Před prvním opravdovým závodem sezóny jsem stál před těžkým rozhodnutím. Jet Malevil Cup nebo Mamut Tour ? Pro Malevil Cup mluvila jeho pověst skvělého závodu a pak moje touha prověřit nový bajk. Pro Mamut Tour hovořila hojná účast Vinohradský Šlapek a pak asi to hlavní, je to silniční závod. Vyhrál Mamut, a byla to dobrá volba... Jenže již od středy jsem doslova trnul hrůzou, jaké bude při závodě počasí. Předpověď na sobotu byla totiž nehezká, bouřky, teplota max. 18stupňů. A jak známo, nízké teploty a déšť při závodech nesnáším. Když je zima/déšť, mám psychický blok, nejede mi to, nebaví mne to. V pátek vyrážíme z Prahy v 18:30 vstříc hustému provozu na D1. Ač byl provoz hustý, do Přerova jsme dorazili chvilku po 21h. Jenže nastal první problém. Musíme najít výstaviště, kde probíhá do 22h registrace závodníků (vyzvednout startovní čísla a měřící čip). Ač máme podrobnou mapku Přerova se zaznačeným výstavištěm a místem startu, nemůžeme výstaviště najít. Bez problémů nacházíme ulici, ze které se má odbočit k výstavišti, avšak nikde žádná šipka ukazující na směr přímo k výstavišti. Jelikož je už tma, je to o to víc těžší. Nakonec s pomocí místních občanů přijížďíme na výstaviště a registrujeme se. Nyní musíme najít cestu k našemu ubytování. Víme, že to je v ulici "nábř. Profifašistických bojovníků", číslo 31. Jenže jsem to ještě v Praze nějak popletl a zárověň v centru Přerova probíhá uzavírka právě v okolí výše zmíněné ulice. Nakonec po "telefonické navigaci" dorážíme k ubytovně. Zvenku vypadá jako úplně obyčejný činžák, ale je to ve skutečnosti ubytovna pro stavbaře, jak jinak než ukrajinské národnosti. Vykládáme věci z auta, zapisujeme se a dostáváme byt "9B". Ano, čtete dobře byt ! Byt, který má kuchyň se sporákem, koupelnu s vanou, záchod a dva velké pokoje, ve kterých je celkem 6 postelí. Žádný luxus to není, ale úplně dohatě nám to stačí. A to vše za 170Kč/osoba/noc ! Trošku jsme podcenili to, že v kuchyni nebylo absolutně žádné nádobí, takže jsme si nemohli ani udělat čaj. Ale jinak spokojenost ! Zabydlujeme se, vybalujeme a připravujeme si věci na zítřek. Ráno se budíme mobilem v 6:15. Následuje snídaně (Before Activity), příprava pití do Camelbaku (ISOdrinX) a pak oblékání. Ranní obloha nádherně modrá, nic nenasvědčovalo předpovědi (zima, bouřky). Ale nebyl bych to já, paranoik, kdybych obloze nevěřil. Oblékám se tedy do dlouhého dresu, 3/4 kalhot + návleky na nohy, teplého čepečku pod helmu a dlouhých rukavic. Odjíždíme na start. Po pár minutkách už jsme na náměstí a potkáváme ostatní Šlapky. Trochu jsem překvapen počtem startujících. Ne, že bych jich bylo málo, ale dosud jsem byl zvyklý na masovky typu Krále Šumavy. Řadíme se na start, v první lajně zahlížím Radka Vaňkáta, Bigmiga a také Miki (H.Ebertovou). START!!! Začátek je po kostkách, takže zatím se nejede kdovíjak rychle. Jenže jak se dostáváme na asfalt, jedou všichni jak utržení ze řetězu. Pár drobných strkanic, ale nic hrozného. Ovšem co bylo šílené, bylo tempo. Celých prvních 5km jsem pořád nad AnP, průměrka kolem 30km/h. S Andy jsme v balíku, který byl plný "kukaček". Nikomu se absolutně nechce střídat, jenom se vezou. Střídá jen pán na stříbrném Šíreru se žlutými plášti (Hradecký Jaroslav), děsně namakaná ženská (Podmelová Vilma) a trochu já (hlavně roviny). Ve skupince je přímo cítit adrenalin a testosteron. Při jednom průjezdu obcí se v pravotočivé zatáčce mezi mne a pravou krajnici (místo max. 20cm) snaží za každou cenu nacpat nějaký šílenec. Vůbec mu nevadí, že jedeme pořád mezi 30-50km/h. Moc nechybělo a sestřelil by mne, fakt magor ! V jedné fázi mi dochází s těmito "střelci" a "kukačkami" trpělivost a snažím se trochu skupinku roztrhat a vybízím skupinku ke zvýšení tempa. Odezva žádná. Tepovku mám pořád vysoko, tak na to už kašlu a poslušně se zařazuju do balíku. Přijížďíme do obce Loučka pod první kopec. Míjíme hodně nepěknou dopravní značku, stoupání 12%. Po úvodních hodně rychlých kilometrech mám trochu zatuhlé nohy a chvíli mi trvá, než jsem se do kopce rozjel. Další věcí, která člověku moc optimismu nedodala byla ta, že hned za námi jela sanitka, což znamenalo jediné. Jedeme asi poslední. Na silnici vidíme kolik kilometrů nám chybí do první horské prémie. V tomto kopci se naše "skupinka kukaček" úplně roztrhala. Na vrcholu stoupání jsme zbyli už jen čtyři (já, Andy, Vilma a Jarda). Cesta nyní vede mírně z kopce, ale silnice je spíš panelová cesta politá asfaltem. Neskutečně to drncá až mi z toho v plné rychlosti vypadává bidon. Naštěstí ho nikdo netrefuje a nepadá. Musím však zastavit a vrátit se pro něj. Sbírám ho a snažím se naši skupinku dojet. Těch pár km, co skupinku stáhám, jedu jako šílenec, sám a permanentně 60km/h po silnici plné aut. Naštěstí je skupinka solidární, nejedou naplno = "čekají na mne", tudíž je za chvilku dojíždím. Opět poctivě střídáme, jedeme téměř pořád 40km/h, paráda. Dorážíme na první občerstvovačku, kde potkáváme skupinku Šlapek (Rainy, Laco, Mates). Beru si banán a jeden do sebe hned soukám, nechávám si naplňit "vyklepaný bidon" ionťákem a krátce kecáme s ostatníma šlapkama. Andy téměř nezastavuje, bere si banán a jede hned vstříc druhému stoupání. Po chvíli s ostatníma šlapkama nasedáme a stoupáme. Laco nás celou cestu hecuje neuvěřitelnými hláškami, mne např.: "Merida je na hovno" (Laco jede také na Meridě) ;-) Stoupání nepolevuje, Laco v hláškách také ne ;-) Dojížďíme Andy a Jardu. Já zůstávám s Andy, šlapky jedou dál. Takhle překonáváme i druhé stoupání, následuje další dlouhý sjezdík. Pár set metrů před sebou vidíme Vilmu, která nám v kopci poodjela (jó, trojpřevodník). Jelikož já, Andy a Jarda skvěle střídáme, dojížďíme ji těsně před městem Odry. Následuje třetí velké stoupání z Oder na Dobešov. Hned ze začátku jsou serpentiny, slunce docela pálí, stoupáme pomalu. Říkám si pohodička, vyndavám Powerbar-ku a krmím se. Jelikož řídím jen jednou rukou, vyjížďím na malou chvíli mimo asfalt do štěrku. Andrejka se mi směje, co prej blbnu ;-) Vymlouvám se na chvilkovou ztrátu koncentrace... Stoupáme dál, ale jede se mi hrozně ztěžka. Jenže v další serpentině pode mnou kolo podivně podklouzne. Kouknu na zadní kolo a je to jasný, defekt. Zpomaluji, vyndavám pumpičku a zkouším kolo dofouknout v domnění, že půjde o pomalý únik a nějak to "doklepu". Andy se ohlíží, co se děje, ale jede se skupinou dál. Nasedám opět na kolo, ale ihned poznávám, že je to v kýblu. Kolo nevydrží. Nadávám jako špaček. Vyndavám nářadí, náhradní duši, pumpičku. Pak už to jde jako na drátkách. Míjí mne několik jezdců a ptají se mne, zda mám všechno, zda něco nepotřebuji (jsem velmi mile potěšen jejich solidaritou!). Píchlá duše je vyndaná, kontroluji důkladně plášť, nasazuji novou duši a hustím. Jenže hustilka je stavěná na bajk, takže nevyvine takový tlak, jaký je potřeba na plné nafouknutí silničního kola. Polar ukazuje, že oprava defektu mi trvala 8 minut a 43 sekund. Je mi jasné, že příčinou defektu bylo to chvilkové vyjetí do štěrku. Sedám na podhuštěné kolo a stoupám zbytek krpálu. Jediným palivem, které při stoupání využívám je vztek. Píchnout na 77km a nechat si všechny ujet, je na h****. Celý zbytek stoupání jedu 5-10 tepů od maximálky. Dostávám se na jakousi náhorní plošinu. Je to ještě pořád do kopce, ale ne jako doposud. Co je však 1000x horší je silný protivítr. Dojížďím pár odpadlíků, kteří však jedou tak pomalu, že je nemůžu "využít". Sjížďím až do Olšovce, nikoho nepotkávám, jedu úplně sám. Jediný, kdo mi dělá neustálou společnost, je vítr, který fouká buď proti nebo z boku. Přijížďím do části tratě, která vede doslova staveništěm. Všude jezdí nákladní auta, všude špína, prach, na silnici spousty štěrku. Při každém průjezdu štěrku trnu hrůzou, kdy píchnu znova (další duši už nemám). Široko daleko ani jeden závodník, ani jeden "regulovčík" či pořadatel. Jedu tedy jen podle žlutých šipek na silnici. Dupu do pedálu jako o život a od 95 kilometru už se začínám těšit na občerstvovačku na 107km. Kolo vůbec nejede, protože nemám nahuštěno. Překonávám hranici 100km a začíná mi vrtat hlavou, proč ještě na mne nepřišla žádná krize, protože už ji nějakých 20km očekávám. Na Polaru vidím 107km, vyhlížím občerstvovačku, nikde nic. Polar ukazuje 108km, nic. Trochu z toho začínám panikařit a jsem přesvědčen, že jsem občerstvovačku musel minout. Konečně na ni dojížďím, Polar ukazuje 109km :-/. Nechávám si milou a hezkou slečnou dolít bidon ionťákem a beru 2 banány. Na občerstvovačce je i velká pumpička, využívám ji k dofouknutí. Manometr na pumpičce ukazuje, že jsem kolo po opravě defektu nafouknul jen na 50 PSI (normálně mám nafoukáno na 100PSI) !!! Kluk z občerstvovačky mi tedy ochotně dohušťuje na 100PSI a já se krmím banánem. Přitom jsem zahlédl co všechno občerstvovačka závodníkům nabízí. Kromě klasických věcí (banány, pomeračně, meloun) vidím i salám (Vysočina?), tak to bych si nedal... ;-) Kolo mám dofouknuté, bidon plný. Nasedám na kolo a pokračuju. Kolo teď jede jako utržené ze řetězu. Do Lipníku n/Bečvou doslova doletím. V rychlosti prolétnu centrum města a jedu vstříc víceméně poslednímu stoupání na Lhotku. Ještě na úpatí kopce dojížďím závodníka, ve kterém poznávám člena naší první skupiny "kukaček" (Majdanics Marek). Všímá si, že ho dojížďím a do kopce jede téměř pořád ze sedla. Já jedu tzv. Andy-metodou, tj. za žádnou cenu se ve stoupání nezvedat ze sedla, držet konstatní kadenci a rychlost. Vždy když se zvedne ze sedla, o pár metrů mi ujede, když si sedne, dojedu ho. Ale nikdy se mu ve stoupání nepřiblížím méně než na 5 metrů. Dostáváme se na vrchol stoupání a teprve teď ho plnohodnotně předjížďím. Zařazuji se těsně před něj a naznačuji, že by jsme mohli jet spolu. On však moje tempo neuvisí a brzo má za mnou ztrátu cca 1km. Pak už se ani nic moc nestalo, projížďím několika obcemi, které jen prolétnu. Před Radslavicemi v dálce vidím někoho na kole v oranžovém oblečení. Říkám si, že to nemůže být nikdo z Vinohradských Šlapek, leda že by Andrejka měla krizi. Spíš si myslím, že to bude někdo z pořadatelů v oranžové veště. V Radslavicích oranžového jezdce dojížďím a teprve v zatáčce poznávám, že je to Mates. Společně projížďíme Radslavice a tak se Matese ptám, zda píchnul nebo má jiný problém. Má krizi, nabízím mu, že ho do cíle dotáhnu, protože do cíle to bylo méně než 10km. Ale dostáváme se na úsek s kostkami a ty zřejmě z Matese vytřásly poslední zbytky sil. Ani když jedu opravdu pomalu, neuvísí mne. Já už mám těch kostek také plné zuby a tak je chci mít co nejdříve za sebou. Dávám velkou pilu a šlapu. Vítr mi opět dává najevo, že mi i posledních pár kilometrů nedá zadarmo. Zajížďím do lesního úseku, kde nefouká a opět zvyšuji tempo. Vím, že mám před sebou už jen necelých 5km. Vjížďím do Přerova a ihned poznávám silnici po které jsme včera večer bloudili k výstavišti. Dostávám se do cílové části, jedu po panelové cestě, hrůza ! Pak už jen posledních 50 metrů, symbolické zaspurtování před cílem... CÍL V cíli jsem v čase 5 hodin 38 minut 49.4 sekund. Hned za cílem míjím skupinku Šlapek včetně Andy. Protáčím ztuhlé nohy a vydýchávám se, těch posledních 5km jsem jel na krev. S Andy si nakonec sedáme na trávník a odpočíváme. Unavený sice jsem, ale nijak extrémně. Nohy cítím hodně, záda trochu. Ale nemám žádné problémy, které mívám po náročném závodě (křeče v žaludku a střevech). Po chvilce začíná pršet, jdeme se tedy schovat do místního stanu. Mezitím už padají doslova trakaře a dokonce se blýská. Na programu je losování tomboly. První je vylosován bajk od Kelly's. Losování pokračuje cenou "4 denní pobyt pro 2 osoby v Rakousku - Kaprun", vylosováno je startovní číslo 94. TO JSEM PŘECE JÁ !!! Nevěřícně kroutím hlavou a běžím si na pódium pro cenu. Osobně to beru jako cenu útěchy za tu práci ve skupině "kukaček", následnou smůlu s defektem a pak cca 60km jízdy "na samotku" proti větru. Máme z ceny velkou radost a také přijímám gratulace od ostatních Šlapek. Po tombole dojížďí první závodníci z dlouhé trati. Pak se opět otevírá obloha a vyhlašování se trochu opožďuje. Následovalo vyhlašování vítězů jednotlivých kategorií. V kategorii BM3 (40-49let) zvítězil "náš" Radek Vaňkát, který 135km ujel za 3 hodiny 56 minut 13.1 sekund. Dojel jen 3,5 minuty za absolutním vítězem !!!! Andrejka skončila v kategorii BZ1 (15-39let) na skvělém 2.místě !!! Její "velký vzor", resp. Vilma Podmelová, která jela v naší "střídající skupince", skončila v kategorii BZ2 (>40let) na 3.místě. Další člen naší skupinky (Hradecký Jaroslav) v kategorii BM4 (50-59let) skončil na velmi pěkném 9.místě. Po vrácení čipu jsme šli do místní školy na pozávodní jídlo a pití. Možnost byla buď čína s rýží, nebo kuře s rýží. K pití byl výběr mezi pivem (Zubr) a limonádou. Nejdřív jsem si říkal, že si dám čínu a limču, ale radši jsem si dal kuře a pivo. Jídlo bylo výborné, mňam ! Nakonec se vracíme na ubytovnu, dáváme si sprchu a jen tak ležíme na posteli. Chceme jít večer do centra Přerova "na pivo". Jenže jsme tak unavení, že prakticky ihned usínáme. Probouzí mne až Andrejka, to už je 20:30 :-) Jsme tak rozbolavělí a unavení, že se rozhodujeme, že nikam nepůjdeme a pokračujeme ve spánku až do rána :-) Ráno vstáváme a já jdu do blízkého Tesca na nákup snídaně. Pak už si balíme, nakládáme auto a pak 300km do Prahy. Jaké mám ze závodu dojmy ? Cesta k výstavišti mohla být sice lépe značená, ale jinak OK. Trať se mi také líbila, i když bych klidně vynechal "staveništní", "kostkovou" a "panelovou" pasáž. Soupeři také v pohodě, sice na začátku nebyla nouze o adrenalin, ale pak se to uklidnilo. Značení trati také v pohodě, "regulovčíci" také. Občerstvovačky taktéž dobré, lidé na nich byli slušní a ochotní. Zázemí v cíli (WC, sprchy) taktéž bez námitek. Jídlo po závodě, mňamka ! Ubytování skromné, levné, na výhodném místě a plně vyhovující. Jakousi nevýhodu bych viděl ve velké vzdálenosti od Prahy (300km po D1). Takže celkový dojem ? Rozhodně pozitivní ! Nakonec jsem si nechal jeden vcelku zajímavý paradox. Defekt jsem opravoval cca 8 minut 43 sekund. V cíli jsem na Andy ztratil 8 minut 44 sekund !!!!! Takže skupina: Andy, Vilma, Jarda, Mates a jezdec na polokarbonovém Cinelli (ten prý vůbec nestřídal) jeli vlastně stejně rychle jako já, který jsem jel zcela sám. To bych nikdy neřekl, že skupina (balík) pojede ve větru stejně rychle jako osamocený jezdec. Takže jsem byl ze svého výkonu velmi mile překvapen. Polar ukázal, že jsem měl prům. TF 151 tepů, prům. rychlost 24km/h a celkové rozložení TF bylo téměř závodně ideální. Poctivě jsem doplňoval tekutiny (2l Camelbak, 2x0,9l bidon), pravidelně jedl (1xPowerbar tyčinka TdF, 3xbanán), krizi jsem neměl vůbec žádnou. Dá se určitě říct, že svůj první velký silniční závod jsem jel opravdu hlavou. Moje celkové umístění však jasně ukazuje, že na soupeře mám pořád velkou ztrátu. Na druhou stranu se nám velmi osvědčila spolupráce s Andrejkou. Já dokážu táhnout balík (hlavně roviny), Andrejka mne svým zdánlivě pomalejším tempem krotí, abych neblbnul a neutavil se. O to víc jsem v cíli litoval defektu, protože to mohlo být o hodně zajímavější. Ale i smůla patří k závodění ! Bude to chtít nedělat zbytečné výlety do štěrku ;-) a možná koupit odolnější pláště. Alespoň mám do příštího závodu, kromě fyzičky, co zlepšovat... :-)