První zkušenost s Lawi Tour Calssic. Ano stálo to za to! Zase jsme si to užili se Strejdou, Kolíkem a Profesorem od začátku až do konce. Sranda byla a vo tom to je.
Poslední dobou jsem trochu hulvát, což se tentokrát projevilo tím, že jsem tak trochu ignoroval startovni koridor. Tak nějak mi vyhovuje stát pěkně vedle na louce a pak se zařadit někam kultivovaně dopředu. Kolíkáč mě před závodem zkušeně instruoval a tak jsem úvodní boj o pozice nepodcenil.
Závod nám pěkně odmával projíždějící motoráček a závory se zvedly jako na zavolanou. Bum bác na cyklostezku a valíme to plnej kotel. Co blázníte, dyť jsou tu lidi!!! Ale nakonec si říkám Nešetři se. Mysli si, že na klystýru stojí Rakousko a vítězství je naše! Hned tam máme díru, ale je jasný že závoďáci jsou i za mnou a přeberou žezlo. Nemýlím se, vlítneme na hlavní a v Dobrovicích akorát doskočíme první grupu. A tu už máme další bottleneck a tady jsem to už pozičně nedal. Na kovárnu najedu z posledního fleku. Rvu to tak, až to narvu do Zikiho a zbytek už to je překážkovej běh az nahoru. Mezitím mě přefrčí pár divochů, odjíždí Ziki a grupa s Čespou, zkouším hákovat Jeffa, ale jsem tuhej, na horizontu větrám a ve sjezdu už na to mrdám. Ohlížím se a zase ten obrázek co mě dycky tak naštve. Nikdo nikde. Zdá se mi, že jsem snad úplně poslední. Zase mě to ujelo vo chlup. Prostě na to nemám ani ve snu. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti.
Za chvíli konečně vidím nějaký snaživce zakleklý v aerodynamickym vzorci. Koukám kolem sebe, samej junior, malý děti na odrážedle, hákuju asi 13ti letou slečnu a jedem. Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale cyklistika z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.
Za chvíli jsme na prvním bahýnku, vlaju na konci, bum, prásk louže, bahno v držce, zadek plave. Chvíli se mi zdá, že mám defekt, tak to zkoumám, ale vše je snad OK. Teda kromě toho, že část skupiny, která ještě není pod zákonem, je asi 50m v tahu a já vlaju dál se školním výletem. Tak to, uf to uf teda uf ne, stíhací jízda jak na majstróvstvách svatá, teda spíš koka-kola-kap. Po chvíli je docvaknu. Jo jseš borec woe, pěkně jsi to těm dětem nandal woe. Zas vlaju na konci a najednou ve zpetnym zdrcátku paní učitelka Kolíkáč, se svojí 6. třídou základní školy. Cení zuby, rve to. Stáhnu se a trochu pomůžu. Tak kterou pohádku si dneska přečteme děcka?
Další průběh závodu je ale škola spíš pro mě. Junioři jsou na štěrku úplně někde jinde.
Na druhý kovárně dojíždíme velká jména. Nechce se mi tomu ani věřit, že pojedu se Standou Vohníkem. Tak to je snad podruhý v životě. Další průběh už stadradní v 30ti členný skupině. Maglajs, občas vypluju vepředu, tak trochu potáhnu, ale moc se asi nejede. Občas nějakej brd nebo brdek. Vždycky tam někdo zustane, ale pak se to sjede. Asi zázrak. Paní učitelka hlásí, že prej si nás vždycky doskočej za týmovym autíčkem. Pro mě za mě, je mi to fuk, asi nějakej novej pedagogickej nástroj, jak vychovat novou generaci amatérů. Jediný co mi pak přijde trochu mimo je oslava vítězství na bedně. Ale to víte, ještě by si moh někdo dovolit nějakou poznámku, a byly by z toho nepříjemnosti.
V dalším průběhu se zase ukazuje síla naší oranžový skvadry. Kolík hlásí, že je třeba vymotat se dopředu před zabordelenym úsekem v lese a polňačkou. Je to kaňour zkušenej, zase tam pár divochů zůstalo. Díky strécu. Pak už dovoz do cíle, nic důležitýho, kromě teleportingu juniorsky skvadry zpet do skupiny. Poslušně hlásím, tihle junioři jsou hotoví nezmaři. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil, že si zapomněl…
Když se blížíme k cíli, Standa Vohník ukazuje svoje závodnický buňky. Hustý, ale nakonec ho to v tom protivětru taky přešlo. Pak jedeme snad 25. Tu vypluje na špic Kolík a v očku se mu zajiskří jak za mlada. Pane obelajtnant, to bude nádhera, až oba padneme za císaře pána a jeho rodinu! Chystám se na mazec v tandemu s prezidentem, ale nakonec Kolík říká, že mu prý v něčem škube, takže planej poplach.
Takže náseduje nástup dvou klučinů z gymplu, tak to jsem nezachytil, i když Standa na mě přísně kouká a nařizuje mi abych je sjel. Kdepák, já na vojnu nejsem dělanéééj. Pěkně si dosupim na cílovej kopeček a tam se uvidí kolik tam zůstalo v žejdlíčku. Visim za Standou a Robertem Kleinerem, pak se trochu projeví ty moje hulvátský móresy a šup do cíle.
Každopádně díky a gratulace organizátorům protože organizace takovýho závodu, to je těžkej moment v životě lidským.