V Trutnově jsem si zase ověřil, že mě to s váma šlápoty strašně baví. Od začátku do konce.
Zkusím tak se zpožděním dat do kupy nějaký ty postřehy.
Krásné prostředí Krkonoš kde jsem byl lyžařsky i turisticky odkojen mě naplňuje takovým tím pocitem, ze tady do toho místa patřím a mám to tu rad.
Na startu jsme s Profesorem profesorsky tak v cca první třetině. Ještě se trochu procpeme k Vaškovi, ale na prominentní pozici Kapra a Kolikace čumíme z uctivé vzdálenosti. Start výstřelem z děla je originální a kdo by byl náhodou na startu moc v klidu má zajištěnou dávku adrenalinu z leknutí.
První kilometry po startu jsou jedny z nejnervóznějsích, jaké jsem kdy zažil. Slabší povahy postupně opouštějí pozice a důležitý je zabudovat se v balíku blízko čela. Jakmile se někde objeví škvirka, je nutno ji poradně zaleput dřív než tak učiní někdo jiný. Daří se, za chvíli jsem u Kolika a pak už se učím profesorky styl pohybu v balíku od Kapra a Dreamera. Občas se trochu propadám, ale staci jen zachytit Dreameruv atak a jsem na špici.
Nájezd do kopce na Pomezky je super. Jedu krásně zašitej. 28km/h v 3% stoupání ani nebolí. Po par kilometrech procenta rostou a já s klidným svědomím nechávám balík jet. Mám splneno a nechci vytuhnout ještě v Polsku. Je to bomba, jsem v grupě s Kolikačem, to je už dlouhý léta moje měřítko kvalitně odjetyho závodu. Na Pomezkach máme tak 2 minuty na čelo, ale víme co nás čeká, takže opatrně a prošetřit síly. V Úpě je nás asi 15 a tocime poctivě kolotoč, až si skoro říkám ze zbytečně. Je s nama par kousku jejichž špice mi vůbec nechutnaj, proto je moje spic vždycky jen hodně sporadicka. Kolíkáč hlásí ze je v háji a já jsem někde v sousedství. Najezd do nebeskyho stoupání na Pražskou působí na náš balík jak obrannej granát na utocici rotu. Jedu si svy tempo a jsem tak na 10. fleku, Kolíkáč neuvěřitelně drtí výškový metry ve stoje a mám pocit ze ho dneska vidím naposledy. Postupně se mi ale daří držet tempo a sbírám jeden korálek za druhým. Nahoře jsem tak půl minuty za Kolíkem. Hodím do sebe 3 kelímky a malém z toho bleju. Ve sjezdu doskocim 3 kusy a po 5 minutách už je mezi nama i Kolíkáč.
Do Straznyho jedem asi normálně, ale já už vidím všechny svatý. Gel tyčinka magnezko a maximální zašívárna. Ve Stražnym zase kelímek a rychle za grupou která skoro nestaví. Kolíkáč mění palivo a není s nama, je na čase trochu zakotvit, ale zkušenej mazak nás doletí jakoby nic. Po nájezdu na hlavní nás bohužel doleti dalších asi 20 možná 30 lidi, což ale není důvod měnit taktiku, Hoffmanky se blíží. Zase jsou s nama ty draci co to hrotili v Peci a já trpím jak zvíře už dole v Dole.... Kolíkáč si jede normální tempo a dodává mi síly povzbuzuje hecuje a zase uklidňuje. Nahoře je naše grupa tak poloviční a já už melu totálně z posledního. Zbytek už je jenom odvoz do cíle. Jedu ho tak z půlky skupiny, Kolíkáč visí netecne na konci, občas po něm kouknu, vypadá apaticky, ale ten si nás odjet určitě nenechá.
V Trutnově je tam par nastupů, ale vše je zalepeno. Najednou záblesk oranžové energie, Kolíkáčuv nástup už slaví úspěch, zuby nehty se ho drží jeden kus. Chvíli přemýšlím a koukám jestli po nich někdo nepůjde ze bych se svezl, pak už na nic nečekám a po krátkým nástupu jsem s nima když Kolík zrovna odstridava a hned skáču do háku na druhou pozici. Ješte nás doskoci jeden Stark a už se řítíme do cílového sjezdu, ostrá práva mi vyjde skoro bez brzdy a najednou jsem sám. Na cílových kostkach dam ještě někoho, ale ani nevím jestli nejede krátkou. Tak takovejhle závěr jsem si nepředstavoval ani ve snu, fakt bomba a díky Kolíku!!!!