Na Krušnoton jsem měl v posledních dvou letech smůlu, ale tentokrát vše vyšlo dobře - nebylo takové vedro, v úvodu dokonce krátce sprchlo, ale pak už bylo jen pod mrakem, nahoře relativně chladno, ale na jízdu dobrý, dole ve Středohoří pak aspoň nespalovalo sluníčko jako předloni.Jedinou vadou tak bylo, že na startu jsem byl zatím nejdál, co jsem kdy byl, od výstřelu to trvalo skoro celé dvě minuty, než jsem se dostal ke koberci s časomírou, ale pak už to celkem jelo až do Krupky v nějaké už odtržené skupině, a pak v prvním velkém kopci na Komárku to aspoň nebyla tak bolestná selekce, jako jindy. Dál se mi pak jelo pocitově stále obstojně a spíš jsem se posouval polem od skupinky ke skupince lehce vpřed, než že by mě někdo předjížděl, což psychicky pomáhalo. Akorát Dlouhá Louka byla dost na samotku, ale to se dalo čekat, pak dál na druhé Fláje jsme jeli aspoň ve dvou a na přejezdu do Středohoří dokonce v docela velké skupině, která dost dalších sólo jezdců ještě pohltila. Prostě většinu času jsem v nějaké skupině byl, takže to bylo celkem optimální. Tělo poslouchalo, neměl jsem žádný větší problém a díky chladnějšímu počasí ani náznaky křečí, a až do cíle jsem si udržel dá se říci dobrou náladu a závodní mód. Od posledního bufetu v Mirošovicích jsme jeli ve třech a posledním kopci z Milešova jsem ještě doskočil o trochu dopředu a dojížděl jsem ve skupince pěti lidí se samými Němci (ti mimochodem tvoří už tak polovinu startovního pole – asi se jim u nás na závodech líbí), i když podle výsledkové listiny byl jeden z nich Čech, ale to jsem v tu chvíli nevěděl. V samotném závěru jsem pak využil znalosti dojezdu (lehce do kopce mi celkem sedí), který mí soupeři asi moc neznali, a když se ani na metě 100 m pořád nic moc nedělo, tak jsem si ze třetí pozice nastoupil a takovým spurtem z leknutí nakonec mohl slavit „vítězný“ dojezd o 109. místo. S časem relativně spokojenost – 6:52:51 h (průměr 26,15 km/h), s umístěním (109. z 252 absolutně a 36. z 91 v kategorii) v zásadě také, aneb ne nadarmo jsem celý rok vozil na autě nálepku z Krušnotonu jako úlitbu bohům, aby mě už konečně jednou nechali bez problémů dojet až do cíle. Možná kdyby se mi na startu podařilo být trochu více vpředu, tak by i celkový výsledek byl lepší, protože podle mezičasů jsem koukal, že druhou polovinu jsem měl zhruba stejně rychlou, jako lidi, co dojeli o dvacet minut přede mnou, ale to jsou jen kdyby, a zase bych třeba zaplatil za rychlejší tempo v první polovině a pak ve druhé bych mohl mít problémy, takže jsem rád za to, jak to bylo. Díky moc Kláře, Vojtovi a Lucce, že mi dělali fanoušky na startu, nahoře Milešově, a pak ještě i v cíli, hlavně Luc byla prý na Milešově nepřeslechnutelná.