Po náročném a celkem úspěšném víkendu (Důva, Královice) přišel na pořad sezóny Beskyd Tour. Délka závodu je delší než oba předchozí dohromady a o celkovém převýšení nemá cenu ani diskutovat. Na start vyrážím s Markem a Kolíkáčem kolmo, rozehřátí na 12km je po ránu příjemné a jako rozjetí ideální. Na náměstí ve Frenštátu a i mimo něj se už to jen hemží cyklisty a vším s cyklistikou spojené. Ve startovní balíku děláme oranžový ostrůvek ve známém složení, jen Jura hlídá první lajnu. Amplión neposlouchám jsem trochu nervózní jako před každým závodem, přemýšlím o všem možném s těmi 185ti kilometry spojené, ať už to jsou obávaní stoupání nebo nedostatek sil v závěru...ještě si s každým potřesu rukou ať to šlapky šlape jak má, a vzhůru do svého druhého maratónu!
Vjezd do prvních kilometrů najíždím hodně na chvostu startovního pole. Než se rozkoukám jede se najednou pěkně z ostra. Před sebou mám až nechutně dlouhého hada, které budu muset postupně zkracovat, aby v prvních menších stoupáních stíhal reagovat na nástupy přednich jezdců. Úkol číslo 1. tedy zní Dojezd čela. Přicházím na to, že to nepůjde až zas tak lehce, peloton je roztáhnutý po celé šířce vozovky a skulinek kudy se protáhnout dopředu je málo. Nejčastěji se mi to daří na levé straně, ovšem neméně častěji musím přibrzdit kvůli protijedoucímu nebo stojícímu autu. Všechna snaha marná, místa jsou zase ztracena a já jsem tam kde jsem byl. Jednu chvíli si říkám, že už to čelo jednoduše nesjedu. Dvakrát jsem svědkem pádu. Těch lidí je zde na úzké silnici natlačeno opravdu dost. V jedné vesnici ostrá levá balík se natahuje do hubenější lajny a tak si dávám tepovou generálku na kopce a rvu to hlava nehlava, až vedle Jury. Všichni co mě viděli si určitě říkali co jsem za vola, že jedu na únik nebo něco takového:) Štípu Juru do zadku, aby o mě věděl, prohodím pár slov a Pavlem Matouškem a směle se zakukávám do předních 20ti pozic. Na řadu přichází pár brdků, které vrcholí celkem nepříjemným zvedákem v Hukvaldech. Dalším těžším místem je Štramberk, těchto 500metrů slušně nakloněné silnice je konečnou pro mnoho lidí, co do té doby drželi tempo s těmi nejrychlejšími. Prudký sjezd a pak táhlá rovina až k Frenštátu, kde už se jedou vážně kuliska. Můj pocit sdílí Jura, který říká, že se nikdy nejel začátek tak rychle. Frenštát ani neregistruji. Vlastně ano a to kruhový objezd, jedna půlka balíku levou stranou a druhá pravou a po projetí se to zase slepí do jednoho hada...no nádhera přesně jako záběry na TdF!
2. Občerstvovačku před Pustevnami bez rozmyšlení (co s pitím) projíždím jako by tam nebyla, zkouknu tacho před kopci...avs 36,6 km/h, no není to nádhera?:) Takhle rychle jsem nejel ani Královice. Dobrá nálada mizí s hotelem Ráztoka, kde je počátek stoupání na Pustevny. Diváci okolo mi připomínají maminky mladých vojáků, co musí jít nuceně do války.
Balík se natahuje, procenta přibývají a hlavní favoriti spolu s ostatními nepatrně odskakují. Chvíli mi trvá než se dostanu do tempa. Po kilometru se mi uklidňuje tepovka a už si libuji:) Pustevny jsou přesně tím kopcem, který mi přesně sedí- časté střídání stoupání, v zatáčkách se sklon navýší a na místech kde jde přímo vzhůru je konstantní. Trochu horší asfalt ale nic hrozného. Nabírám postupně pár lidí a se skvělým pocitem dojíždím jednoho elasťáka za druhým. Zlomem je dojetí Davida Klímy, který se mě chytá a spolu jedeme vstříc vrcholu v 1025m.n.m. Nabíráme ještě jednoho mladého Vokolka a borce na Colnagu se Zippákama a blížíme se ke kořisti v podobě balíku na čele. Máme je před sebou na 20metrů. Stoupání končí, zapnout dresy, přitáhnout tretry a ve sjezdu je sjedem! Velký omyl, balík před námi nám nepochopitelně ve sjezdu ujíždí. Řítíme se dolů 80kou ale skupina před námi nikde:( David rezignuje a já po chvílí taky, počkám na skupinu a trochu zklamaný se zavěšuji za asi 16členný balík, který se utvořil po sjezdu. Na hlavní trochu satisfakce-dojetí 2 odpadlíků a začínáme střídat. Netrvá to ale dlouho. Trať se dělí a téměř půlku jede ve směru šipky 120km. Nás ostatní čeká teprve to pravé peklo. V cestě nám překáží další zoubek- Soláň. Tady už není pochyb o tom, kdo je pánem kopců:) Rád bych jím byl já, ale David Klíma je hošík s ocelovýma nohama a uhlíkovou francouzskou raketou pod sebou. Stylem ?udrž se kdo můžeš? nás vyváží nahoru. Jediné místo, kde nechá někoho jet před sebou je zatáčka s dodávkou, kde mu manželka podává bidony. Než protneme vrchol Soláně, už je nás o 3méně. Pak se scénář jako na Pustevnách opakuje ihned sešup dolů. Borec KTM (Jan Hlavatík) nám ujíždí dole v Karlovicích je ale zpět a po hlavní to šineme zase v kolotoči. Na rovině, sice v dáli ale i přesto vidíme pár jezdců. Kolotoč se rozjíždí ještě rychleji a střídání a špice jsou blesková. Trochu si nejsem jistý, které stoupání příchází nyní. Mám to spletené Bumbálka nebo Kasárna? Chci se zeptat doprovodné motorky, která nám dolévá bidony (nepopsatelný luxus!)...ale odbočka doleva s nápisem: ?Kasárne 7km?, mi dává dostatečnou odpověď:) Skupinku dojíždíme hned na počátku Prasáren a šineme si to nahoru. Nemůžu se divit vlastním nohám. Pár lidí mi o tom vyprávělo, že je to ostrej kopeček, ale takový hnus jsem nečekal. Navíc tu pere slunce, které taky moc nepřidá. David Klíma nám nepatrně ale přeci odjíždí a já ve společnosti hlavně druhého Vokolka to rvu lesem nahoru. Mezi lapáním po dechu píšu Ježíškovi o kompaktní převodníky a horskou kazetu. Nejlepší koncert se spustí při usecích na kostkách. Motorka nám říká, že ještě 500metrů. Užuž vidím bufet, na pár minut jako všichni zastavuji a nechávám si dolít ionťák, beru 2banány a do ruky špičku melouna. Připomíná mi Kasarna z profilu, to bych ho nejradši zahodil, ale chuť vítězí a tak ho házím do pusy. Ještě trochu do kopce a říkám si, že máme to nejhorší za sebou. David je nadobro fuč, v super dlouhém sjezdu dojíždíme jednoho Slováka. Kvalitní asfalt to tady dovoluje naklopit a zatáčky nejsou na obtíž a tolik v nich rychlost a tak pokračujeme k hraničnímu přechodu zase v menší skupince. Tam se přidává Slovákův kámo a říká nám kolik ztrácíme a hlavně, což mě překvapuje, nám docela vydatně tahá špice (zejména na větru ve sjezdu k přehradě jeho dvoumetrové tělo bylo k nezaplacení). Ale nebudu předbíhat. Vynechat Bumbálku to bych byl sám proti sobě. Na špici kraluje Slovák a Colnago borec a tempařským způsobem nás táhnou nahoru. No táhnou!? Jednu chvíli mi naskukuje nebezpečná díra, kterou těžce zalepuji. Dalším momentem v těchto pasážích je odjetí KTM jezdce a tak zůstáváme jen ve čtyřech plus jeden nezávodník. Bumbálka mi moc nesedí, kopec je to moc mírný a ikdyž konec odtáhnu na špici já, je to spíš z nedočkavosti konce než z dobré jízdy. Kolem samé auto, už aby tenhle nezáživný úsek skončil. No jupí, vycucnout nějaké tekutiny, nakřečkovat do pusy müsli tyčku a hurá k přehradě. Z kopec nám to moc nejede, z pomatenosti se otáčím jestli nás někdo nedojíždí. Optávám se motorkáře jak je to za námi, prý máme být v klidu, že je to roztrhané a pokud se nebudeme vysloveně ploužit, tak to takhle dojedeme už do cíle. Mírný kopec dolů ale nechce nikdo tahat, nejčastěji to vychází zase na mne. Na odbočce na Jamník se od nás odpojuje pomocník. Na občerstvovačce už cítím únavu, Slovák nám říká, že nestaví ale pokud my ano, pojede pomalu. Spolu s Vokolkem pokračují....já stavím s Colnagem. Tradičně ionťák a meloun a zvu holku co mi ho podává večer do hospody:))) Koukají na mě jak z jara, ani se jim nedivím, moje prošité oči asi nejsou moc přitažlivé. Konec sekundového kekotování, nadupávám pedál a vzájemně s Colnagem si kýváme, že je dojedem...no pomalu jak říkal nejedou. Máme je tak 100metrů před sebou ale moc je nesjíždíme. Nějak jim naše neúčast nevadí, hezký! Kluci šikovný jak vidím střídají. Řvu za sebe, že na zádech je hovno platný a pokud nepotahá, tak je nesjedem! Dojíždíme je až před nejdelším sjezdem k potoku. Už ve čtyřech se všichni shodujeme na rozteklý asfalt a ne moc kvalitní cestu. Docházejí mi baterky, na rovině se cítím jako bych jel do kopce...a to ještě ani netuším co mě čeká. Pěkná rovina po koberci se mění jako aprílové počasí z úplně jasno na úplně na kaši. Levá, a je vymalováno. Zničehonic nás opouští Slovák, kvůli defektu. Kdo nejel nepozná...hlavou mi proletí slova Kolíkáče: ?Smrček zabiják!? Ani nevím jestli je sobota nebo leden. Začátek ještě jetelný. Colnago říká, že to má 2kilometry a pořád se to utahuje...Asi měl pravdu, v úseku kde praží slunce přímo proti mi je, jak se říká na bl..í. Nejlehčí převod se zdá jako nejtežší. Ježíšek nikde...tady už bych místo compaktu s kazetou potřeboval živočišné uhlí s výtahem. Když si to tak promítám, byla to komická část:) Vokolek asi 6x řekl: Co to je? Já zas poslal organizátory někam...a čepici tomu nasadil Slovák, který prostě po defektu zase přijel, jak jednoduché? No, nějakým způsobem jsme to vydrampali. Smrček mě teda absolutně vyvařil ve vlastní šťávě. Ve sjezdu už nemám síly ani na brždění. Na samém konci nás málem sestřeluje auto. Dle kilometrů na tachometru je do cíle takových 5-8km. Prošitý jsem jak čajové sítko. Trasu jsme včera projížděli autem, ale bohužel to co jsme v autě shledávali jako pohodový brdek je ve skutečnosti stojka jak blázen. Navíc po 175ti kilometrech. S Vokolkem si dvojici starších necháváme ujet, navzájem se nějak uklidňujeme, že už nás nikdo neujede a ti 2 jsou jiná kategorie. Hádáme se kdo víc je mrtvý a povídám mu, že to dojedeme k cílové rovince a tam si to rozdáme:) Celkem souhlasí a žádá po 30ti kilometrech na sucho o pití, bez problémů. Mám ještě jeden plný bidon, tak si to můžu dovolit. Děkuje, vrací láhev, nastupuje! Ne to není tisková chyba. Hovado mi nastupuje! Nemám sílu, nohy se mnou od Smrčku nemluví a mozek už taky podléhá pudu sebezáchovy. Takže ze skupiny jsem poslední:( Nápis na silnici CÍL 1,5km už jen matně odezírám. Mám zimnici. Převaluji se přes poslední hupík, tupě se kouknu pro jistotu za sebe. Vzduch je čistý, a tak si vychutnávám posledních 100metrů na Beskydu:) Posledních 5km v mé režii to opravdu nemělo se závoděním nic společného, ale zážitků a dojmů odvážím z Beskyd zase nepobratelně! Navíc v cílí zjištuji, že před námi moc lidí nebylo a 17. místo beru jako jeden ze svých velkých sportovních úspěchů!:) Stačilo uviset raketu Davida a koupal jsem se v extázi v Topten. Jenže uviset Davida Klímu, to si musím ještě nějakej kilometr počkat...