Mamut Tour - boj s větrem a bedna Z Prahy jsme do Přerova vyrazili až v půl osmé večer, já vzteklá že přišel Jirka pozdě z práce a nestihneme prezentaci. Naštěstí byla docela průjezdná dálnice, takže jsme na Výstaviště pro zhruba desetiminutovém bloudění (bez značení se potmě špatně hledá) přijeli asi v půl desáté. Dostali jsme startovní čísla - já osm a Jirka 94 a tašku s bidonem a nějakými brožurami a jeli jsme na ubytovnu. Iceman nám ubytování zařídil skvěle, měli jsme velký byt pro šest osob, který jsme z pátku na sobotu sdíleli s Matesem, ze soboty na neděli už jsme tam byli sami. Co jsme nezvládli bylo, že jsme přijeli bez kuchyňského vybavení a v kuchyni nebylo vůbec nic. Takže jsme si neuvařili ani čaj :-( Ale jinak vše v pohodě, kola jsme mohli mít v bytě, místa dost, takže paráda. Připravili jsme si oblečení a jídlo na závod a kolem jedenácté jsme zalehli. Ráno zvonil budík v 6:15, k snídani Before Activity od Penca rozpuštěný ve studené vodě a Mattonka - no humus a řešili co na sebe. Podle předpovědi mělo být hnusně s přeháňkami, za oknem se na nás ale smálo sluníčko. Nakonec jsem oblékla moiru s dlouhým rukávem, šlapkovský dres a vestu, na nohy tříčtvrťáky. Ještě jsem natáhla rukávky, ale už na startu jsem je sundala, byl hic. Po půl osmé jsme dojeli na náměstí, kde už se na startu řadili startující. Moc jich nebylo. Iceman s Rainym a Lacem flegmaticky posedávali na lavičkách, já se drala dopředu pro dobrou startovací pozici (byla mi na ...). Mates dorazil až po chvíli, byl jěště ráno na prezentaci. Přesně v osm se ozval výstřel a vystartovalo se, všechny tři kategorie (56 km, 135 km, 215 km) najednou. Lépe řečeno jsme se pomalu odráželi asi 100 metrů, než se dalo zacvaknout a rozjet. Hned se nasadilo dost velké tempo, docházelo ale k tomu, že v některých zatáčkách a křižovatkách se udělal špunt a muselo se hodně zpomalovat. Pořád jsem čekala až mě zezadu dojedou Šlapky, objevil se ale jen Mates a na mou otázku kde jsou ostatní odpověděl, že už jsou dávno někde vpředu. To jsem je pěkně propásla. Po opuštění Přerova bylo tempo opravdu závodní. Ač byl terén hodně zvlněný, měla jsem průměrku pořád přes třicet a přesto mi všichni závodníci ujížděli. Nejdřív jsem jela sama, pak mě dojel Jirka a nakonec se připojil i Mates, společně to šlo líp. Přesto když jsem koukla na svůj tepák a viděla 185, říkala jsem si, že takto přece nemůžu jet závod na 135 kilometrů. Takto jsem dojeli až pod první kopec - Slavkov. Prvních 25 km jsem tedy měla průměrnou rychlost 30 km/h, průměrnou tepovku 173. Cítila jsem docela nohy a to ty pravé kopce ještě nezačaly. Hned ten první byl docela výživný. Délka 6 km, první polovina dost prudká, pak už to bylo trochu lepší. Už předtím na rovině jsem si vyhlídla jednu paní, startovala s číslem 62, mohlo jí být kolem 40, ale jela parádně. Zezadu by si člověk myslel, že je to chlap jaké měla svaly na nohách a bylo vidět že už toho má v závodech hodně za sebou. Myslím že na tom byla líp než já a hlavně jezdila líp do kopců (možná i díky tomu že měla trojtác), každopádně jsem si dala za cíl, že se jí musím udržet až do cíle. Mates se nám v kopci utrhnul a zmizel, hákli jsme se tedy s Jirkou za Vilmu (tak se 62 jmenovala:-)) a za 171 - staršího pána, který s ní prý jel už spoustu závodů. Vypadali velmi sehraně, jezdili skoro stejně, krásně střídali a drželi vyrovnané tempo. Aniž bychom se nějak domlouvali, udělali jsme čtyřčlenný balík, jezdili pěkně v háku a střídali. Já toho teda moc nenastřídala, bylo evidentní že jsem nejslabší článek, takže to hodně tahali hlavně chlapi. Sjezd ze Slavkova i následující rovinu jsme si moc užili, jelo to nádherně. Na rovině jsme jeli pořád 35 km/h. Měla jsem strašnou radost, chtěla jsem Mamuta jet kolem pěti hodin což znamenalo průměrku mezi 26-27 km/h a zatím to perfektně vycházelo. Abych nazatuhla a nevypadla z rytmu, projela jsem první občerstvovačku, jen jsem si vzala banán, co podávala paní u cesty. Na občerstvovačce stáli Mates, Rainy a Laco, Rainy prý kousek před občerstvovačkou píchnul. Po občerstvovačce následoval další velký kopec - Partutovice. Jela jsem kus sama jen se 171, asi po pěti minutách jsem ale zaslechla od spoda nějaké hulákání, které se rychle blížilo, to Laco bavil kolektiv. Fakt nechápu jak někdo může jet do kopce a nezavřít při tom pusu :-) Přehnali se kolem nás a my opět zůstali ve čtyřech (já, Jirka, Vilma a 171). Druhý kopec nebyl tak strašný jako ten první, byl kratší a stoupání bylo, přesně jak mi dopředu popsal Jura, takové schodovité. V dalším sjezdu jsme to zase rozjeli a krásně spolupracovali, docela nám to utíkalo. Ještě na 70 kilometru, před třetím kopcem, jsem měla průměrku 27 km/h. Fakt jsem z toho měla dobrý pocit, věděla jsem, že druhá polovina trasy už je mnohem méně kopcovatá a že tam bude možné jet ještě rychleji, začínala jsem věřit tomu že to fakt dám za pět hodin. Ale to jsem se přepočítala. Začalo to ztrátou Jirky. Asi v polovině kopce za sebou slyším nějaké nadávky, ohlížím se a Jirka slézá s kola. Zpomaluji a pomalu šlapu nahoru, volám na něj co se stalo, ale odpověď neslyším. Pojeď, on nás v pohodě dojede jako předtím, říká 171 (Jirka už jeden problém měl, když mu vypadl bidon ve sjezdu a opravdu nás asi po kilometru dojel). Souhlasím a pokračujeme, dost pomalu, čekáme kdy nás dojede. Bohužel čas běží a Jirka nikde, v duchu přemýšlím co se mu mohlo stát - přece nemohl píchnout v rychlosti 10 km/h do kopce - a doufám že nás ještě někde sjede. Dobešov se ukazuje jako neskutečně záludný. Zpočátku serpentýny, které mám ráda a kde se mi jede dobře, ale jak se blížíme na vrchol začíná foukat vítr a ten vrchol pořád nikde. Respektive vždycky když si myslíme že už to stoupání končí, uvidíme před sebou další kopec. Vítr fouká čím dál větší, chvíli zepředu, chvíli z boku. Nějak nás to rozhazuje, nedokážeme se zformovat, zkoušíme vláček, pak po dvojicích (už jsme zase čtyři, někoho jsme po cestě nabrali), ale vůbec nám to nejede. Najednou kde se vzal tu se vzal Mates, prý jel ve větru sám a protože už nemohl, zastavil a rozhodl se na někoho počkat. Ani v pěti nám to ale moc nejede. Profil trati je teď příjemnější, takové hupíky nahoru dolů, ale rveme se s větrem a průměrná rychlost stále klesá. Začínám mít hlad, nějak jsem zapomněla jíst, za celou dobu jsem snědla jen jeden banán a to mám za sebou skoro sto kiláků. Tak jsem snědla ovocnou tyčinku, ale nepomohlo to, jde na mě útlum. Rychle do sebe natlačím ještě gel od Penca. Trochu se to zlepšilo. Stejně je to ale mizérie, nesnáším protivítr, nejsem na tom silově tak dobře abych s ním mohla vyrovnaně bojovat. Sil prostě ubývá. Pomalu propadám depresi, pětihodinový limit se mi ztrácí před očima, jediné na co myslím je občerstvovačka. Má být na 107 kilometru. Sjíždíme maníka na celokarbonovém Scottu, který se nám snažil ujet a jel ve větru sám. Totálně odpadl a ani nás se dlouho neudržel. Na stém kilometru na mě jde zase krize, točím na rovině kašpara a nemůžu se rozjet. Vytahuji lahvičku poslední záchrany - Shlehu. Tohle fakt funguje, už jsem si to ověřila po druhé. Nástup je okamžitý, jako by mě polili živou vodou. Rozjíždím to a volám na ostatní, že na občersvovačku už je to kousek. Před ní všichni popadáme z kola, jak vidím naší skupinu, je evidentní že toho mají všichni plné zuby. Vrháme se na jídlo. Dávám si banán a pár kousků pomeranče, nechávám si doplnit bidon. Předtím jsem pila z kejmlu, vydržel mi opravdu až sem, velmi se mi osvědčil! Najednou vidím jak Vilma skáče na kolo a vyráží zase na trať. Ostatní se krmí jako by se nechumelilo a nevypadají že by chtěli vyrazit. Připomínám si svůj úkol udržet se jí a tak popadám jěště jeden banán, strkám ho do dresu a skáču také na kolo. Projíždím nějakým staveništěm, vítr se do mě opírá a zvedá oblaka prachu. Vilma je vzdálena asi 300 metrů, dupu do pedálů co to dá, ale přibližuji se jen pomalu. Musela jsem se hodně kousnout, nohy bolely, dech jsem sotva popadala, ale mám jí, hákuju a hned se mi jede líp. Ohlížím se, ale za námi nikdo. Jedeme tedy jen ve dvou. Nejdřív táhne Vilma, to se mi jede moc dobře. Kousek pod posledním kopcem odjíždí na střed vozovky a já střídám. Abych se nenechala zahanbit, zalehám na řidítka a snažím se držet vysoké tempo. V kopci zpomaluji a ohlížím se, Vilma nějak odpadla, je asi sto metrů za mnou. Ještě zpomaluji, nechci jet sama, ale nedojíždí mě. V serpentýnách jí ztrácím. Už pomalu rezignuji na to, že se ještě s někým svezu a nadávám si, že jsem raději měla počkat na skupinu na občerstvovačce, když se najednou záhadně vynoří 171. Má toho ale plné brejle, nemůže už střídat. Snažím se ho povzbudit, do cíle je to patnáct kiláků, blížíme se k rozdvojení trati, mělo by to být už jen po rovině a z kopce. Nebýt toho větru, dokážu si představit že bychom to kalili alespoň třicítkou. Takhle je to ale zoufalé. Táhnu to sama, moc bych chtěla střídat, ale 171 na to nemá. Nemůžu mu nic vyčítat, tahal mě zase po trati předtím, tak mu to alespoň můžu vrátit. Právě uplnynulo pět hodin, ach jo. Dávám si rychle nový cíl, ať mám v tom boji motivaci - musím dojet na vyhlášení výsledků, která mé být ve 13:30. Říkám to i parťákovi, ten to ale zpochybňuje, vůbec začal být nějaký depresívní, pořád říká že cíl je dál než mu říkám já, jestli nejedeme špatně a že už nemá cenu se honit apod. Kašlu na to a šlapu a on se mě alespoň drží. Když vidíme ceduli Přerov 5 km, jásáme, ale pořadatelé nás svádí z hlavní silnice někam mezi baráky. Jedeme po úzké asfaltce a skončíme na kostkách. Kam se hrabou Prášily na Králi Šumavy! Tyhle jsou přes celou vesnici. Jedeme na nich rychlostí 26 km/h, víc nezvládám a svorně nadáváme. To je úleva když zase najedeme na asfaltku. Už to musí být je kousek, říkám si a pořád koukám na hodinky, za pár minut je půl. Šlapu z posledních sil a dávám do toho všechno. Přesto to ale není nic moc, průměrná rychlost po rozdělení tratí byla 25,9 km. Fakt trápení. Naštěstí po chvíli poznávám jezdecký klub kousek od cíle a už dojíždíme na Výstaviště. Stihla jsem to přesně ve 13:30 :-) Hned za cílem vidím Rainyho a Laca, okamžitě mám lepší náladu, padá ze mě to napětí. Sdílíme zážitky ze závodu když tu přijíždí Vilma, necelé 4 minuty za mnou. Podáváme si ruce a děkujeme za spolupráci. Moc fajn ženská. A prý mám pozdravovat Aleša ze Šlapek (je to brňanka:-)). Za další 4 minuty dojíždí Jirka, je dost na hadry. Prý v tom kopci píchnul, najel do štěrku. Celou cestu jel pak v tom vichru sám. To muselo být strašný. Jak ze mě opadá ten stres a zklamání, hodnotím závod jako povedený. Vážně se mi to moc líbilo. Některé silnice byly sice rozbité, štěrku bylo všude dost, ale jinak je to pěkná trať. A značení bylo dobré (žluté šipky na silnici), i regulovčíci funovali perfektně. Moc milá a ochotná byla i obsluha na občerstvovačkách. Nebýt toho větru, pěju teď samé superlativy :-) Usadili jsme se na trávu a odpočívali, dokud se obloha nezatáhla a nezačal šílený slejvák. Všichni se běželi schovat pod stan, z oblohy padaly proudy vody. A v tom dojížděla dlouhá trasa. Chudáci! Naštěstí se to vypršelo rychle a začala tombola. Jirka byl vylosován na druhou cenu - 4 noci v krásném penzionu v rakouských Alpách. Máme z toho oba radost :-) Vyhlašování výsledků mělo být až ve tři, tak jdeme vrátit čip a nacházíme vytištěné výsledky na baráku kde byla prezentace. Koukám na to a nevěřím svým očím. Jsem druhá! To je super. Je to teda tím že jely jen dvě holky v mé kategorii a v této délce trati, ale to je fuk, radost mám stejně. Spíš přemýšlím o tom proč ty silniční maratony jezdí tak málo žen. Jdeme tedy na vyhlášení a já dostávám krásnou medaili s Mamutem a dárkovou tašku od sponzorů obsahující velkou nožní pumpu s manometrem Kellys, pánské tričko velikosti XL (super cena pro holku:-)) a kšiltovku Olympus. Vilma je v kategorii nad 40 let vyhlášená jako třetí. Pak jdeme na oběd do školní jídelny a hned do ubytovny. Máme toho oba dost. Vykoupeme se a říkáme že si nachvíli lehneme a pak se půjdeme projít do centra a zajdeme někam do hospody. Chyba lávky, oba usínáme a budíme se až v půl deváté. Únava nás skolila. Už jsme nešli nikam :-) A trocha statistiky: Průměrná tepovka 165, průměrná rychlost 24,5 (chtěla jsem alespoň 26). A tohle je zajímavé - 30% času jsem měla tepovku mezi 160 a 170 tepy, 43% mezi 170 a 180, skoro 3% nad 180. Strašný! Co je pozitivní je to, že jsem skoro v polovině počtu naježděných kilometrů z loňské sezóny. Mám skoro 2200, loni touto dobou jsem měla najeto "jen" 975 km. To vypadá dobře :-)