Na Sudety jsme se chystali společně s Honzou - nikdy jsem tam nebyl a Honza tam byl naposledy již dávno. Takže to pro nás byla taková nová výzva. Původně jsem si myslel, že to bude maraton, který je tak trochu bokem hlavní pozornosti a tudíž by tam mohla být menší konkurence. Všechno bylo však přesně naopak - profíci tady měli dokonce svoji kategorii a bylo jich tu více než zdrávo. Což, jak někteří vtipně poznamenali, je dobře, neboť "se pojede svižně a neusnu na kole" (Pavel Matoušek).
Při pohledu na profil trasy a z Honzových zkušeností mi bylo jasné, že první půlka bude spíše na rozehřátí a ty největší prasárny přijdou teprve v druhé půlce. Navíc počasí neslibovalo nic moc dobrého a v kombinaci s relativně úzkými silnicemi, stoupáním po kostkách apod. to dávalo dohromady poměrně zajímavou směs.
Na závod jsem se nijak extra nepřipravoval a přestože jsem jej hodlal jet naplno, neměl jsem žádné ambice větší, než tréninkové. Na start jsme se vydali s Honzou z Prahy v 6:00 a kolem 8:30 jsme se již prezentovali v infocentru na náměstí v Teplicích nad Metují, odkud se maraton startoval. Původně jsem si chtěl jet na rozjetí projet cílový kopec, abych znal dojezd, ale nakonec na to nebyl čas. S Honzou jsme se před startem rozloučili a popřáli si hodně štěstí na tratích ( Honza tentokráte zvolil z tréninkových důvodů kratší 90km variantu, na které se ovšem neflákal, a já klasicky trať dlouhou - 170km, která byla ovšem z důvodů oprav mostu zkrácena na 163km). Společně s Pavlem jsme se postavili na startu skoro dopředu a po vyslechnutí úvodního slova pořadatele se odstartovalo. Zpočátku se jelo výletně a prvních cca 5-10km se borci jen zahřívali. Držel jsem se v první půlce pelotonu a snažil se nepropadat moc dozadu a držet se na dohled od Michala Chadima (Etape Dukla Brno), se kterým jsem měl v plánu závod objet. Jede se poměrně v poklidu, až na několik málo brdků, kde se pochopitelně čím dále v pelotonu tím více projevuje harmonikový efekt. Tak se dojede pod první horskou prémii, kde za to borci poprvé navážno berou a já je pouštím, protože na to nemám. Ve sjezdu dotahuju jednoho borce a spolu sjíždíme malý balíček cca 6 lidí před námi a společně ještě s dalšími dotáhnuvšími se tvoříme hezkou spolupracující skupinku a mastíme to slušným tempem. Počasí několikrát hrozí deštěm, ale nakonec zůstane jen u několika kapek a hrození. Navlhlá silnice s příměsí jemného štěrku a prachu je však příčinou mnoha pádů a jeden se bohužel nevyhne ani naší skupince. V levotočivé zatáčce na 52. km před Vysokou Srbskou a první občerstvovačkou se pokládá borec přede mnou a já, pokud ho nechci brutálním způsobem nabrat do hlavy musím na brzdy a uhnout, což se mi stane osudným a letím k zemi. Nikdo další nepadá, borec naskakuje na kolo a se skupinkou odjíždí. Já mám spadlý řetěz a zaboha ho nemůžu nahodit. Po asi dvou minutách se mi to podaří a po letmém zjištění, že já i kolo jsme schopni pokračovat naskakuji a přidávám se ke skupince, kde vidím také Michala Chadima. Společně vyjíždíme Vysokou Srbskou, kterou nějak pod vlivem adrenalinu z pádu moc nevnímám, přestože je to nejtěžší kopec na krátké trase (2x za sebou přes 20% na kostkách). Nahoře se trochu dávám dohromady a zjišťuji, že jsem si pěkně narazil zápěstí a nemůžu plnohodnotně držet řidítka. Snad to přejde, říkám si a rozhoduji se jet dlouhou podle plánu. Bolest opravdu přechází, protože nejsem schopen ruku šetřit - sjezdy jsou zde poměrně nebezpečné a místy technicky náročné, ač to na první pohled nevypadá. Obranné reakce organizmu tedy potlačují bolest a já můžu v poklidu jet dál. Ani se nenaděju (skupinka je poměrně velká - cca 15-20 lidí) a místy se docela závodí, místy se jede až výletně, ale najednou jsme zpět v Teplicích a několik borců odbočuje do cíle krátké trasy. My však před sebou zároveň vidíme cca 6-7 borců z dlouhé trasy a sjíždíme je. Společně tvoříme opět velký balík a stoupáme podél Adršpašsko-Teplických skal nahoru. Smůle není konec a při pití najedu do díry jako past na mamuta a padá mi bidon z ruky - bohužel plný. Zastavuji, sbírám bidon a vydávám se stíhat balík, který ale po chvilce celkem bez problémů dojíždím - borci trochu povolili tempo. Jak se cesta postupně zvedá, propracovávám se dopředu a společně s Michalem Chadimem se usazujeme kolem špice. Tu vydatně tahá jeden chlápek v dresu ČVUT, ale nikdo další není moc ochoten střídat. V následujícím dlouhém a mírném sjezdu po projetí sedla nad Adršpachem tedy společně s Michalem střídáme a asi v 4-5 lidech táhneme cca 20 dalších :-(. Štve mě to a řvu na ně, aby střídali, ale probouzejí se jen v občasných brdcích, kde mají najednou sil na rozdávání. Tenhle přístup mě irituje, protože kdybch zpomalil na 20 km/h, oni by se stejně jen vezli. Michala to zřejmě také štve a tak v následujícím mírném stoupání nasazuje pozvolna se stupňující tempo a začíná naši skupinu roztahovat a trhat. Asi v půlce kopce odpadám, ale jsem stále v kontaktu - nějakých 50m. Nahoře se kopec malinko zmírňuje a tak zabírám ze všech sil a vedoucí skupinku s Michalem a borcem z ČVUT dotahuju. Některým za mnou se to také podařilo, ale pár lidí jsme odpárali nadobro. Poté přichází nejvtší darda závodu - Odolov. Představte si takové schody do nebe - 20% .. 12% .. 20% .. 12% .. 20% .. a asi po 2,5km jste nahoře :-). Na profilu jsem myslel, že to je nějaká porucha, ale nebyla. No nějak jsem to vyjel. Pak kousek sjezdu a ve svižném tempu po malých brdkách stoupáme dál. ptám se Michala, jak je to ještě s kopcema (zná trať z dřívějška) a dozvídám se, že ještě jeden "těžký". OK, říkám si, musím se pošetřit. Nějak nedávám pozor a v nevinném brdku nasazuje Michal ještě s jedním chlápkem k úniku. Neustále je máme nadohled, ale ve skupině není totálně vůle střídat a zbylo nás po Odolově již asi jenom 8. Nájezd do posledního kopce je pozvolný, docela se však rozjíždím a pomalu stupňuji tempo a nahoře zůstáváme jenom 4. Sjezd dolů podél Adršpašských skal není ani zdaleka tak svižný jak by mohl být - ještě nahoře na HP jsem viděl Michala ani ne 150m před námi a říkal jsem si, že v eskupině ho musíme sjet. Lidi však nechtěli spolupracovat - měli toho už dost. Já taky, a tak jsme najeli do posledního kopce vedoucího k cíli. Dole se mi ozvala levá noha a hrozila křečí po těch stojkách na Odolově. Takže jsem se rozhodl dojet to v klidu a nenechat se jenom nikým dojet zezadu. To jsem splnil a maraton byl šťastně na mnou. Kdybych však věděl, že Michal je jenom necelou minutu přede mnou a došlo mu v tom kopci, kdoví, jestli by se křeč nedostavila :-).
Celkově jsem s výsledkem i závodem spokojený - i Honza dojel dobře - zdaleka neskončil poslední na krátké trati - ani celkově ani v kategorii.

Statistika: 163 km, čas 4:52:39, průměr 33,4 km/h, nasoupáno cca 2000 m