Kdesi na Vlachovce, v místnosti do které se pomalu vtírá světlo se probouzí jeden z účastníků letošního soustředění. Již čtvrtou nocí se budí na poslintaném polštáři, totální únava, uvolnění, štěstí. Nemůže otevřít oči, má je zalepené ospalky. Trochu si je promne a snaží se zorientovat. Hlava je jinde, ta si pořád mele tu svou Znojemskou, oči však vysílají do hlavy jiný program. Po chvilce kalibrace se dávám dohromady a pak to přijde Ohh shit, dneska jdu do práce.
Snažím se vstát, ale někdo se na mě v noci musel pěkně vyřádit. Bolí mě nohy jako snad nikdy. Dávám studenou sprchu, tu hlava zase odlítne do Dyje, tohle je jí povědomé. Sprcha nezabírá, čtu whatsapp co ostatní, všude se jedou stejný bomby. Zlomený srdce a tvrdá rachota. Dávám kafe, co sem umlel pro hipstera Jirku. Sjíždím fotky. Snídám chleba.
Tu placentu, nechci chvíli vidět.
Dneska startuju na ostro až ve dvě. Tak píšu ženě jestli nezajdem na oběd, je pro. Fajn. Oblíkám se, ale všechno mi trvá, nějak déle. Svěřuju se ostatním na whatsapp cituju sám sebe : "Jsem okoralej jak chleba co jsem měl ke snídani. Nohy dřevěný, na prd*li choroš. Hlava pořád hlídá díry. Oblíknu první ponožky co najdu, nepřijde mi na nich nic divnýho. Evča u oběda se ptá jestli to myslím vážně, že už bych se mohl chovat normálně, prý není dobrý nápad si brát šlapkovský ponožky k těmhle botám na první den do nové práce. Jedu na Hraboshe, ať všichni vědí, že jsem cyklista! "
Dojíme oběd a mátožně si to šineme ještě do bistra na kafe. Obědnávám flatwhite, pořád to se mnou nic nedělá. Do toho píše Ataman, s fotkou a popisem, který mě pošle do škarpy.
Evča koulí očima, když jí to ukážu, nějak tomu našemu humoru nerozumí.
Už se mi to blíží. Vyrážím pěšky, není to daleko, s tím, že mě to snad probere.
Z oběda jde akorát backoffice manažerka, tak mě nabírá do výtahu. Prý jak se mám, nepřiměřeně dlouhou vyčkávám z odpovědí. Nevím jestli mám být slušnej nebo upřímnej. Vyleze ze mě: "jsem takovej vyjetej". Neptá se, nerozvádím... Považuju za úspěch, že jsem se nezeptal jestli srala.

Předá mě šéfovi, ten se omlouvá, že nestihli zařídit to a to a že byl na dovolené, tak že si musím trochu přizposobit místo, že mi nábytek přivezli dneska. Přemáhám se, abych nevypadal ožrale. Seberu veškerou soudnost a ptám se, kdeže jako teda mají šroubovák. Zasmál se, je to dobrý. Vyhrnul jsem si rukávy jakože do práce, vidím jak mi kouká na ruce. Neptá se, nerozvádím. (Poznámka redaktora, na pravé má splálený pruh na levé vypálené hodinky) Pak už ho moc nevnímám. Představuje mi kolegy, ale od druhého už nevím s kolika jsem si podal ruku, a na jakém oddělení to zrovna sem. Nedávám to. Z letargie mě probere, až když se mě ptá jestli můžu jet příští týden do Rakouska. Odpovídám žádný problém, a hlava už je zase v Laa a Vídni.

Já vím není to report ze soustředění, ale víc ze mě dneska nevyleze. Jak mám psát o tom, jaký to bylo, když tam pořád jsem, to nejde na rozum, snad časem.