté kilometry: 552km
Celkový čas: 23h
Celkově nastoupáno: 4200m