K ranní rentiérské kávě bych rad uvedl, ze jsem se cely týden klepal zdali jsem po roce opet schopny obhájit Rytířskou přísahu. Od středy se přidává rýmička, čtvrtek knedlíček, kloktám zázračnou vřidelní vodičku co to jde, patek knedlíček ustupuje, ale únava a průtočák drží. Nikam nejedu!
Změny mi nejsou cizí a traťové vůbec. Při náhodném prokliknutí diskuze, objevuji nepředstavitelný příspěvek s návrhem změny při kterém zapomínám na všechny strasti. Lety smyšlené Hřensko, které se ladným krůčkem uvědomělé tanečnice promenuje v olíznutí samého okraje kraje. Aby to neodradilo natěšené tanečníky, snažím se je udržet co nejblíže domovu, proto mě zaujme hotel Praha.
Sobotní ráno je běs. Nikam nejedu, cítím se slabý jako přejetý pes, myší rozháním oblaka na radaru, v 7h dojídám poslední vajíčko, rychle balím a v 7:15 roztáčím před domem v neoprénové výbavě všechny síly. Počasí ne luxusní ale za Tuzexové by se dalo považovat.. ale to cítí jen ti, co odkroutili za leden či únor min. 1,8tis
Vyjíždím pozdě a jedu volně, přesto v 7:33 mě před záložnou udivuje a peskuje pouze osamocený, nesmrtelný Kapr. Jedeme krásně volně, galusky s blatníčky hrají svoji vodnickou, cinkací písničku. V 8:30 v Kostelci pouze singl Jarda, trošku se ochlazuje, a s malým zpožděním již zanedlouho přijíždí pražské bratrstvo s HonzouB se vždycky zasměješ a elektro Kolíkáč je jak lampové starožitné rádio!
Cesta ubíhá v poklidu, počasí v klidném tempu fakt jde... to se musí zažít. Cestou se přidává dalších pár nezmarů, a už pomalu stoupáme údolím k Dubé s krajina jako řeč plyne. Dozvídáme se, že singl Jarda je vlastně mistr vaření Al a jedné prasklé Meridovské patky, atak. Vzpomínám jak spousta věcí pod Kolíkáčem praskla, rozpadla se a tak, že ve stoupání za Dubou začínám cítit volná, houpající se řídítka. Divím se, HonzaB se diví, všichni se diví. Asi ten páteční let způsobil něco víc. Pro jistotu žádám zastávku a kontrolu kde odhaluji prasklý krk pod představcem. Kolíkáč se mě snaží povzbudit zdali bych to nedal. Jo dal, ale s pocitem že někoho sundám neee. Otáčím a jedu zpět. Zvolna nadlehčuji ruce, vítr fouká od východu, přijíždím jak přejetý pes. Rýmička si vybírá svoji daň. Při pohledu na 137km jsem prohlásil: teď v Děčíně? Jdu na vlak!
Těším se, že to letos, sám, či s vámi, ještě wobjedu!