Koncem roku jsem nabyl dojmu, že máme v bytě všechny zrcadla vypouklá. Není brzo být proplešlý padesátník s břichem ? Na nastřelení vlasů nemám chechtáky, tak holt aspoň to břicho, s tím bych snad mohl něco udělat. Nežrat ? Přestat chlastat ? A svěsit silničku ? Dobře. A tak, prvního lednového dne 2018, vyrážím na Cukrák. Zážitek nečekaně parádní a já chci další. V rychlém sledu následjí všechny ty Peruce a Ústí a já jen nevěřícně zírám jak kilometry naskakují. Moravské soustředění vše krásně vygradovalo, jak koruna v Paso Doble.
Zhubnul jsem na neskutečných 69 kilo, to jsem nikdy neměl, kopce jsem jezdil o 1 pastorek težší než kdy jindy. Sebevědomí rostlo a já začal snít co dál. Mamuta mi hlava rozmluvila a musím říci že to bylo veliké stěstí.
Doksy jsem si odříct nedovedl. Chyba kámo. A tak mi byl mi vystaven účet …
Těšil jsem se. Na závod. Na kluky oranžový. Na terasu. Na kruháku Robert s Profesorem a valíme do Třeboradic. Krásný den. Na startu mraky závoďáků. Po dlouhé době vidím Souseda, Robina. Jsem jen maličko nervózní. Přeci jen ty začátky, mele se to, někde lehnout nebo nedejbože poškodit FFWD. Na start jdu skoro až dozadu. Start. Koník v zaváděcím vozidle odvádí parádní práci. Celý balík jede plynule, zbytečně nikdo neblbne, jen 2x musím mačkat páky víc než obvykle. Spadlé šraňky u Všetat věstují jediné. Začne to až teď. Začalo a odnesl to Kapr. Trochu se to natáhlo, ale jede si mi dobře, nikam se nehrnu, však se to v Čečelicích srovná a každého to pošle tam kam patří. Těšil jsem se. Tak nějak jsem si věřil že tam nechám velkou, atmosféra mi sama zvedne tepy a já poletím. Nápis v oválku však bledne a místo Icemana čtu jasně Ikaros. Uplně prázdný nohy. Bez síly. Bez jakýkoli možnosti s tím něco udělat, ale nevzdávám se. Bojuju, rvu to, zatím nevím, že dnes naposled. Nahoře ve čtyrech. Na hlavní fouká proti, automaticky jdu na poslední figuru, snažíc se trochu zvojtit. Bez výsledku. Nejsem schopen viset a přitom se moc nejede. Marnej boj, házím flintu do žita. Dojíždí mne Honza Paleček, chvíli jedu s ním, ve sjezdu do údolí ale nemám chuť riskovat. U přejezdu mám tak 50 m zásek, nemám chuť to sjíždět, kašlu na to. Motám nohama, jedu tak 23 víc určitě ne. Nic mne nebolí ale nohy jsou zoufale prázdný. Kouknu na tepák, jak moc se flákám a nevěřím svým očím 160 tepů. ? Ta jako fakt ? No dobrá zvolním víc, tepy nepadají stejně. Dávám tyčku, vypiju půl bidonu a transportuju se pod Romanov. Poslední naděje, že bouchnou saze a já začnu aspoň trochu jet. Celý údolí mám pro sebe. Nikdo nikde až se bojím :-). Kilometr před Romanovem mne jeden závodník předjíždí, v nájezdu na bájnej kopec mám 100 m zásek. Romanov se mi jede o lépe než údolí. Ale obrat k lepšímu to není. Kostky mne doslova popravují. Jediné co si přeji být v cíli. Jsem odepsanej. Ty jemné krátká stoupání na posledních 15 km nemohu skoro vyjet. Ruším terasu. Ráno bych do Prahy nedojel. Proti se vracejí závoďáci do Prahy, zhnuseně si mne prohlížejí.
Cíl. Konečně. Virtuálně prodávám kolo, chce se mi brečet, únavou a vztekem nad svou nemohoucností.
V pondělí na to jsem se posadil na kolo. Nohy jsou prázdné furt. No a co, tak budou doma zas vypouklá zrcadla.