Tropická předpověď, a tak málem na den přesně jako před rokem si prásknout Luční boudu. Profesor a HonzaB nejsou proti, zbývá vybrat vhodný den a naplánovat trasu. Po Krakonošovi nějak překvapivě rychle regeneruji a úterní Koloděje si obkroužím furt v háku, ale stejně trochu nejistoty, co v tom úvodním, více jak 60 minutovém, kopci budu dělat. Třeba to hoši zruší, ale kdepak, JendaB už ladí trasu a Prófa montuje kameru.
Jako základnu máme Lánov, ať je to co nejkratší a nejedeme v autech. Ještě vyřešit zabodnutý kamínek v mém plášti, Honzovu velkou stranu a jdeme na to. Nejdříve údolím směr Dolní Dvůr, tam se napojit chvíli na trasu Krakonoše a marně hledat moji upadlou brašničku ve škarpě. Dnes nedáme levá Strážné, ale pěkně rovně, kolmo na vrstevnice. Je to monumentální stoupání, ale po dobrém asfaltu až k Předním Rennerovkám. Lejou z nás litry potu, HonzaB to vůbec nešetří, Profesor furt heká, hold ty ejly z večera jsou cítit :-)
Pak už asfalt pomalu mizí, ale za to se otevírají překrásné výhledy. Chvílemi pod mrakem, chvílemi slunce, mám trochu strach, až pojedeme dolů, jestli neomrznu v té variantě krátké-krátké bez spodního trika. Bufet Na Rozcestí trochu vydýchat, a pak HonzaB chytá defekt. Od Výrovky již zase asfalt, a pohled na tu cestu k Památníku obětem hor vypadá fakt hrozivě. Pivař kvízař Profesor nás poučuje, že druhá nejvyšší hora ČR je právě ten brdek nalevo – Luční hora. My si ještě sletíme ke stejnojmenné boudě a pak zase zpět, prudkým stoupáním. Teplotně si to užívám, nakonec žádnou zimu nepociťuji. A teď je na pořadu dne test ráfků a brzdových špalíků. Kutálíme se do Pece a slibujeme si, že tohle někdy musíme dát nahoru.
Letíme přes Velkou Úpu dolů, ono je to docela slušné klesání, a přitom na Krakonošovi v protisměru si člověk říká, že na té rovině do Pece si trochu oddáchne :-) Dnes dáme ještě Pomezní Boudy, po hlavní, proti sobotnímu Krakonošovi. Prófa stávkuje, prý jestli nahoře nedáme Trautenberka, tak už dál s námi nejede. Nakonec mu to slibujeme, a on za odměnu likviduje můj nástup před vrcholem, howado jedno nevděčný! Desina s šiškou ve znaku velmi chutná, má to atmošku!
Klesáme do Polska a mě tuhnou nohy a úsměv, Profesor roztáčí sjezdařské peklo a k němu se přidává i HonzaB. Mě se nechce šlapat, chci si jen užívat sjezdu a dole mám pěkný zásek. Hoši mě nechají vyvětrat v bočáku, až jim dojde, že mám klíčky od auta, tak konečně zastaví a počkají. Do Žacléře parádní silničkou, ještě se trochu pohoupat a napálit to směr Jánky. Roviny nestřídám, šetřím se na kopec, ten mě ještě dokáže trochu rozvášnit. Stoupání starou silnicí přes lázeňské městečko je úchvatné, zakončené slušnou stojkou na hlavní silnici. S HonzouB se zase kočkujeme až na Hoffmanky, kde dnes končím a motám se k autu.
Naštěstí je to už jen z kopce, nevěřícně koukám na budík, kde nemáme ještě ani kilo, a přitom převýšení přes 2000 metrů. HonzaB vymyslel bájo trasu, zase to mělo nějakou změnu a v oranžové společnosti to byla oslava Krkonoš. Díky bejci!