Po vzoru kluků ze Šlapek, kteří jeli tréninkově závodní trať Praha-Doksy na Velikonoce nám Marťas naplánovala to samé na tuto neděli jako akci Ladies clubu. Ještě v sobotu večer když jsem přijela z časovky Bášť a s 82 kilometry v nohách jsem jí za to proklínala. Představa nedělního vstávání v 7h, průjezdu přes půl Prahy a cca 150-160 kilometrů na kole mě nějak nelákala. Jirka, který měl jet původně také to vzdal (Jirka: necítil jsem se po doznívajícím nachlazení 100% fit a po sobotní časovce a 60km vyjíždce jsem byl celkem grogy), stejně jako Mates a tak nám navíc jako mužský ochránce zbyl jenom Vlk. S tím jsem se tedy domluvila, že ho ráno hodím do Ládví, kde jsme měli v devět sraz, aby po svých včerejších 160 km neplýtval další síly. Krátce po 9h jsme byli kompletní - já + Vlk, organizátorka Marťas a Míša s Luckou. Už ráno bylo tak teplo že jsme vyrazili jen v krátkém, Lucka nás vedla na Líbeznici. Až do Kostelce jsme jeli po trase závodní trase, pak jsme udělali malou změnu abychom se vyhli cestě po hlavní silnici. Vlk vymyslel nějakou objížďku, přiznám se že jsem moc nesledovala kudy jedeme, jen jsem se kochala krajinou, takže vůbec netuším kudy nás táhl, ale najeli jsme přibližně stejnou vzdálenost jako oficiální trasa, i údajně obdobný kopec jsme se vystoupali :-) Někde na Kokořínsku, kousek před kopcem Romanov jsme se napojili na oficiální trasu. Ale ještě než jsme na Romanov dorazili, jsme si udělali pár přestávek na focení, vyjeli jsme i na Kokořín, kde jsme se fotili na skále (moc zábavy jsme si užili když jsme na ní lezli v tretrách), ve sjezdu jsem zkoušela co vydrží silnička i já v kamenitém terénku (zvládli jsme to obě:-)) a vůbec jsme si užívali krásnou krajinu, nádherné počasí, vůni kvetoucích stromů a zpěv ptáků. Byla to taková kompenzační jízda po včerejšku, tepy byly nízko - tedy kromě Marťas která má dost těžké převody (jen devítikolečko a největší pastorek 23), ta se chudák do kopců dost trápila. A protože navíc nemá na kole moc najeto, shodli jsme se že by si zasloužila za dnešek medaili za statečnost :-) Když si pořídí větší pastorek a najezdí nějaké objemy, bude nás asi krutě prohánět. To naopak Lucka má v kopcích páru slušnou, pomáhá jí jak trojpřevodník, tak velká síla v nohou. Mohla by se předvést v nějakých kopcovatých maratonech, ty jí asi půjdou. A když už tady hodnotím tak ještě Míšu. Té kopce moc nesedí, ale po rovinách jede jako drak, má výbušnost a dynamiku. A docela dobře jezdí v háku, to jsme se po cestě snažili trénovat. Vlka hodnotit nemusím, ten jezdí jako motorová myš :-)) Užasně se o nás staral, dělal nám vůdce smečky, traséra a také rozrážeče větru, protože my ostudy vůbec nestřídaly a Vlk to tedy celé odtáhl sám. A trpělivě zvyšoval (to málokdy) a snižoval (to skoro pořád) rychlost když jsme na něj zezadu volaly. Díky Vlku! No a zpátky k Romanovu. To je ale hnusný kopeček! Ani nevím jestli ta žlutá čísla na vozovce (od 2000 se po sto metrech odečítají do cíle) na mě působila motivačně - jako že "hurá, dalších sto metrů za mnou", nebo depresívně - něco jako "panebože ještě 1600, to nepřežiju". Dobré je, že na trase je to opravdu jediný nepříjemný kopec, ty ostatní jsou docela v pohodě. Do cíle nás čekaly tuším ještě asi dva kopečky a jeden delší sjezdík, jinak to byla víceméně rovina. Okolo sedmdesátého kilometru jsme dostali už strašný hlad. Já kromě snídaně v sedm a dvou muesli tyčinek po cestě nic nejedla a už bylo okolo půl třetí, Lucka hlásala že ji dopředu žene už jenom vidina jídla a že chce maso (Marťas ji za to přiřkla přezdívku Masařka :-)) a ostatní na tom byli podobně. Jenže ten cíl byl pořád někde v nedohlednu. Nedokázali jsme se shodnout jak dlouhá ta trasa vlastně je, jestli 73 nebo 78 kilometrů a protože jsme startovali v Ládví a jeli kus cesty jinudy, stejně jsme se neměli čím řídit. Tak jsme prostě jen šlapali - holky jak měli hlad a chtěli do hospody zrychlovaly, já naopak zpomalovala protože jsem neměla na co jet. Projeli jsme myslím Březovice, pak Ždírec a od něj už to byl jen kousek do Tachlova, kam jsme zapadli do první (a možná i jediné) hospody co jsme uviděli. Dalo to 83 kilometrů a na cestě jsme strávili skoro pět hodin. Průměrku počítat s naším neustálým zastavováním nemá smysl :-) Hospodu jsme skoro celou "vyžrali". Na výběr tedy byla jen knedlíčková polévka a do té jsme šli všichni a guláš, ten daly Míša s Luckou. Marťas umluvila výčepního že jí uvařil kolínka a ještě jí dal jablko ze svých zásob. Dohromady jsme tam vypili asi deset litrů všech možných tekutin, za všechno zaplatili jen pár korun a vyrazili zpět na Prahu. Tentokrát jsme zvolili jinou cestu - co nejkratší i za cenu toho že pojedeme po hlavních tazích. Tedy směr Mělník-Neratovice-Praha. Do Mělníka jsme jeli přes Dubou a Medonosy, po cestě nás čekaly tři menší kopce, jinak to byla pořád mírně se svažující rovinka. To, že kolem nás jezdilo hodně aut, nás donutilo jet krásně v jedné řadě za sebou, s průměrkou kolem třiceti, i tu jízdu v háku jsme zase potrénovali. Cesta ubíhala docela rychle, po úvodním kopečku, co jsme se všichni trápili protože nám po hospodě strašně ztuhly nohy, se to docela pěkně rozjelo, dokonce Míša vykřikovala jak je svěží že by dala ještě stovku. Lucka nás pak mazácky provedla skrz Mělník, za chvili potom jsme minuli Neratovice a udělali poslední zastávku u pumpy. Doplnili jsme pití, postěžovali si co koho bolí (všchny všechno) a vyrazili do posledních asi patnácti kilometrů. Ze mě pak kupodivu únava nějak spadla, přestaly mě bolet nohy a do kopců jsem jezdila v pohodě na těžké převody s nízkým tepem, což moc nechápu. Dokonce mě mrzelo že už se blížíme do cíle :-) Projeli jsme Líbeznicí, u Ďáblic jsme si dali poslední kopeček a za chvíli už jsme byli u aut na parkovišti. Vlk jako velké překvapení vytáhl krabici s perníkem, tím k jídlu :-)), kterou celou cestu vozil a tak jsme se ještě u aut fotili a cpali :-) No prostě pohodová vyjížďka ve skvělé atmosféře se vším všudy. Celkový kilometrový součet byl 147km, nastoupali jsme jen něco lehce přes 1000m, průměrnou tepovku jsem měla 122.