3, 2, 1, start! V jedenáct hodin jsme s Ježkem vyrazili na první jarní časovku do Bašti. Počasí bylo nádherné a tak jsme se na závod moc těšili. Trochu nás ale zklamali organizátoři závodu, neboť z neznámého důvodu nepřijali naši hromadnou registraci poslanou dopředu mailem a bylo tedy nutné vystát dost hroznou frontu a registrovat se každý za sebe. Tím nám byla narušena taktika spočívající v tom, že jsme měli dopředu připravený závodní rošt. Přece jen se nám podařilo alespoň menší skupinku vytvořit, když jsme na registraci pochytali s Marťas pár dalších Šlapek. Takticky jsem si pak vybrala i mé oblíbené číslo 88. Marťas startovala přede mnou, Ježek za mnou. Ačkoliv závod začínal ve 13:00, na nás měla přijít řada až kolem půl třetí. Volný čas jsme využili k projetí trasy a k doplnění energetických zásob. Ve 14:27 vystartovala Marťas a já o minutu za ní. Když jsem vyrazila, už byla z dohledu. Tak začalo stíhání. Náskok jsem stahovala pomalu, podařilo se mi jí dohonit až chvíli před koncem prvního kola. První kolo se mi jelo ještě docela dobře, sil bylo dost a tak jsem nijak netaktizovala a jela co to dá. Snažila jsem se mít na tacháči pořád přes třicet, v některých částech jsem se držela mezi 36-38 km/h. Co mi ale vůbec nesedlo bylo stoupání před koncem kola, kde foukal silný protivítr. Tam jsem se plácala s rychlostí kolem 27 km/h a už se ozývaly nohy, a to celkem dost. Ještě to sice šlo, ale začala jsem se bát druhého kola, už mi bylo jasné že to bude hodně bolet. No tepovku raději nehodnotím, bylo tam pořád 180, plíce pálily a kyslíku se moc nedostávalo. Ale už jsem protla cílovou rovinku v prvním kole a vydala se do kola dalšího. Tam mě potěšila přítomnost povzbuzující Anděly, která ač nemocná, přišla se na nás podívat. Úvod kola byl docela dobrý, je to rovinka, občas i mírně z kopce, docela se mi dařilo to zase rozjet, i když už to šlo více ztuha. Psychicky mi moc nepřidal asi pátý chlap, který mě předjel, ale kupodivu Ježek, startující hned za mnou stále nikde. Snažila jsem se držet vysokou kadenci, což se snad docela dařilo (průměrná byla 94) a pořád hlídat rychlost nad třicet a také čas, chtěla jsem to dát pod 26 minut. V tom mě předjel Ježek a zahulákal ať makám, což mě ještě nakoplo, tak jsem se snažila zrychlit, aby mi moc neujel. Docela se to dařilo, jela jsem pak až do cíle asi o 30 metrů za ním. V poslední třetině závodu už mi začínalo docházet, měla jsem strašnou žízeň, vodu jsem samozřejmě neměla (jako že zbytečná zátěž), dýchat už skoro nešlo, asi jsem dělala strašný ksichty. No a opět to poslední stoupáníp před cílem mě dodělalo, nohy přestávaly fungovat, rychlost mi klesla na 24 km/h. Snažila jsem se je přesvědčit ať ještě máknou že už je to do cíle kousek, ale stávkovaly. Musela jsem tam hodit malou placku, kopeček přetrpět a až na rovině kousek od cíle jsem zase přehodila na velkou a ještě to rozjela, s očima upřenýma na tacháč hypnotizujíce čas aby neběžel tak rychle a já to stihla po těch 26 minut. A jestli jsem si to změřila dobře, snad se to povedlo, podle Polara jsem dojela v čase 0:25:35. Prměrná rychlost nikterak oslňujících 32,1 km/h a průměrná tepovka naopak dost děsných 182. Po závodě jsme se ještě pár kilometrů projeli abychom vytočili nohy a pak následovalo vyhlášení nejlepších. V ženách zvítězila dle očekávání Miky, která to dala za něco málo přes 22 minut. Nejlepšímu z mužů to trvalo necelých 18 minut (nechápu). Dostalo se mi cti předávat vítezům ceny, a tak mohu říct že jsem měla, alespoň pár sekund ve své moci i medaile :-) Poté jsme ještě společně s Vlkem vyrazili směr Říp, kde chtěl Ježek navštívit své známé. Myslela jsem že to bude trochu blíž, nohy hodně bolely, ale nakonec jsem celkem v pohodě zvládli v mírně zvlněném terénu 56 kilometrů. Vlka už v závěru braly křeče, což ale bylo tím že už měl za sebou přes sto kilometrů na horáku. Projeli jsme se krásně a perfektně tak zakončili úžasný jarní den.