Na začátku srpna je vždy na čase razantně zvýšit zátěž. Letos to vyšlo na trojboj Posázaví – Zlaťák – Krušnoton. Nejtěžší z toho bylo Posázaví. Ve spolupráci s Pepou Krajčíkem jsem neměl čas vydechnout ani na rovinkách ani ve sjezdech. Přece takové závodní nasázení v červenci scházelo a pro tělo to byl docela šok. Zlaťák už byl o poznání lepší, obzvlášť ke konci se mi jelo dobře. A bylo mi až divně, že po Zlaťáku jsem necítil ani krizi, ani úbytek sil. Zřejmě jsem flákal :).
Předpověď počasí na sobotu naposledy sleduji ve čtvrtek a je mimořádně příznivá, dál už to neřeším, ani neberu s sebou takové zbytečnosti, jako návleky, vestu nebo pláštěnku. RiC zařídil přespání v Teplicích, paráda, stačí vstát v 5.
Ráno je příjemně svěží, ale vím, že až se to rozjede, zima nám určitě nebude. A mam pravdu. Z počátku se jede jako vždy ostřejší tempo, v prvním kopci si zjišťuji, že jsem docela poodjel Lence, tak chvilku tu čekám, ale lidí je kolem pořád hodně, a pod Neznabohy se docela dobře vezeme ve velké skupině. V kopcích nikam nespěchám, ale i tak stejně nahoře musím chvilku počkat, abych pak na rovinkách tahal, co se dá. Něco podobného jsem zažil kdysi před lety s Honzou Marešem. A tak se mi kopce jedou moc dobře, pořad se toho užívám, a pozoruji krajinu. A krajina vypadá hodně nezvyklé: takhle vypálené Krušně hory jsem ještě nikdy neviděl, na hřebenech to je jako ve stepi někde na Ukrajině. Ve stoupání na Nakléřov projíždíme Knínice, vesnička zajímavá svým kostelem ale hlavně tím, co se vedle toho kostela nachází. Nějakou dobu tu měli svébytného faráře, který zavedl tradicí: pokud vesničan někoho zabil, tak musel vytesat z kamene kříž a na tom kříži zobrazit vražední nástroj. Nevím, zda pak ten hřích se považoval za úplně odčiněný, nebo jen hodně odlehčený, ale vidím tu čtyři kříže, dva z nich mají vytesaný nůž, jeden luk, ten čtvrtý jsem nerozeznal. Sjíždíme dolu a začínáme se míchat se střední trasou. Jsou ještě čerstvé a hodně jich nás s nadšením zdraví. Hlavně při stoupání na Komárku. Tohle mne trošku hecuje a pak na vrcholu čekám na můj vkus až moc dlouho, příště budu muset v kopcích zvolnit, ať zbytečně nemrznu nahoře. Ale pak už pozorují spíše černé mraky, co se zhušťují nad hřebenem. Před Cínovcem začíná pomalu kapat, u bufetu už je z toho regulérní déšť, ale když se pouštíme do sjezdu – liják s kroupami. Když to mlátí do holých rukou a stehen – bolí to jako čert. Ze silnicí se stává řečiště, kola jedou celým ráfkem ponořené ve vodě. Sjezd je tu naštěstí docela přehledný, zatáčky nejsou prudké, dá se to zvládnout. Dole se ten liják poněkud zesiluje. Téměř nevidím silnici před sebou, začínám přemýšlet, zda to nezabalit. Je tu teplej, než na hřebenu, ale stejně se začínám klepat, jako na smilování čekám na další stoupání, na Mikulov. Tady se konečně daří zahřát, mraky se trhají, slunko a před odbočkou na Fláje už je i suchá silnice. Nu a dál to už to jde jako po drátkách: Lenka už se pořádně rozjela (vždycky se jí líp jede druha stovka, než ta první, ale třetí – to už jde úplně samo). Mně se jede pořád velmi dobře, dnes nemám ani jednou křeče, Dlouhá Louka mí nedělá žádný problém. Však ze zkušeností z minulých let mam hrůzu z Lukova. Ale Lukov jsem vyjel, skoro jsem se toho ani nevšimnul. Akorát ten nový dojezd nás trošku zaskočil: přece jen dříve to bylo skoro pořad z kopce a po dobrém asfalte, kdyžto teď je to taková klasikařská koncovka. Pěkně zvlněný, samá zatáčka a občas i rozbitý asfalt. Ale chápu to, pořadatele chtěli tu trasu udělat tak, aby se nemusel rozhodovat cílový spurt, ale úniky. My to holt taky nakonec zvládli a šťastně dorazili do cíle. Jsem rad, že jsem po několika letech zas odvážil na 250 a děkuji Lence, zvládl jsem to díky ní lehce a s přehledem. Právě tohle mne zřejmě chybělo na Mamutu. Už se těším za rok zas.