Ráno přichystat snídani dětem a sobě, sbalit sebe na závod, děti na dopoledne k babičce, dát kolo do kufru, vyložit děti v Modřanech a hurá do Unhoště za Technikem svézt se v klubové dodávce.

Všechno na čas a jedeme všichni směr Vary. V autě klasika, Kolíkáč prostě nikdy nezklame. Bohužel ani Kolíkáčovy pověstné hlášky mě neodtáhnou od myšlenek na závod a akutního starťáku. Bez toho by to ale asi nebylo ono. Před startem se cítím, jak když rukuju na třetí světovou. Jak ty hromaďáky nejezdím pravidelně, je to asi o to silnější.

A frčíme, úplně pomalu se nejede, snažím se být vpředu, ale je to o tom chytat neustálé nástupy, mám toho po prvních 10ti km dost. Jdu se schovat, v balíku ale hlodá červík – co když to teď odjede, nějaká pěkná skupinka 10 – 15 lidí, domluvit se, pravidelně střídat, udržovat tempo, rozdat si to na posledních 10ti km, krásná představa.

Tak lehký to nebude, po 20ti km rezignuju, jsem vypráskanej a snažím se jezdit kolem 20týho fleku, abych to případně ještě neodskákal tím, že to někdo v půlce rozpojí a já už to nesjedu. Říkám si, jestli mě tohle vlastně vůbec baví, ale to už najíždíme na objížďku a bere se za to. Pravá klasikářská atmoška, hrubá silnice, nahoru dolů, točky v alejích stromů, jede se kaše, najednou člověk zapomene na vše, drží to dole a drtí velkou ostošest. Nádhera, za tohle asi někdo zaplatil. Najíždíme zpět na hlavní a Kapr hlásí, že tam zůstal Kolíkáč a asi i Technik, škoda, tihle 2 zrovna platit nemuseli.

Jedeme první, náročnější stoupání, Kapr mi nahoře povídá. Tak jsme nahoře, z auta to vypadlo hrozně, ale vylítli jsme to jako nic, co? Já si celkem dával, ale Kapr je evidentně ve svým živlu, kácí stromy, roste mu břicho, ale tady předvádí psí kusy. Dreamer mi pochválí, že je to dobrý, že jsme tady spolu.

Odjíždí nám skupinka s Mirou Thumou, Salem, Víťou Mužíkem a dalšími. Mizí závratnou rychlostí. Nemám na to je sjíždět, mrzí mě, že tam nejsem, Kapr mi říká, ať se šetřím na Krušovice, že to všechno ještě přijde. Vypadá to, že uprchlíky nesjedeme, ale opak je pravdou. Nahoře v Řevničově se formujeme do nějaké cca 15ti členné skupinky a valíme směr Nové Strašecí. V Novém Strašecí začnou všichni nastupovat, děsím se toho, že mi teď odjedou, ale je to jen RP, na kterou jsem zapomněl, za čarou všichni svěsí nohy. Čekuju Dreamera, je tady, tuhle kaši má asi rád...:).

V Tuchlovicích za to ale bere Víťa Mužík, předpokládám, že po něm půjdou všichni, tak mu pro jistotu skáču rovnou do háku. Brdek vyletíme a když se nahoře ohlídneme, jsme sami a za náma celkem slušná díra. Tak teď jedeme. Víťa to za horizontem rozjede, já mu střídám, Žehrovicema letíme snad 50-60. Je to mazec, děsí mě pomyšlení, že to je teď ještě 30 km do cíle, ptám se Víti kolik to ještě je, říká, že už moc daleko ne. Deset? Ptám se. Tak nějak… Jedeme rychle, ale brdky, který tahá Víťa mně berou hrozně moc sil. Na špici se protočím snad jen 3x-4x, pak už jen hlásám, že to nedávám, že nebudu spurtovat, jen ať už tam jsme, skupinu za sebou nevidíme. Začínám toho mít dost, nadávám si, proč jsem tohle udělal, že to je příšerný, že to přece nejde si takhle dávat, evidentně je to větší sousto než dokážu polknout. Ještě chvíli visím v háku, ale za Velkou Dobrou mi ve stoupání před horizontem Vítek centimetr po centimetru odjíždí, svěšuju nohy.

Začínám cítit, jak mi nabíhají křeče, motá se mi hlava, piju a snažím se z toho oklepat než mě dojede skupina. Jde to, hákuju, dojíždíme do Unhoště, spurt o bednu nedávám, je z toho celkově 8. flek, na kostky najíždím opatrně, pěkně po 2. kolech.

Má to něco do sebe tyhle hromaďáky, od půlky to bylo napínavý jak guma od trenclí!