Příprava probíhala dle plánu až do začátku května. Jednoho krásného květnového dne jsem se probudil s výrazným škrábáním v krku. Snažil jsem se šetřit a vypustil jsem tréninky. Během dvou týdnů před Mamutem jsem tak najezdil cca 120km. Nic moc. Trochu to zchladilo mé ambice. Chtěl jsem uviset hlavní balík až pod Slavkov a s nějakou dobrou skupinou jet dál. V kopcích jsem si celkem věřil.
12. května v 6,00 přijíždím do Přerova na výstaviště. Zaregistroval jsem se, trochu se porozhlídl, převlékl a po 7,00 vyrazil se trochu projet. A koho nevidím ? proti mně v orange Jura s dalším brňákem Pavlem Matouškem. Společně jsme projeli závěrečné 2-3 km a vydali se na start. Tam jsem se potkal s dalšími Šlapkami a s HonzouA se kterým jsem minulý rok tady na Mamutu společně bojoval. Icemenovi a HonzoviA navrhuji svoji strategii: první 1-2 hodiny jet krev, no a pak se za někoho zavěsit. Myslel jsem, že to tak provedeme společně, ale postartovní šílenství moje plány změnilo.
V 8,00 je odstartováno. Klasicky se hned vyráží naplno a každý jede co to dá. Všichni se snaží postupovat balíkem dopředu. Ani já nejsem výjimkou a kličkuji mezi pomalejšími a probíjím se dopředu. Na tepák teď nekoukám, v této fázi závodu se podle něho nedá jet. A následující dvě hodiny to nebude jiné.
Nakonec zaujímám místo uprostřed balíku. Snažím se držet spíše u pravého okraje silnice. Po zkušenostech z MP se mi to zdá lepší. Neohrožují mne tolik protijedoucí auta. Nicméně o adrenalin není nouze. Několik ?špuntů? na trati balík docela pěkně stlačí a brzdí se o stošest. Občas cítím pálit gumu až mám strach, jestli nemám něco s brzdama. Asi dvakrát brzdím smykem a zadní kolo tancuje ze strany na stranu. Chtělo by to koukat víc do předu, ale mám strach, že vlítnu do jezdce před sebou. Hold mi chybí praxe v balíku.
Tímto stylem dojíždím ještě víceméně s hlavním balíkem až pod Slavkov. Tady přichází moje první vystřízlivění. Zatímco v minulé sezoně (2006) jsem v kopcích neměl problémy, letos to je jiné. Nacpal jsem se mezi lepší než jsem já a v prvním kopci jsem to hned pocítil. Většina jde přese mě, byť dle mého jedu docela svižně. Tepy se drží někde kolem ANP, ale zatím to nechávám být. Na vrchol dojíždím v cca 3-4 členné skupině. Dáváme se dohromady a snažíme se dojet poměrně velkou grupu před námi. Daří se nám to až na hlavní silnici do Potštátu. Chci ukázat že nejsem žádný ořezávátko a střídám na špici. Možná tahám až moc. Grupu docvakáváme a valíme z Potštátu po novém asfaltu směr první bufet a druhý kopec ? Partutovice. Tady opět ztrácím a na vrcholu musíme ve dvojci opět sjíždět. A zas naplno a zas lezu na špici. Říkal jsem si do Oder a pak se na to vykašlu. Stálo mě to dost sil, ale za to svezení v balíčku to stálo. Ještě před Odrama se občas větrám na špici, ve stoupání z Oder na Dobešov už končím. Jedu si svým tempem a snažím se regenerovat. Nahoře, až se dostanu do otevřeného prostoru, bude peklo. Není se kde schovat a vítr udělá svoje.
Je to přesně tak jak jsem čekal. Vítr z různých stran, podle toho, jak se točí silnice. Naštěstí jsem postupně dojet několika jezdci a vytváříme skupinu, která vydrží až do druhého bufetu. Její jádro a hlavní mašinu tvoří slovák Martin Ščasnár se svým týmovým kolegou. Martin jede jako doprovod a tahá neskutečně famózně. Zatímco my ostatní hledáme kdejaký kousek závětří, on vypadá jako byl jel za úplného bezvětří! Tímto mu vzdávám dík za práci, kterou pro nás všechny odvedl.
Na druhém bufetu, nebo vlastně už na kopci za Odrama, pro mě skončila ta lehčí polovina/část závodu. Začínal úsek, ze kterého jsem měl největší obavy. Zvlněný, stoupající terén se silným větrem. Samý brdek, nahoru a dolů. Jeden z takových brdků se mi stává osudný. Ve stoupání mi vždycky vznikla díra, kterou jsem si na vrcholu dojel. Vím, že je to sebevražedná taktika, ale ve stoupáních jsem už neměl sílu abych uvisel. Tentokrát byl odstup o něco větší a než jsem grupu dojel, byli vyskládaní v terezínu. Já zůstal sám na větru. A i když mi chybělo cca 15 m, neměl jsem sílu je docvaknou. Chvíli jsem se snažil, ale mezera se nezmenšovala. Bylo to kousek před Rajnochovicemi, kde začíná stoupání na Tesák. Tam bych stejně odpadl, takže jsem snahu o docvaknutí rychle vzdal. Nastal pro mě další těžký okamžik, kdy jsem musel bojovat sám s větrem. Strašila mě představa, že to tak bude až do cíle.
Tesák jedu volně s vědomím, že už nic neuspěchám, a že je třeba šetřit síly. Vlastní tempo dělá divy a zdá se, že nějaká zásadní krize se nekoná. Cukající svaly v pravém stehně oznamují nástup křečí. Chce to změnu. Jdu ze sedla a nebezpečí křečí je tak zažehnáno. Minulý rok mě chytly až na Hadovně, letos se o mě pokoušejí o něco dříve. Tentokrát jsem ale odolal.
Pod premií na Tesáku vidím stát cyklistu. Přijedu blíž. Tu tvář odněkud znám. Reklamy na RWE mi pomůžou. ?Ty jsi Miki, že?? hlesnu, když projíždím kolem. ?Jo, jo? zní odpověď. Ještě jsem jí stihl poděkovat za rady ohledně stravování před maratónem, které mi dala minulý rok. Letos se tedy Hana Ebertová účastní Mamutu pouze jako divák. Asi se šetří na RAAM :)
Na bufetu na Tesáku mě čeká VELMI příjemné překvapení. U stolku postává tažná mašinka Martin. Parťák si někam odskočil. Zbytek skupiny už odjel. Doplním zásoby, pojím něco rohlíků, sýra, melounu. Ani pivo neuškodilo. Po gelech mám divný pocit v žaludku a zrzavý mok se ukázal jako ideální lék. O stravování ale na jiném místě.
Sjíždíme ve třech a ve stoupání na Troják dojíždíme osamělého jezdce. Je to taktéž slovák a dovídám se, že je tady s Lacem, spolubojovníkem ze Šlapek. Ve čtyřek tedy pokračujeme dál. Ještě nás čeká jedna stojka (myslím, že je to Kašava) a pak Hadovna. Vyjíždíme ji v poklidném tempu a za deště. Sjezd absolvujeme taktéž za deště. S pohledem na zadní gumu visím až do Přerova. Je to boj, ale i na ostatních je vidět, že toho mají dost. Řekl bych dokonce, že jsou na tom hůř než já. To se samozřejmě netýká naší ?mašinky?. Na Martinovi není znát žádná únava. Sem tam v nějakém stoupání si dá tréninkový interval. Asi proto, aby se mu TF aspoň občas dostala nad kompenzační pásmo :)
Do Přerova přijíždím pohromadě a odbočujeme na panelku vedoucí k cíli. Na nikom není vidět snaha spurtovat. Ani mě se moc nechce.
Cílovou bránu projíždím v čase 7:42:24,4. Ztráta na vítěze 1:33. AVS 27,9 km/h
Oproti loňsku zlepšení o dvě hodiny. Myslím, že mohu být spokojen.

Závěr
Tak závěrem ještě několik postřehů.
1) Poprvé jsem se odhodlal k poněkud ?ofenzivnější? jízdě. Chtěl jsem vyzkoušet, co vydržím. V podstatě až do Oder jsem na tepák koukal jen ze zvědavosti a neřídil jsem se jím. Začátek v Přerově byl dost divoký. Každý jel krev a snažil se posunout co nejvíce kupředu. Nakonec se to usadilo a každý si našel svoje místo. K většímu pohybu už nedocházelo. Nicméně TF stále někde kolem ANP. Hlavně v různých brdcích.
Byla to dost adrenalinová záležitost; dobržďování, docvakávání, zahušťování apod. Neustále ve střehu. Zjistil jsem, že už v kopcích jen tak neuvisím. Asi jsem se připletl mezi lepší jezdce. Na rovinkách jsem ale stíhal, to je změna oproti minulým letům.

2) Na jídlo jsem měl nachystanou klasickou kombinaci gelů a tyček od Enervitu. V minulých letech jsem s nimi byl velmi spokojen. Letos to ale zaskřípalo. Po dvou gelech jsem už na další neměl ani pomyšlení a ani tyčky mi moc nelezly. Napadlo mě, jestli jsem si neodvykl, nevím. Každopádně na bufetech jsem tentokrát víc konzumoval rohlíky a ovoce (meloun, banán). Na Tesáku už jsem měl divný pocit v žaludku, který jsem léčil hltem piva. Krásně mi to spravilo žaludek. Docpal jsem se rohlíkem se sýrem a s melounem. Do cíle jsem už jen snědl půl tyčky od Enervitu a nějaký ten banán z bufetu.
Co se týká spravování žaludku, bylo mi později doporučeno, kromě piva i kolečko salámu. Vyzkouším příště.

3) Oblečený jsem byl do krátkých kalhot a dresu. Předpověď hlásila zataženo přeháňky, tak jsem si pro jistotu vzal na sebe dva dresy, rukávy a vestu do kapsy. Vesta se ukázala zbytečná. Na oblékání nebyl čas, i když lilo jak z konve. Rukávy jsem nakonec stejně sundal.

4) Zásobení bufetů i obsluha byly k mé plné spokojenosti. S orientací taky nebyly problémy. Oproti loňsku i cílová brána čekala na posledního. Takže letos mají pořadatelé u mě za jedna.

Letošního Mamuta hodnotím vyloženě pozitivně. Otestoval jsem formu, která i přes tréninkový výpadek těsně před závodem je na výrazně vyšší úrovni něž loni. Tak mi to snad letos vydrží.