Chci to ještě zlomit, nezabalit to letos úplně, ale tělo odmítá poslušnost. Závodnický dvojboj Zeleňák-Dobrovice škrtám ze svých plánů, v hlavě to vůbec není. Časovka v Lípě ta mě nezláká, ani kdyby se mi chtělo, tak aspoň nedělní Koloděje mě trochu dostávají zpět do hry. Úterní týmové Posázaví s Profesorem, Pirátem a Otíkem to už překlápí i v hlavě na závodní víkend. A vše potvrdí mokrý čtvrteční průplach s Bobkem a Jirkou H., kdy si úplně lebedím :-). Sobotu si dáme rodinný výlet na houby a já si odskočím do Račic. Bez ambicí, jen ta touha, znovu vidět nápis start, mě žene do sedla. Ale hlavně nezdolné Šlapky, které stále drží prapor v TOP5 UAC.
Račice neznám a o to více jsem mile překvapen, co nás čeká. Serpentiny, jak někde v Alpách! Strejda zařídil formality, díky moc, a na mě je jen odevzdat tomuto krásnému stoupání všechno co ve mně je. Mě to snad i dokonce baví, jen se snažit držet kadenci a rychlost přes 20 km. Nahoře už to bolí, ale je to za mnou, nikoho jsem nepředjel, ani mě nikdo nedojel, tak teď se jen nechat překvapit výsledky.
Večerní Strava mě hlásí něco o 16 minutách, takže deprese, jaký jsem tragik, ale když mě pak v neděli na Vrchaři Jeff hlásí, že mě dal o pár sekund, vrací se dobrá nálada, to by snad nemuselo být až tak špatné…