Prvním letošním maratónským počinem byl Krakonošův cyklomaraton – relativně krátký, ale výživný, a to zejména díky výšlapu z Pece na Pražskou boudu, kde je dole místy sklon přes 30%. Doprovod mi dělala Klára, taky se silničkou, ale závod nejela, že prý si v klidu dojede do Pece a bude fandit právě v tom nejprudším místě na začátku stoupání pod Poustevníkem. Počasí bylo příjemné letní, takže krátký-krátký na startu jsem stál docela vzadu, ale zato jsem se zde potkal s bývalým kolegou Michalem, se kterým tu mám vzájemné skóre 1-1, a jako překvápko také s Čendou Hačeckým, který prý startovné na maratonu dostal od kluků jako dárek k narozeninám. Po startu se kvůli uzavírkám na původní trase jelo netradičně hned na Královec zadem přes Lampertice, a jelikož stoupání to bylo plynulé a ne až tak prudké, tak se celý velký balík příliš nedělil, ale jak jsem byl poměrně vzadu, tak jsem si několikrát zaskákal na gumě jako jo-jo, až mě to po chvilce samozřejmě eliminovalo, ale pořád jsem byl v části, kde to frčelo stále docela slušně. Při sjezdu z Lampertic do Královce ale zjišťuji, že mě nějak nápadně brzy začínají tahat stehna, kouknu pod sebe a ejhle – sedlovka zajetá snad o tři centimetry dolů až po objímku blikačky. No jo, asi jsem si neměl před startem tolik hrát s novým momenťákem, aneb od teď už vím, že i když je na objímce uvedeno max. 5 Nm, tak tomu nemám věřit a mám to naopak utahovat aspoň tak na 8 Nm, jinak ta potvora začne zajíždět. Nedá se nic dělat, na křižovatce v Královci musím zastavit a normálním multifukčním klíčem to poštelovat bez ohledu na nějaké doporučené Nm, mám to sice celkem rychle, ale tak dvě minutky zásek to je, což ve výsledku znamená propad tak o dvě až tři skupiny dozadu, no ale stále jsem v hře. Michal mi odjel už před tímto mým problémem, na něj bych dnes stejně asi neměl, a Čenda přijede ve skupince, do které se po tomto defektu zapojuji. Po přejezdu do Polska začne být znát vítr šikmo zepředu, chtělo by to, aby jezdec na čele skupiny jel spíš po prostředku a další se naskládali šikmo za něj, Čenda se to snaží chvíli organizovat (to bylo naposledy, co jsem ho v závodě viděl, pak v nějakém brdku asi zůstal trochu zpět), ale Poláci mu asi nerozumějí a moc to nefunguje, takže se hodně větráme a hovno sjíždíme, nicméně lepší aspoň takto, než někde plápolat ve větru sólo. V Polsku děláme oproti předchozím ročníkům trochu zajížďku, abychom dohnali celkové kilometry ztracené v úvodu, kdy se nejelo přes Hrádeček a Žacléř, a na Pomezky tak stoupáme o něco delší cestou. V kopci samotném se mi jede tradičně dobře, neodjíždí mi to a naopak mi připadá, že jako jeden z mála v okolí dokáži zrychlovat v místech, kde stoupání na chvilku povolí a těžit z toho, takže se sice polehoučku, ale přeci jen pohybuji z pozice ocasu skupiny pod kopcem až na téměř čelo na vrcholu, přičemž skupina už je hodně natažená po kopci a dokonce dojíždíme i nějaké jezdce z předchozí skupiny. Na bufetu na Pomezkách jen přibržďuji a beru za jízdy banán, ve sjezdu se zformuje asi patnáctičlenná skupina a když míjíme v Peci horní parkoviště, tak si vlezu dopředu, aby Klára viděla, že se toho nebojím a taky abych vypadal dobře na očekávané fotografii, jako že to celé vedu a udávám tempo, a ne že chcípám někde na konci vláčku. Je teda fakt, že kopeček je to opravdu brutální, sice to nejhorší máme rychle za sebou, ale i to co následuje, tak není nic moc sklon pro silniční kola, takže to na čele vydržím tak akorát ke Kláře a pak mám chvíli pocit, že asi chcípnu, pár lidí jde přese mě, ale pak zase chytám jakžtakž dech a pomáhá mi i letošní moje nová cik-cak taktika, kdy nejedu prudké pasáže (takže prakticky celý kopec až na Pražskou) přímo, ale kličkuji ze strany na stranu – dopředná rychlost je sice tak o 1 km/h nižší, než kdybych jel přímo, ale zase to tolik nervu a mám pocit, že je to ve výsledku lepší, protože nahoře se necítím zdaleka tak vymletej, jako jindy, a dokonce i poznávám a reaguji na povzbuzení od Ester s Ivošem, kteří mě sem přijeli podpořit z Červenokostelecké boudy. Na Pražské na bufetu už stavím, pár kelímků s ioťákem, něco málo k snědku a jede se dál – klasicky přes šotolinu nad Hrnčířskou boudou, úzkou rozbitou asfaltkou na Lesní, pak už trochu lepší cestou na Tetřeví a hurá dolů do Dolního Dvora. Celkem se to potrhalo, žádná větší skupina už se nekoná, stoupání do Strážného jedeme chvílemi dokonce jen ve dvou, ale pak po dalším bufetu ve Strážném se to naštěstí celkem pospojuje a tak deset plus nás zase je, takže přejezd přes Lánov do Čisté celkem odsýpá. Kopec na Hoffmanky naší skupinku opět potrhá, ale daří se mi zůstávat mezi první čtyřkou až na vrchol, ve sjezdu jim odjíždím, ale dole se to zase pospojuje aspoň do tří a valíme přes Hrádeček k cíli. V posledním kopci už v cílovém Trutnově opět to, co zatím vždy v tomto místě – křeče do stehna, přitom do té doby se mi jelo dobře, nevím, proč zrovna vždycky tady to na mě přijde, asi nějaká karma. Ale už s tím tak nějak počítám a jedu dál celkem naplno i s cukajícími svaly, přitom dojedeme ještě pár klidí před námi, takže dojezd je lehce nepřehledný, z té naší trojičky jsem druhý (předjel mě Jaroslav Rubeš, se kterým jsem pohyboval prakticky celý závod už od skupiny v Polsku, takže tomu to přeji a gratuluji), ale ještě jsem na cílové rovince chroupnul dalšího minimálně jednoho, co byl do té doby před námi, takže s pocity spokojenost, s časem 5:02:06h (průměr 28,8 km/h) a výsledkem - 219. místo absolutně z celkem 351 (78. v kategorii ze 128), již méně. Přes pět hodin jsem to zde ještě nikdy nejel a k první polovině výsledkové listiny byl také poměrně daleko, ale je fakt, že letos byla jiná trasa, tak to není úplně vypovídající. Sice na délku to bylo zhruba stejné a na převýšení to bylo řekl bych docela i o něco menší, což by negativní dopad na čas mít nemělo, ale těžko říci, něco vzalo to korigování sedlovky a pak ty skupiny, do kterých jsem se tím propadl, asi nejely tak, jak by jely ty předchozí, ve kterých jsem se mohl udržet, ale to jsou jen kdyby. Pocitově to ale bylo celkem dobrý, bojoval jsem, závodil až do cíle, kopce jsem vyjel obstojně, s křečí si poradil, počasí vyšlo, Klára byla s výletem do Pece také spokojená, takže celkově hezký den na kole.