Je pátek ráno a odjíždím směr Beskydy. Cestou nabírám v Praze na Andělu Hrušku a přijíždíme do Beskyd z centra Prahy za 3,5 hoďky. Je něco málo po poledni a strašný pařák! Zabydleli jsem se na chalupě v Čeladné a po té bereme auto a jedeme nakoupit nějaké jídlo na víkend. Cestou jsme se stavili u hotelu Ráztoka, kde jsme se zaregistrovali a pak zpátky do Čeladné. Sluníčko pere stále víc a víc a tak jsme se rozhodli zajít ke splávku cca 3 min pěšmo od chaty a trošku se smočit. Voda byla příjemně ledově svěží. Takže příjemná relaxace před závodem. K večeru dorazil Kolíkáč s Malinou a vyrazili jsme společně do hospůdky na dobrou večeři, kde jsme se potkali s dalšími šlapkami Jurou, Honzou a Laco. Byl to večer plný vtipů a zajímavých historek, které vyprávěl dlouhé hodiny Laco. Sobota ráno - posnídali jsme a já se rozhodla jet do cíle autem. Nebylo to daleko, jen 10 km od chaty, ale přece jenom čekal mě můj první maratónek 185 km a tak pro jistotu, kdybych se plazila třeba do cíle po čtyřech. Ostatní jeli na kolech a já se s nimi potkala po té co jsem zaparkovala auto v cíli a pak už jen sjela z kopce na kole do startu. Minuty ubíhají a s devátou hodinou se rozjíždíme. Připojuji se ke skupince Honza, Rainy a Laco. Vyjíždíme, v prvním kopci jsem si špatně přehodila a spadnul mi řetěz, říkám si v duchu, no pěkně to začíná, naštěstí se zpátky hned nahodil a já se stále držím šlapek cca 30 km, pak přišlo dlouhé táhlé stoupání a tak se mi pomalu ztrácejí z dohledu. Musela jsem zvolnit, tepovka mi vyskočila přes 180 a já si říkala, nemůžu přepálit začátek a uštvat se v první části závodu, cesta bude dlouhá. V podvědomí jsem měla myšlenku, jestli po Poustevnách toho budu mít plné zuby, tak stáčím na krátkou trať. Ale můj cíl byl jednoznačný dojet dlouhou trať! Nic jiného jsem v hlavě neměla. Přijíždím k první občerstvovačce, snažím se neztrácet čas a láduju se rychle banánama a melounem, doplňuji bidony a asi po 10 km jsem dojela Káťu, která jela krátkou trať. Tak jsme jeli společně, pohodové tempíčko, které mi vyhovovalo. Přijíždíme ke druhé občerstvovačce, opět do sebe cpu další jídlo a vodu a přijíždíme pod Poustevny. Loučím se s Káťou a jedu si kopec svým tempem, protože si říkám, musím šetřit sílu ještě mě čekají 4 podobné kopce, tak nemá smysl blbnout, ale to kdybych věděla jaké, tak snad jednu společně s Káťou krátkou trasu. Blížím se na rozcestí krátká a dlouhá trať, jsem plná síly a automaticky zahýbám na dlouhou a říkám si v duchu to bude peklo.....ještě horší než asi to Křivoklátské! Jedu si to na pohodičku stoupám Soláň a v duchu si přemýšlím, jak daleko předemnou můžou být ty nejpomalejší a jestli za mnou vůbec někdo jede. Zhruba tak v Karlovicích dojíždím dva cyklisty středního věku, kteří stavěli u hospody. Má myšlenka byla chytnout se jich a udržet se s nimi alespoň chvíli, abych si odpočinula v háku. Ale nějak se nezdařilo, nevím, jestli do toho šlápli víc, ale prostě mi frnkli. Stoupám si na Kasárnu, šílený krpál, v hlavě si odpočítávám kopce, to už je třetí kopec, ještě dva a budu brzy v cíli. Předpokládala jsem cca kolem sedmý, že bych mohla dorazit do cíle, ale to jsem netušila, že dojedu až o půl devátý. Kasárna mi teda dala zabrat, zde jsem chytla to nejhorší vedro. Kdyby byla po blíž nějaká vodní nádrž, nebo řeka, tak do ní snad skočím. Už jsem byla tak zoufalá, že jsem vzala bidon s vodou a lila si ho na hlavu skrz díry v helmě. Přišlo mi to hrozně vtipný :o) Smála jsem se sama sobě, že jsem cvok, né vlastně magor a jestli tohle dojedu, tak to večer náležitě zapiju :o) Táhla jsem se jak hlemýžď, paprsky slunka mě stále víc připékali před každou zatáčkou vyhlížím vrchol kopce. V zatáčce potkávám nějakou dodávku, hulákají na mě jestli chci vodu, jen křičím mám! Pak už ani nerozumím co říkali dál. Byla jsem trošku mimo sebe, měla jsem toho plný zuby. A tak jsem si říkala, třetí občerstvovačka je za pár metrů, něco pojím a bude zas dobře. Ale žádná tam nebyla, až na čtvrté občerstvovačce jsem se dozvěděla, že ty lidi co na mě hulákali z auta to byli ti, co občerstvovačku už sklidili. Vodu mám, nějaké musli tyčinky taky tak jedu dál. V Makově v hospodě nabírám vodu a stoupám si to na Bumbálku, cestu neznám, jen se řídím dle šipek a náhle křižovatka a po šipce ani čáry. Jedu podle intuice, mozek už mám odvařenej. V břiše mi kručí. Stále po hlavní stoupám víš, dojíždím nějaké výletní cyklisty a tak se radši ptám jestli jedu správně na Bumbálku. Jo jedu! Pak zase po delší chvilce vidím šipky a tak jsem v klidu. Nezabloudila jsem. Stále si to šlapu svým tempíčkem, ale jde to nějak ztuha spousta hodin a pomalu přijíždím na čtvrtou občestvovačku. Spíš už jsem ani nepočítala, že by tam nějaká byla. Vyhladovělá popadám trs banánů a cpu se jak kdybych týden nejedla. Připadám si jak opice, která celý den přežívá na banánech. Zdravím se znovu z lidičkami z dodávky a v ten okamžik mi vysvětlují, že na mě volali z auta a je mi vše jasné. Měla jsem štěstí, přijet o 5 min později, tak louskám suchý z nosu, nebo nějaké hlemýždě z lesních cest. Všimla jsem si chlapíka, který si nechal sběrným vozem na poslední občerstvovačně naložit kolo a poznávám v něm jednoho z nich, kterého jsme dojela u restaurace v Karlovicích. Navrhovali mi, že mě svezou také, ale razantně jsem odmítla, že mám síly dost a že to dojedu, že je to už jen cca 35 km. Naopak navrhuji chlápkovi, ten co to vzdal a nechal si naložit kolo, aby se přidal, že ve dvou se pojede lépe a že je na trase už jen jeden kopec Smrček, ale odmítl, že už toho má dost a že cesta je ještě pěkně kopcovitá. Doplňuji bidony a pokračuju dál vlnitou krajinou. Stále mi není jasné, který je to ten kopec Smrček. Kochám se úžasnými výhledy na rozsáhlé jezero. Cesta vede lesní cestou, radši ani nepomýšlím, kdybych měla defekt, nebo problém s kolem, všude ticho a po civilizaci jako kdyby se zem slehla. Je kolem sedmé, volá mi Kolíkáč, kde jsem. Hlásím, že projíždím kolem jezera. Už jsem v mírném rozpoložení a jen vnímám, že mě čeká Smrček a já si naivně myslela, že už ho mám za sebou. Domluvili jsme se, že mi přijedou naproti. Stále jedu podél šipek a blížím se k prudkému stoupání a poznávám v něm nepoznaný Smrček. Rvu to co to dá. Na vrcholu mě čeká milé překvapení povzbuzující šlapky. Přivezli mi tatranku na cestu a úžasně mě povzbuzují. Jen přibržďuji a hned se mi jede dál mnohem líp. Pojednou autem za mnou. Mám své doprovodné vozilo, super :o) Po chvíli další stoupáníčko, už si říká, že ta příroda mě tady zkouší, ale já se nevzdám, poperu se s tím, na vrcholu mě opět povzbuzují šlapky. Tak to jsem vážně nečekala, další úžasné překvapení, předjeli mě jinou cestou. Po chvíli už mám doprovodné vozy dva, další šlapky se přidali, no to je báječný. Připadám si jak na Tour de France, dva doprovodné vozy, focení z auta a povzbuzování. Bylo to parádní. Už jen vlnkovitá krajina a blížím se do cíle. Doprovodné vozidla mě předjíždějí, jedno čeká na poslední křižovatce a ukazují, že můžu jet a přichází posledních 300 m do cíle. Jedu ze všech sil a už vidím cíl na dohled a tam další šlapky, kteří mi tleskají a vítají. Neuvěřitelně krásný pocit. Za to příjemné trápeníčko v těch kopcích to stálo. Všichni mi gratulují, organizátoři též, vracím jim čip a dostávám od nich spousta dobrot (meloun, banány, jablka). Dodatečně mi pošlou i diplom. Nakonec si odnášíme asi 7 melounů :o) Jsem úplně vyšťavená. Jsem ráda, že auto mám na dohled. Ostatní se chystají do hospůdky a Jura jede se mnou na chatu, protože si nejsem jistá, zda bych restauraci při zpáteční cestě našla. Rychlá sprcha a frčíme zpátky za ostatními. Za odměnu výtečná večeře, mňam olizovala jsem se až za ušima. A pak další překvapení ohňostroj, co víc jsem si po tak náročném dni mohla přát. Šlapky to vážně pěkně naplánovali, všichni jsme se smáli a vyprávěli. Na druhý den Jura naplánoval kompenzační vyjížďku na Lysou, to byla další výzva. A tak nešlo, nepřidat se! Vyrazili jsem Já, Honza, Jura a Mark. Docela mě vyděsili, když mi vyprávěli, že je to nejtěžší hora v Česku. Honza a Mark jeli napřed, já se loudala, tak na mě čekal Jura a jel se mnou mým hlemýždím tempem. Bylo to pěkné stoupáníčko, dost jsem se zapotila :o) Jura vůbec ne, naopak pronesl, že už mu byla ke konci stoupání zima a že je to jeho nejpomalejší výšlap na Lysou :o) Ale mě to velmi psychicky pomohlo. Bylo příjemné jet společně a né si kopce odřít sama jako na závodě. Vrchol Lysé jsem úspěšně zdolala. Byl to báječný pocit. Nádherné výhledy a opět po náročném výkonu dobré jídlo v hospůdce před sjezdem dolů. Naše vyjížďka byla cca 74 km. DÍKY VŠEM ŠLAPKÁM za povzbuzování a podporu. Byl to SKVĚLÝ VÍKEND :o)