Už rano se necítím dobře, jsem nějaký unavený a tuším, že to dnes nedopadne dobře. Jaký to rozdíl oproti Beskydu, kde jsem byl motivován, měl nastudovaný profil, plán, který vyšel až do toho prvního defektu a pádu. Teď stojím na startu v polovině pelotonu a tuším, že se přes me bude valit lavina, protože se nestartuje do kopce jako na Beskydu. Sice je oficiální start až po dvou kilometrech, ale už se cedím dozadu. Tohle loktovani nemám rad a po chvilce vidím jak hrozně moc lidi mám před sebou. Je to nervózní i nějaký pády jsou, když to nějaký střelec nezvládne. Přichází první hup a tak zapinam turbo a po levé straně letim nahoru. Vidím Profesora, ztrátu cca 20 metrů už nedolepím. Ujíždí i Ric. Organizují grupu a po chvilce skupinu Rice dojiždime. Na chvíli zvolním a odfrknu si. Ale po chvilce ostře doleva a vítr z boku. Pár jedinců odpojuje lajnu, takže zase dolepuji. No zatím je to slušná časovka. Po padesati kilometrech hákuji jednoho a po chvilce zjišťuji, že jsme se odpojili ze skupiny. A přichází další chyba. Nestudoval jsem profil a vím jen to, že první bufet je na 61 km a mám za to, že je na Pražské boudě. Takže jsem očekával, že za chvíli pojedeme do Pece pod Sněžkou a tak zvolňuji a čekám na skupinu. Pak se od jednoho dozvídám, že to ma ještě pět kilometru do kopce a bufet je na 61 km, ale je to jiná Bouda. To už me mezitím dojela skupina a s nima jedu až nahoru. A to byla další chyba, protože mi nedošlo, že jsem v Čechách, kde je to samej prestižák, co nestaví na bufetech, protože tu ma různé podavače bumbání a papání. Takže tu skupinu definitivně ztrácím. Jsem těžce demoralizovany, protože jsem dřel 60 km úplně zbytečně. Na parkovišti po zavodě jsem potkal toho kluku, kterého jsem hakoval a divil se proč jsem s nim nepokračoval. Měl jsem, získal bych čas na bufetu a skupina by mi neujela. Do Pece pod Sněžkou jedu v klidu, musím se srovnat, protože zatím to byl jeden velký sprint. Pražskou jsem nějak vylamal, že bych tlačil neprichazelo do úvahy, protože to by byla poslední rána v tomto podělaném zavodě. Pak už bych si zavolal taxi. Do Stražného na pohodu a na bufetu také. V klidu jsem pojedl, pokecal s obsluhou a nakonec jsem i vyměnil jednomu šikulovi duši, poté co zlomil monty paky, při sundavání pláště. Když jsem chtěl odjet vidím, že přijíždí Ric, tak na něj počkám. Jedeme ve čtyřech, tempo ucházející. Poslední kopec se snažím jet v tréninkovém tempu, tak jak jezdím alpská dlouhá stoupání. Občas chytnu díru, ale bez potíží si to dolepím. Horší je to ve sjezdu v Janských Lazní. Nestihnu předjet auto před nami a proti jedoucímu autobusu nechci zmuchlat karoserii. Dole s jedním Profijezdcem na dresu hakujeme Rice s tím druhým. On to v brdku stihne mě cvaklo a navíc se mi chce moc s pískem.Kašlu na to. Pak už to jen v klidu dojedu. No nazývat to marathonem je odvážné. Spíš je to takový delší UAC. Tomu odpovídalo i nasazení. Jen místo 10 okruhu kolem kupky hnoje bylo tohle v hezkém prostředí.