Okolo přehrady, domácí závod, který většinou kvůli rýmečce musím oželet. Ale letos zdravíčko překvapivě drží a natěšen se hrnu na start. Raději autem, ať po závodě jsem hned v teple. Příroda nám totiž do rána vykouzlila krásné ledové království. Ne, dneska to nebude dole krátký, teplota kolem nuly nám pěkně protáhne plíce. Sojovice v plné sestavě, Dreamer, Míra, Honzis, do toho Pavel Prchal, Tomáš a Lenka Bartošovi, ale především můj magnet Kocour. Bude zase fungovat to spojení jako v Čelej anebo v Berouně? … Prásk!
Nebude. To howado od stoupačky vyrazilo hlava nehlava a vyhnulo se tak úvodnímu špuntu, kde to mydlím křovím, ale stejně to všechno odbíhá. Jako kdybych se virtuálně odrážel od soupeřů se deru vpřed, úvodní šrot mě dokonale mele. V dáli naštěstí stále vidím Mírovo svítivé triko a před ním Kocour!
Proběhli jsme kolem malého rybníčka, menší hup do lesa a jsme v lesoparku. Míjí mě Pimple, tak takový hák nemám, ale když mě po chvíli předbíhá dres HIC, tak to už musím. Legenda UAC Tomáš Bartoš a jeho ladný krok, mě teď bude společností až do cíle. Kocour hlásil před startem, že mu Tomáš nadělil 3 minuty na Voděradech, tak snad se stane zázrak a my spolkneme stoupačku. U pokladen vodního světa už na něj řvu, ale on hákuje zkušeně Míru a nehodlá ho jen tak pustit. Jsme na hrázi, točka doprava a vzdálenost se nezmenšuje. Trpím jako zvíře. Tomáš snad ani nedýchá, já mu funím v háku a přes rameno vykukuji, kdy si Kocour vystoupí. Tohle přeci nemůže dát!
Konečně, Míru pustil a pomalu se k němu přibližujeme. Kde jste? se ptá … Tady woe! Jsem pěkně načatý. Ten úvodní šrot mi moc neprospěl. Ale máme Kocoura, určitě přepálil začátek a teď půjde do kytek. Jdu před Tomáše, ale Kocour bez problémů za mě. Běžíme asi v 5 lidech, začíná mě jakoby nějaký ostrý předmět zespoda dloubat do žeber. (Pak jsem se dozvěděl z lékařských kruhů, že to jsou většinou zvětšená játra). Skvělý pocit před rozhodujícími pasážemi. Takhle Euklidův kopec nedám, trochu oráchnu v závětří. Zdá se, že jsme Tomáše urvali, přichází ďolík u bufetu, ale i mě naskakuje dírka. Kocour ještě povzbudí, ale dnes magnetismus nefunguje. Nelepím to!
Euklid tu je a s ním i zezadu mě dorážející Tomáš. Zase za něj a trpět a trpět. Zase vykukovat přes rameno, jestli ten Kocour nevypadne. Vypadl, ale ne moc. S přehledem si drží náskok, bahnitá stezka a pak asfaltový úsek. Tady jsem plánoval útok, tady jsem chtěl nohy z nebes, ale bohužel. Nic nepřichází, jako kdybych se plazil. Profesor povzbudí foťákem, a sbíháme k poslednímu hupu do cíle. Tomáš hecuje, ale nemám kde brát. Do cíle mě ještě přeletí nějaký letadlo zezadu. Uf, mám to za sebou. Dnes to nepřišlo, takový ten pocit, když nohy volně letí a hlava se vznáší, ne, ne, pěkně utrápený to bylo. Gratulace panu dirigentovi Kocourovi a Tomášovi ... ale stejně jsem si to žil, díky všem za krásný match!