S Krušnotonem jsem letos v plánech moc nepočítal, neboť jsem už dlouho dopředu věděl, že v týdnu před budeme na dovolené v Českosaském Švýcarsku. Měli jsme se vracet až v sobotu, ale nakonec jsme jeli už v pátek, tak jsem mohl na závod přece jen vyrazit. Bohužel v závěru dovolené jsem chytil nějakou střevní virózu (klidně i 7x za den na záchod) a nedovedl jsem si nějak představit, jak v tomto stavu mohu objet nějakých sedm hodin na kole. Ještě ráno v Praze před odjezdem jsem byl 3x na oné místnůstce a říkal si, že to je předem ztracený, pak v Teplicích na parkovišti jsem opatrně snědl aspoň banán a čekal, co to udělá. Před závodem jsem si tedy v myšlenkách místo toho, jak kde zkusím zabojovat a nedej bože třeba i nastoupit, spíše vytipovával místa na trase, kde je hodně stromů a kde si půjde dobře odskočit. No nebudu napínat, zpočátku to moc dobře nevypadalo a podle toho ten začátek byl z mojí strany takový … no prostě lehce zadržený, rozhodně jsem se nikam moc necpal, ale postupem doby se dá říci, že se mi jelo čím dál lépe, a nakonec i to Středohoří jsem tentokrát přejel docela v pohodě. Hlavní komplikací nakonec bylo počasí, na Cínovci přišla bouřka s kroupama, které hlavně ve sjezdu do Dubí celkem potrápily, ale zase na druhou stranu stačilo vydržet ty rány do hlavy ve zhruba 50 km/h a předjel jsem za jeden sjezd bez šlapání tak 25 lidí, kteří se odvážilo odhadem nejvýš 25 km/h. Dole to trochu polevilo, ale kraťasy jsem měl na stehnech jako balóny, jak byly plné vody. Zase dobrá zpráva je, že ta guma na konci nohavic opravdu celkem dobře těsní. Při výjezdu z Hrobu na Mikulov to začalo nad hlavou práskat znovu, sice hlavní část bouřky šla nakonec trochu bokem, ale spustil se takový ceďák, že nebylo vidět téměř na krok. Voda se valila po zádech do kalhot, o závodění to moc nebylo, ale celkem dobrá zkouška morálky. Pobavil mě aspoň jeden apokalyptický výjev, kdy v malé prosklené autobusové zastávce bylo narváno snad pět chlapů i s kolama. No co, už jsem se tam nevešel, zabalit už v tuto chvíli taky nešlo, jakmile bych zastavil takhle totálně zlitej, bylo by za chvíli zimou po mně, takže nejlepší řešení bylo jet dál. A kupodivu bouřka za chvíli zmizela někde na východě, vysvitlo sluníčko a zase bylo dobře, přes Litvínov jsem se svezl ve skupině s Kolíkáčem, která na dlouhé trase už dokončovala druhý průjezd a v Lomu byli tak rozparádění, že zapomněli odbočit doprava do Středohoří a museli se kousek vracet, Dlouhá Louka tentokrát ani moc nebolela a posunul jsem se tam o pár míst dopředu (dolu do druhé serpentiny mě ještě přijela povzbudit Klára), potom se postupně utvořila taková celkem rozumná skupinka, počkali jsme na sebe i na bufetu a pokračovali společně do Litvínova a dál do Středohoří, cestou jsme ještě dost lidí dojeli, např. Edu Pinkavu, byl tu i Martin Šuranyi z CFC Kladno, a cesta ubíhala celkem svižně, místy až moc, tyhle rychlé přejezdy do Středohoří mi po těch horských kopcích nedělají nikdy dobře. Na bufetu v Mirošovicích naštěstí delší pauza, palačinky, hned je lepší nálada. Vyjíždím ve dvojici s Martinem, přidá se k nám Eda a ještě jeden hnedle kousek před Štěpánovem. Ve stojce na Lukov nám odjíždí Eda, tak to je škoda, s ním bych to rád dojel až do cíle, ale nedá se nic dělat. Sjezd do Milešova, tady býval poslední kopec, ale letošní trasa nás odvádí na Černice, kde je těch stojek hned několik, pak poměrně nepřehledný sjezd do obce Lelov a zase nahoru na Bořislav, dolů po státovce I/8 a pak ještě pěkná stojka na Nechválíce, suma sumárum za odměnu ten dojezd letos rozhodně nebyl, to jindy přes Kostomlaty to je jiné kafe. Navíc foukalo to od Teplic dost proti, za mnou jsem viděl dvojičku v dohledu, ale říkal jsem si, že to zkusím nějak urvat až do cíle, což se mi nakonec povedlo, na Nechvalice jsem předjel ještě dva z krátké, ale ten finální dojezd proti větru a stále lehce do kopce byl už dost na morál, v jednu chvíli jsem se dokonce přistihl, jak křičím na kruháku na hlídku státní Policie: „Jak ještě daleko, ty vole?!“, ale odpovídali mi s úsměvem, že už jen kousek. Těsně před cílem ještě jsem zdolal ještě jednoho Němce ze stejné trasy, a měl jsem to za sebou! Výsledný čas 7:12:42 h (25,95 km/h) mně moc nepotěšil, přes sedm hodin je zkrátka moc, ale trasa byla delší, v závěru určitě náročnější (pomalejší), a hlavně vzhledem k těm problémům, co jsem měl před startem, jsem byl nakonec rád, že jsem to objel ještě takhle celkem slušně a po většinu doby ve správném závodním režimu a náladě. V celkovém pořadí vládli Němci, zvítězil Christian Kreuchler (BKK Mobil Oil Cycling) v čase 5:15:20,4 h o 1:19 min před loňským (a celkově několikanásobným) vítězem Robertem Petzoldem (Petz Racing) a o 5:01 min naším Václavem Nežerkou (LAWI Stars – GIANT), mně patřilo v absolutním pořadí 153. místo z celkem 282 startujících. Jinak naše sokolské barvy zde reprezentoval ještě Tomáš Holkup (nikdy jsme se do té doby neviděli, ale poznali jsme se bezpečně podle dresu v cíli), a to dokonce na královské 250 km trase, zajel moc pěkný čas 9:09:08,7 h, obsadil 69. místo z celkem 203 lidí na startu a nechal za sebou spoustu mně známých jmen, která dojíždí zpravidla dost přede mnou, tak gratulace!