Krakonošův cyklomaraton mám rád, navíc letos po dlouhé době se zúčastnil i někdo ze sokolů – dorazil Michal. Ubytko jsme měli i s rodinkama u Ester na Červenokostelecké boudě nad Velkou Úpou, ráno stačilo sjet dolů do Úpy a do Trutnova to pak bylo stále lehce z kopce, tak to jsme si příjemně roztočili nohy. Na startu jsme stáli docela vzadu, byl to hodně dlouhý had, snažili jsme se s Michalem jet u sebe, ale druhej kruhák jel Michal zleva, mě to přišlo, že to bude z rychlejší zprava, tak jsem to tam poslal a pak už jsem Michala neviděl, ale myslel jsem si, že jsem před ním. Cestou na Lampertice jsem se propracoval do takové větší skupinky, kde byl i Michal Stránský, ale brzy se začalo ukazovat, že zatímco on je tam zabudovaný pěkně a v pohodě se veze, tak na mě je to už trochu moc vysoké tempo, na každém horizontu jsem to měl tak tak a zkrátka jsem se necítil moc komfortně. To se ukázalo hned na začátku stoupání na Pomezky, kde jsem poměrně brzy ze skupiny odpadl, dost lidí mě předjelo (včetně třeba Davida Marka na krátké trase), ale pak jsem se přece trochu aklimatizoval, chytil se nějaké menší skupinky a drápal se vzhůru už celkem srdnatě. Asi kilometr před vrcholem jsem pak začal mít zdání, že před sebou vidím sokolský dres a skutečně, byl to Michal, kterého tedy kruhák v Trutnově katapultoval někam daleko přede mě, a ne za mně, jak jsem si celou dobu myslel. K Michalovi se sice přibližuji (pak se dovídám, že si zde musel nutně odskočit do lesa na velkou, jinak bych ho třeba ani nedojel), ale před horizontem už nestihnu jej dojet, on pak staví na prvním bufetu, já jenom projíždím, tak se tím dostávám před něj, ale jen na chvilku, resp. jen na sjezd do údolí Úpy a lehce relaxační pasáži na přiblížení do Pece. Tam mi nastavuje zrcadlo obávané stoupání na Pražskou boudu. Většina lidí, se kterými jsem sem přijel, mi tu odjíždí, převod 39-28 není optimální, ale lehčí nemám, tak to v nejprudších místech motám ze strany na stranu, dopředná rychlost je sice o něco nižší, ale psychicky to docela pomáhá, není to takové to krutě silové lámání. Po nejprudší úvodní pasáži při výjezdu z lesa mě dojíždí Michal, jede mu na to novém kole Willier Cento pěkně a s kompaktem mi brzo ukazuje záda z uctivé vzdálenosti. Ale zůstávám v klidu, rodinky se nám vydaly fandit nahoru na Pražskou, tak je jasné, že se tam oba chvíli zdržíme a pokračovat budeme spolu. A skutečně, u boudy Na Lučinách nás začínají hlasitě povzbuzovat naši fanoušci, na boudě je několik rodinek z naší skupiny, tak je to špalír skoro jak někde na Tour. Nejvíc na mě řve asi Klára, ale je to fajn, donutí mě to zvednout zadek a ve finální fázi stoupání ještě trochu zrychlit. Nahoře je bufet, největší stoupání dne je za námi, teď už to půjde, je tu i Michal a po chvíli vyrážíme již společně vstříc dalším kilometrům. Postupně začínám trochu přebírat aktivitu, zapracujeme se do takové celkem rozumné skupinky, ve které se mi přežívá celkem fajn. Přejedeme Strážné a brdky do Lánova, následuje přejezd do Čisté a začíná poslední velké stoupání na Hoffmanky. Naše skupinka se trhá, Michal zůstává o něco zpět, mně naopak se daří držet v popředí a zuby nehty se držím prvních tří – trochu se to potrhá a zůstávám na třetí figuře asi 100m zpět za první dvojičkou, pak mě předjede ještě jeden a dojede si dopředu, ale ve druhé polovině kopce zabojuju i já, dotáhnu se k nim a společně pak na horizontu dojedeme ještě další čtveřičku s jednou holkou (myslím Zuzana Boháčová od Starka, nakonec 4. žena v celkovém pořadí). Sjezd přes Jánky mám najetý, fakt se tam nikde nemusí brzdit (pokud se do toho nepřimotají auta), a ve dvojici se tak dostáváme poměrně daleko před ostatní, ve Svobodě se to ale zase sjíždí a v Mladých Bukách dorazí zezadu ještě další skupinka, ve které je i Michal, tak jsme zase spolu. Na dlouhé rovince k Trutnovu ještě dojedeme pár lidí, vpředu pracuje několik tempařů velice statečně, po odbočce na Peklo dojedeme dokonce ještě asi dalších deset lidí a je nás tu odhadem tak 25 kusů, možná i víc, zkrátka téměř nepočítaně. Dojezd do Trutnova tak je celkem v pohodě, poprvé za celou dobu mě tady dokonce ani nechytají křeče do lýtek, tak do finále spřádám plány, že bych do finálního kopečku z Volanova zkusil odjet, protože ve spurtu velké skupiny asi nebudu míc moc šancí. Michalovi už se ale do další akce nechce, tak se zkouším domluvit s dalším známým Tomášem Švihálkem, se kterým jsem dojížděl letošní Doksy a loni tady vlastně taky, ale také se moc netváří, tak to nakonec nechávám osudu. Nakonec se i bez mého aktivního přičinění v druhé fázi kopce zrychlí, tak si jen hlídám, abych zůstal vpředu, což se mi daří. Do finálního sjezdu k cíli najíždím na druhé figuře, ale Tomáš mě ještě před cílovou rovinkou předjede, tak nakonec třetí místo z té poměrně početné smečky, což celkem beru. Nakonec těch nějakých 149 km dávám v čase 5:11:02 h (28,7 km/h), což je sice trochu zklamání, že to nebylo pod pět hodin, ale trasa prý byla delší než loni, tak se to tak musí brát. Co do umístění mi to vyšlo na rovnou 200. příčku z 340, Michal skončil kousek za mnou na 206. místě. Suma sumárum celkem podařený závod, zpočátku možná zbytečně vzadu, ale zase jsem pak vydržel pěkně v tempu až do posledních metrů, tak celkem spokojenost (průměrné tepy 168, maximální 190, takže žádná flákačka). Zvítězil Vojtěch Jonáš (LAWI STARS-GIANT) v čase 4:02:49 h (36,8 km/h) před Michalem Kollertem a Robertem Petzoldem (Petz Racing). V tombole jsem pak ještě vyhrál víkendový pobyt v Trutnově zdarma, tak to také potěšilo (přitom se losovalo snad jen deset nebo patnáct cen). S Michalem jsme se pak po cílovém jídle a relaxu vydali na cestu zpět, nakonec nechybělo moc do 200 km, lákalo mě to protáhnout si to ještě do Pece a zpět, což by stačilo, ale drahé polovičky už se po nás sháněli na večeři, tak jsme to nakonec zapíchli dole v Úpě a nahoru nám ještě pomohl Míra Stopka, že nás vzal autem, tak jsme se poslední asi tři kilometry nemuseli krvit do kopce, ale denní nájezd tak zůstal na „jen“ 190,5 km (nakonec i tak druhý nejvyšší nájezd v sezóně).