Závod Praha-Doksy zněl lákavě, plánovaná Velikonoční vyjížďka CKKV taky a jelikož v čase plánované vyjížďky jsem ctila tradici na vodě v Jeseníkách (nakonec vody stejně moc nebylo a kajak drhnul břichem kameny), neodolala jsem a pokusila se nový Ladies klub přesvědčit, že se na trasu chtějí podívat taky. Celou tu srandu jsme svolali na neděli po časovce v Bášti, že to pojmeme jako kompenzační vyjížďku. V neděli po ránu, nechtěně opouštějíc vyhřátý pelech (odkud se na mě pitvořil Tomáš se slovy "že se ti chce, já budu ještě spinkat"), jsem odolala pokušení něčím ho bacit po hlavě a vyrazila vzorně v oranžovém na Muzeum a metrem dál na konečnou. Po chvilkovém nahánění se na parkovišti (poznámka pro příště, přesné určení místa srazu je vhodné, samotné "Ládví" je poměrně velký plac) jsme se napatlali opalovacími krémy, někteří zhltli poslední uhlovodany, doplnili tekutiy a už kompletní sestava (Andy, Lucka, Míša, Vlk, Marťas) se dala na cestu. Sluníčko už od rána pěkně hřálo, nijak nefoukalo, tak cesta hned od začátku pěkně utíkala, šlapalo se moc příjemně a všichni jsme si chrochtali blahem. Vydali jsme se přes Březiněves, Líbeznice, dál na Měšice (tady jsme se napojili na oficiální trasu závodu), Mratín a do Kostelce nad Labem. Hned za Kostelcem jsme okupovali benzínku, kde měli prima automat na kávu (Vlk ranní kávičku musí mít a já a Andy jsme rovněž neodolaly kapučínu z plechové skříně). Lucka toho hned využila a začala cvakat fotečky, zatímco Vlk vytahnul mapu a lovil dle zkušenosti trasu zcela mimo hlavní či jenom hlavnější silnice. I když jsem si do té doby nemohla na nijaký dopravní frmol stěžovat (v neděli dopoledne bývá dost poklidno), Vlk nakonec vybral trasu po místních (už asfaltovaných) cestách, kde jsme potkali možná 3 auta za hodinu, což byl doslova luxus. Ve Všetatech jsme uhnuli oproti oficiální trase vlevo směrem na Přívory, za tratí hned pravá a směr na Byšice. U Byšice jsme se napojili na hlavní (co vede na Mělník), zahnuli jsme vlevo a potkali menší balík silničářů, kteří na nás vesele mávali a evidentně kroutili hlavou, co že to ty baby vyvádějí, že to asi tak často nevidí... Podobných zdravičů a mávačů bylo cestou docela dost, a musíme se pochlubit, všichni do jednoho se na nás smáli :-) Z hlavní jsme uhnuli v Liblici, odkud následovalo pěkné stoupání cestou na Hostín (prý kratší, ale o to strmější než na ofiko cestě, navíc kolem kravína, kdy všudypřítomný odér nabraný zplna do plic docela dusil - jediná vada na kráse za celý den). Po chvíli jsme sjeli s menším incidentem s dobře natlakovanou a vybuchující Coca-colou do údolí Pšovky a protáhli si tak cestu vlastním Kokořínským údolím o dobrých 10km. Ve Lhotce se k nám zprava připojila oficiální cesta a my mohli na parádním asfaltu bez nějakého většího provozu pěkně kmitat nohama a u toho většinou i pohodově klábosit. Po pár kilometrech se před námi objevil lákavý rybníček, s parkovištěm, srubíkem a sezením - neodolali jsme a zaveleli kochací pauzu na pití, tyčku a samozřejmě povinné fotečky. Moc jsme se nezdržovali, hurá na kolo a dál na Kokořín. Pod hradem jsme se vrhly na stánek u parkoviště doplnit tekutiny, někteří i proteiny formou párku v rohlíku (nechápu, jak s něčím takovým v žaludku může Lucka šlapat, mě by to odrovnalo), Vlk kafíčko a dohodli se, že pohlednici z Kokořína pošleme Kolíkáčovi za milou a povzbuzující SMS až nahoře z hradu, u parkoviště umí přece pohled koupit každý nekňuba. Cesta na hrad je většinou dlážděná, sem tam asfaltová záplata, ještě ne dav, ale už celkem rušno. Prala jsem se se svými převody a nakonec kopec vyhrál - rozhodovala jsem se vyjet a být zbytek dne k ničemu, nebo poslušně vyvést a pokračovat vesele po celý den... B je správně, v zájmu zachování přípustné hladiny laktátu jsem slezla z kola a šlapala po svých. Ještě že mám ty turistické tretry, dá se v tom chodit skoro jako v teniskách. Nakonec jsem na holky stejně vyzrála - kdo by taky šlapal serpentýnky, když se může po vysokých schodech škrábat nahoru po svých, s kolem na rameni. A jak turisti uhýbali :-))) Nahoře jsem byla víc než minutu před holkama i Vlkem, co se pak nestačili divit kde se tam beru. Následovala povinná fota, jenže v tom frmolu a při všeobecném vtipkování si už na nějaký pohled nikdo ani nevzpomněl, tudíž milý Kolíkáči, buď pozdraven dodatečně touto cestou. Z hradu jsme sjeli různě, nasedání probíhalo v přímé úměře v důvěru v kolo a vlastní schopnosti, ono nakonec na kamenité cestičce je to celkem ekvilibristika. Po sjezdu dolů už bez zastávek až pod vyhlášený Romanov. Vlk si to šlapal na horáku jako s motorkem v zádech, Lucka s trojpřevodníkem mu zdatně sekundovala... My ostatní (Andy, Míša, já) jsme nasadili co jsme mohly a šlapat a šlapat a šlapat... holky to vyjely celé, já musela přece jen asi 300m tlačit (alespoň podle žlutého číslování na zemi - docela povzbuzující, jak to utíká). Nahoře jsem byla očekávána, za což díky, ale přiznám, že jsem podle povídání čekala větší kopec. Dál už to odsejpalo - přes Mšeno (zase dlažba, přes celý kopec), Skramouš, Lobeč, Nosálov, Žďár, Luka a Týn do Ždírce a kousíček do Tachova. Od Romanova vedla cesta kouzelnou krajinou, občas sjezd, občas dokopec, celé poměrně hezky vyvážené, jen kdyby baby nezačaly při focení před Bezdězem (asi 8km před Tachovem) dotírat, že to chce maso a hned! Nějak jsem je umluvila, že je to opravdu jenom kousek (vytištěná mapka od Kolíkáče v kapse dělá při přesvědčování divy). V Tachově se Lucka s Andy zdržely u žlutého značení cíle na povinné foto, Míša, Vlk a já jsme vyrazili napřed hledat tu vychvalovanou hospodu. Hospodu U Slunečních hodin jsme našli, dokonce i místo venku, našli jsme i hospodského, ze kterého se vyklubal i přes dost bručounský zjev neuvěřitelně laskavý člověk a po příjezdu Andy a Lucky jsme začali plenit místní zásoby polévky a tekutin. Všichni si dali polévku s játrovými knedlíčky, Lucka s Myšugáčkem guláš s pěti knedlema, já uprosila hospodského na těstoviny (moc se omlouval, že má jenom kolínka, ale byly fakt výborný), dokonce mi k tomu přinesl z domova jablíčko a Míše někde vyhrabal tatranku, co prý už doprodal... No staral se o nás jako o vlastní a platili jsme také babku :-) Kolem půl páté jsme se lekly času a vyrazili už malinko svižnějším tempem (dá-li se mluvit o svižnějším tempu s plným břichem) co nejkratší - tedy dle předpokladů nejrychlejší - cestu dom, abychom dojeli za světla. Z Tachova jsme zvolily trasu Korce - Ptačí důl - Dubá, odtud již po hlavní dolů údolím Liběchovky - cca 20km plynulých zatáček, neustálého klesání, široké silnice, takže i auta měla až až místa a nijak nás nelimitovala, nepříjemní byli jen občas motorkáři, ale těch bylo poskrovnu. Povedl se nám držet pěkný vláček a dolů z kopce jsme to sjeli asi za 25 minut, slušný fofr. Provoz se začal docela zahušťovat, tak už jsme nikde neotáleli a mazali dom, pořád po silnici č.9, která vede v podstatě přímkou k jihu. Docela foukalo, tak případné poodjetí už nebyla taková sranda stáhnout, prima trénink pro jízdu v háku, ale ještě se mám hodně co učit... Začínala jsem toho mít docela dost, přece jen se kyselinka z kopců za celý den docela nahromadila a začínala být cítit. Po kratinké pauze na benzínce (no jo, holky chtějí hezký záchod) a doplnění pití jsme vyrazili na posledních asi 15 km, kdy mi nějak otrnulo a už se jelo zase fajn. V Líbeznici jsme se napojili na starou známou cestu k Ládví a za chvilinku vysmáté dělali závěrečné fotečky z dojetí. Stihli jsme to akorát, sluníčko zrovna k zapadnutí, perfektní tečka byl pak perník od Vlka. Domů na Vinohrady se mi jelo krásně a na pohodu, což jsem dost dobře nechápala, protože v sobotu jsem měla co dělat to domů dojet. Dle Andy celkem 147 km, já tepovka max 189 (Romanov), průměr 162 - to ty kopce... a to do toho Polar započítal i hospodu :-)) A perlička od Andy nakonec - max. teplota 32°C - ale vsadím se, že to bylo z hospody, kdy nechala stát kolo na sluníčku ;-) Dámy mnohokrát díky za krásnou vyjížďku a za trpělivost s mojí pilou, slibuju, že ji vyměním a přestanu se v kopcích courat. Těším se na příště!