Na víkend mám v plánu Vrchaře, popravdě se mi moc do těch kopců ty moje letošní špeky už tahat nechce, ale chtělo by to si podržet toho šestýho fleka v časovkářském poháru, který letos vlastně není ani tak časovkářský, jako spíš vrchařský. Každopádně pomyšlení na slavnostní vyhlášení v Kralovicích, kde bych mezi těma vyžlatama mohl ostentativně potřást faldama, mě vhání entusiasmus do žil a na diskuzi se snažím pozjišťovat informace o trati.

Všechna rozhodnutí však mění Kapr, který tam v pátek naservíruje odkaz na Grand Prix KH, na kterou jsem vlastně už dávno zapomněl, protože se kryje právě s Vrchařem, resp. vylučuje možnost druhý den jakžtakž Vrchaře absolvovat. Každopádně avizovaná sestava z VŠ, trasa mými rodnými Orlickými a příležitost si letos naposledy užít hromaďák vítězí nad touhou provokovat askety, co tvrdě dodržují životosprávu na podzim při vyhlášení.

V autě s Technikem z Kapra taháme moudra. Končíme závěrem, že důležitý bude dojet s balíkem pod Šerlich a tam už se to nadělí.
Na start razíme včas a všichni po kupě. Kapr, Kolík, Technik a hvězdný McHamer. Vyjíždíme a přichází přesně to, co jsem nechtěl, fouká nějakých 6-7m z boku, balík jede buď přes celou silnici a je to loket na loket, nebo je to natažený a dojíždět si dopředu na větru je s mojí výkonností dnes přinejmenším hazard. Prostě tohle není nějaká jarní klasika na placce nebo skoroplacce, tady je potřeba se chovat maximálně úsporně, protože to nejhorší ještě přijde. McHamer a Technik jedou krásně zabudovaný u čela, já s Kaprem a Kolíkem pořád tak 3 – 5 řad za nima a nejde se tam nacpat, resp. při každém pokusu mě to přeseje zase zpátky. Pořád tak lítám z jedný strany balíku na druhou, ale díkybohu nijak zvlášť nevětrám.

Brdků požehnaně, tahlých stoupání ještě víc. Bomby jako při jarních klasikách se tady sice nejedou, ale jet to na větru, nebo si v tom docvakávat balík je to poslední po čem bych toužil.
Aby tohle všechno nebylo příliš fádní, tak si borec vedle mě škrtne o Kolíkovo zadní kolo. Když to pozoruju, přijde mi celkem jasný, co bude následovat, borec se kácí na mý levý rameno, plnou vahou dopadá, já držím a borec mi klouže po boku stehně až na asfalt. Velká romantika, málem se mi z toho srdce rozskočilo. Balík se trochu dělí a já doufám, že tam toho mazla zezadu nikdo nerozšmelcoval.

S přibývajícími kilometry se však i trochu stupňuje tempo a v jedné volnější chvilce mi Kapr sděluje, že jsme přišli o Kolíka, škoda, tak trochu jsem se na ten společný Šerlich těšil, ale moc dobře vím, jak dá člověku taková dovolená zabrat…

Deštné, cedule Šerlich 4 km, vícero lidí začíná zvolňovat, konečně se mi daří dojet si dopředu. Čelo jede slušnou kaši, v závodním opojení ztrácím zábrany, chytám se nahoře, zakládám převod a s pokerovou tváří mezi mistry svého oboru se vydávám vstříc perle Orlických hor. Pojď, jsem tady!

No, za necelý kilometr si rozvzpomenu, že vlastně nejsem žádnej velkej vrchař a z balíku si vystupuju, tepu skoro 190, každopádně si to dneska chci udělat pěkný, takže minimálně z tepových hodnot nepolevuju. Před sebou pořád vidím skupinku nějakých 15ti lidí. Pořád stejný rozestup, před horizontem jsou pořád na dohled.

Horizont přejedu s dalšími 5ti lidmi, všichni dost na kaši, nikdo nechce jet. Přesto, že nepatřím k nějakým vyhlášeným sjezdařům, bez velkého úsilí jim odjíždím z kopce, bohužel nikdo přede mnou, jen za mnou snad víc jak 100 metrů se loudá těch 5 kousků. Nechávám se dojet, opět nikdo nejede, ale i v této letargii se před náma nějakých 200 metrů objevuje skupinka nějakých 20ti lidí. Stále bez reakce, nikdo nejede, je to k pláči, protože sám nemám na to to dojíždět a když vidím ostatní, tak ani na to jim nějak domlouvat…

Je po závodě, nicméně za chvíli mi klepe na rameno p. Jakoubek, ten to nadšení pro sjíždění skupinek před sebou určitě měl, tak super, je veseleji. No za chvíli se k nám přiřítí i později stříbrný junák z kategorie 50+, je vymalováno, jdeme zase závodit.
Ve stoupání na Haničku si lezu na špici a snažím se jet vyrovnané tempo, aby se Kapr mohl trochu oklepat z toho sjíždění. Nikdo nic nenamítá, takže mě tam nechají až skoro nahoru, kde si Karel řekne o pár wattů míň. Každopádně máme poslední delší kopec za sebou, pár zbytečných kousků jsme očesali a Kapr po kontrole balíku odhaduje, že když to s náma dojede, bere krásnej druhej flek na téhle megaprestižárně.

I když nás Kapr přesvědčuje, že od nás s Technikem bude potřebovat pomoc, opak je pravdou, krásně se o sebe dokáže postarat sám a v balíku byl zabudovanej setsakramentsky pevně.
Asi 8 km před cílem nám jeden borec z balíku říká, že nás čeká ještě jeden menší brdek a že tam určitě bude někdo nastupovat, krátká dohoda s Kaprem, který nás pouští vstříc novým zážitkům a je to tady. První % sklonu a klasický zvuk zakládání pořádný pily, svist vysokých ráfků, chytám to dole, prdel zvedám vzhůru a gumuju se za zadním kolem borce ze Zlína. Nahoře jsme ve 3 ještě s Technikem, ale moc velký náskok nemáme, takže nás ještě další 2 nebo 3 borci doskakují. Takto pokračujeme až k cíli.

2 km před cílem si po lehčí vlnce škrtám o kolo Vaška Vodičky z Brna, vyrovnávám to, ale jak jsem se lekl, tak mě chytla brutální křeč do stehna, neskutečně to zabolelo, tohle jsem ještě nikdy nezažil, ale jak rychle to přišlo, tak rychle to skončilo. Jak jsem zařval, balík okamžitě zpomalil a počkal na mě, za to se všem zúčastněným touto cestou klaním. No každopádně, což už tak sportovní nebylo mě před cílem Technik rozjíždí spurt a já je všechny až na borce ze Zlína obkládám… Tak doufám, že si třeba někdy někde nějak jinak vylepším reputaci, nebo, že si třeba nenechám ujet nějakou rychlejší skupinku.

Každopádně to bylo opět velký, a i když se těm hromaďákům kvůli riziku pádu snažím vyhýbat, tak platí to, že nejdřív je to takový divný, člověku se to moc nelíbí, ale druhej den chce zase… .