Dnešek jsem s vidinou toho, že Kocoura, Páju a Jeana nakonec přemluvíme na Peruc, že budou všichni s blatníky, a že se vlastně moc nepojede, těžce podcenil. Pln odhodlání a s úsměvem na rtech ráno vyrážím směr kruháč. Cesta tam byla celkem v pohodě, místama jsem si stěžoval, že v tom háku tepu, jak když doma sedím na gauči. Ale to jsem si s Mlhošem vynahradil na špicích a v podstatě i blízko Peruce, kde se cesta už tak trochu vlnila, stále jsem odolával Jirkovým nabídkám na košt mléčného likéru, podezřelého vzezření, bez jakýchkoliv obav, že by to dneska mělo nějak bolet. Před Perucí vzdávám jednu ze špic, protože mi to přišlo už tak trochu moc a cesta daleká. Po pauze na čerpačce už však přichází jen holé peklo, nesoucit, a rozkousanej ret >:-). Díky za shovívavost, když jsem posledních 40 km nestřídal a obdiv všem, kdo to dnes dali s grácií sobě vlastní. Ovšem dvěsta z místa, nebo sedmidenní dvanáctistovka jsou záležitosti pro opravdové gurmány! Gratuláce Kolíkáčovi ke KOMu! :-)