Svatojánskou jsem běžel myslím už 2x. Na prdel mě tady dávaj snad všichni. Třeba visím za Mírou 2km pak se už jen propadám, nebo jindy to rozeběhnu s Jirkou Sladkým a opět po 2km nemohu popadnout dech, ale týden starej osobák z Čelej a natěšený Kolíkáč, který se ráno rozbíhá po bytě... Zkrátka říkámvsi, že by to mohlo bejt zase zajímavý.
Málem jel i Dreamer, ale nakonec zvítězily jiné sportovní a kulturní povinnosti. Plný auto míří do Berouna, kontrolují se radary, teploty, km, mezičasy, konkurence, prostě všechno, odhodlání je cítit. Míra neví co má od sebe čekat, ale nejspíš to jsou jenom řeči (jak se později ukázalo). Na registraci plná škola a konkurence jako svině. Ale spíš v těch rychlejšíc patrech. I s holkama prej 200ks, no prima.
Lehký rozklus, při kterém Kolíkáč protestuje, docela kosa, ale i tak beru krátký-krátký. Zapomněl jsem čelenku, tak beru recipročně šátek na krk.
Startujeme a hned po pár metrech Míra zdrhá a já hákuju Jirku Sladkýho, plán je, aby nás protáhl k terénnímu úseku, tam si vystoupím. Případně si vystoupíme dřív. Chci běžet rozumně, ale stejně běžíme první dva km o 10 vteřin rychleji. Nicméně cítím se v prvním úseku dobře, vyhlížím Míru, kde se chytne, ale on konstantním tempem mizí v dáli. Ještě na startu běžíme s Honzisem (asi 5m), kterej se zapomněl kdesi na chvostu. Jirka nás neomylně vede skrz chumel běžců, až jsme tam co máme být. Je tady mladej černej blonďák, starší kšiltovka (toho znám, ten je lepší), mladej technickej co vypadá, že je to leháro a taky starší modrý trenky s bílým tričkem, kterej běží tak podivně, že nechápeme, jak může bejt před námi?! Ale může, do kopce je trochu pomalejší, rozumněj jsou tam dva hupíky na tý cyklostezce, ale rovinu jede tempem. No a pak my reprezentanti VŠ, zašitý vzadu. První 4 km utečou jako voda. Trochu mám strach o Roberta, není rozdejchanej, chrchlá, kašle, funí, plácá nohama, takovej neběžeckej utrápenej styl. V terénu si nevystupujeme, protože se trochu zpomalilo a Robert chytá druhý dech. Na 6km začínám opravdu vadnout a chci je nechat běžet. Ukazuju palec, ale směrem dolu - směrem do peklíčka. Jsem hluboko v nekomfortní zóně a bojím se, že cesta zpět bude více než bolestivá a vůbec ne veselá. Robert jde na druhou figuru a Jirka Sladký se kouká dozadu na mě, na Roberta, na mě, na Roberta. No jo jsme tady stále blízko sebe a mě to pomáhá. Tak jo zkusím to ještě za Svatým Jánem. Dokonce mi Robert jednou lepí díru, necelej km do obrátky a pro rozptýlení jsou tady borci z čela závodu. To je teda rachot, co jméno to běžecký nebo sportovní pojem. Míra je asi 40 vteřin před náma. Robert mi hlásí a vůbec není udýchaný, že tuhle skupinu nesíme pustit. Sice v životě nikdy neběžel takovouhle vzdálenost, ale závoďák v něm se nezapře. Mám díru, normálně mě odpáral, naštěstí se naše grupa trochu dělí a tak neběžím sám. Míjíme kamarády a Veroniku, která běží dlouhou a j celkově druhá. Jsem kyselej a to včetně obličeje. Robert 10m. Ty vole...... móóóóc, zkoušim poprvé a né naposledy, ale to je jako kdyby měl Babiš zrušit EET, prostě Kolíkáč ještě přidá. Z kopce to docvaknu a píšu si odpáraný star modrý trenky - tak ten nás už nedožene! černej blonďák nastupuje a Robert po 5 vteřinách taky, zůstáváme ve 4, už mají zase 10m. Sladký se prosmíkne mez dvěma a já musím taky, nechce se mi, stráááášněěěě se mi nechce! Jsem tam a jsem vořezanej. Naštěstí na semaforu u výkopových prací červená. Řvu STÁT teď si povinně dáchneme! Leda h*ovno a tak zase musím. Před terénní vložkou je tady mírné, ale o to bolestivější stoupání, to musím udržet a pak v terénu se to třeba srovná a zvolní. Robertovi ufuněně hlásím, že ten žlutej před námi není Míra, ale jakoby neslyšel, jede dál. Pravděpodobně rozhodující okamžik přijde u závory. Kousnu se a přidám, jdu před Jirku a hned před Roberta, házím přední kotvu, prostě záměrně brzdím. Ale on si mě sprostě oběhne a rve to dál. Móóóóc!!! Bláto mi od něj lítá do xichtu a zaznamenáváme třetí nejrychlejší km v závodě. Je mi jasný, že Robert naprosto převzal otěže závodu. Pan neviditelnej vzadu už prostě není, tuhle roli pustil na 5km. Teď hraje prim
Čas je na mě nějakej podezřele rychlej a adekvátně se k tomu cítím. Robert louže neobíhá, ale na pankáče do nich hamtá a rozlejvá je po soupeřích. Už jsme jenom tři, zbývají 4km, teď to nemůžu pustit, teď už ne. Před námi nějaká dvojice a černej blonďák, ikdyž vypadal všelijak nám utíká ani nevím jak. S Robertem se pokoušíme střídat, ale tempo jde dolu, za námi velká díra, ale když Robert hlásí, že je překvapivě taky koženej, trochu znervózním. Ale je to v tom dešti .... jo jasně, už asi 20 minut prší, docela nepříjemný. Robertovi potichu odlétá číslo (běží jako vítr), já nemám ani energii mu to říct.
Přibližujeme se k pár běžcům, ale je asi pozdě. 500m do cíle postupně zrychlujeme a Robert malinko rezignuje. Jirka je nadohled, ale nestihne to, ty brďo já poprvé v životě budu rychlejší, fíha. Trvalo to jenom 6 let :)
Cílová rovinka, Lenka a Míra povzbuzují, plácnu si s Pepou a cíl. Osobák o 4min jsem nečekal. Roberte díky, jsi borec! Na konci jsme sice zpomalili, ale itak to hodilo na nás velice slušných 4:24/km To by byl asi i osobák na 1/2 maraton. No uvidíme. Počkali jsme na vyhlášení, pokecali s Honzisem a ostatníma, oklepali bahno, dneska to bylo zase týmové. Fotky perfektní a asi i vypovídající.