Z Mamuta v poslednich letech mam velky respekt, nereknu li strach. Uz loni, po nucene zmene trasy, když poradatele museli vynechat Tesak, vubec mi to nesedlo. Zaprv trasa se prodlouzila o 10 km, ale casovy limit zustal stejny, takze abych stihnoul do 18.00, hruby prumer musí byt skoro 24 km/hod, coz vetsinou zvladam az na konci sezony. Takove podminky spolehlive odradi vetsinu hobbiku, takze nebudu mit s kym se svezt. A zadruhe vypadly moji oblibene tempove kopce a naopak pribyly Lazy, které se nedaji jet tempove, tam se vzdycky zahltim a pak chvili trva, nez se srovnam a v tu chvili zpravidla stratim skupinu. Nu a taky loni se mne tyhle obavy vrchovate naplnily, snaha se udrzet ve skupine, prepaleny zacatek, krece na Grapach a konec.
Letos jsem rozhodnuty na to jit jinak. Nemuzu si dovolit zadnou chybicku, limit je takovy, ze zadna rezerva není, jen pokud klapne uplne vsecho, mam sanci to stihnout do 18.00.Taky trosku mne zarazi, ze letos mam min najeto, on skoro každý vikend nejaky kratky UAC, takze dlouhe kilometry chybeji.
A tak, abych si trosku vyladil formu, tyden před Mamutem si davam dlouhy trenink s parametry podobnymi Mamutu (delka/prevyseni). Prekvapive to mi jde celkem dobře, a tak další den, v nedele, si ještě pridam další stovku a do toho zaradim prudke kopce, a taky nejde to spatne. Pak cekam, az prijde krize z unavy. Dle me zkusenosti je to zpolehlivy zpusob si vyladit formu: vyvyolat krizi z unavy, aby vrcholila tak asi dva-tri dni před zavodem, a az se z te krizi zacinam vzpamatovavat, tak na závod nastupuji v nejlepsim rozpolozeni. A opravdu v uteri jsem gumovy, ve stredu se to zacina lepsit, v patek uz se citim nabity energii.
Soucasne s ladenim formy vedu slozita jednani s Lenkou a RiCem ohledne spoluprace. Lenka ale vyhodnoti situaci tak, ze nemá sance stihnout limit a zvoli si stredni trat. RiC vaha dlouho, ale nakonec mi dava slib, ze to zkusi jet se mnou. Tak to je parada. Prave loni jsme jeli každý sam a oba jsme to vzdali, tak třeba letos, pokud si navzajem pomuzeme, tak toho Mamuta prece jen ulovime.
Vecerni tiskovky si zucastni Lenka s Tomasem, Fousac a taky Simona Davidkova z Roadcyclingu. Cele to probiha jako velka oslava amatersle a hobby cyklistiky.
Spi se na internatu, a spi se dobře, teda aspon mne se spi dobře. Rano si obleknout kratky/kratky a jedeme na start. RiC je tady, stavime se vedle sebe a hned od zacatku se drzime spolu. Nu, spise je to tak, ze ja porad propadavam balikem, a RiC se na nme ohlizi a pousti jednu skupinu za druhou. Nakonec je tu dvojice ze Slovenska, co jede stredni, 410 a 411, podle vysledkove listiny asi manzele Skladanove. A jedou presne to, co ja potrebuji: kopce volne, aby holka stihala, rovinky chlap tahne jako o život, ale bez nastupu, proste dokonaly domestik. Tak se za nimi chvili vezeme, pak si trosku srovnam dech a uz muzeme zacit i stridat. Takova spolupracujici skupina pusobi jako magnet a po chvili je nas docela pocetny balik. RiC jede evidentne pod sve moznosti a porad by rad se pustil do stihani skupiny před nami, coz mu po kazde musim rozmluvit, ale neprotestuje, vždy souhlasi. Po první hodine prumer mame 30,7, coz je dobry prislib do budoucna. Prvni Lazy se vyskrabame maximalne v klidu a nahore ještě chvili cekame na pani Skladanovou. Sice mohli jsme prchnout, ale nechat takoveho tahouna, to se nam urcite vyplatilo pockat pul minutky. Na prvnim bufetu uz mam suche oba bidony, stavime se a pro jistotu se ptam poradatelu do kolika tam budou. Pry do 3 hodin. Aha, tak to znamena, ze v case 6:15 nejpozdeji tam musime byt, jinak jsme o hladu a bez vody. Cela nase skupinka se drzi vicemene pohromade az pod Hadovnu. Krom nas s RiCem jsou tam same ze stredni trasy. Az tesne před Hadovnou dojizdime i jednoho borce z A-cka. Jede se porad na hrani mych moznosti, a tak stále premyslim, kam s te hrany spadnu, bud me telo vystavi stopku, anebo naopak se to rozjede a bude fungovat jako hodinky. Uz jsem zazil oboje a zatím nevim, co je ten rozhodujici jazycek na vahach, kde je ta drobnost která mne stahne na tu nebo onou stranu. Na Hadovne se nam skupina difinitivne rozpadla, uz se jen drzime spolu s RiCem. A taky ten chlap z dlouhe, co jsme dojeli, se k nam pripoji a u vydrzi s nami az do Prerova. Zjistuji, ze do kopcu jedu o něco lip, nez ostatní, coz potesi. Grapy mne jdou kupodivu celkem s prehledem, nahore cekam na zbytek a je to z me strany chyba, kolegove totiž ve sjedu jsou o hodne lepsi, nez ja a pak naopak dole oni museji cekat na mne.
Prichazi ten nejhorsi usek trasy, zvlneny teren před stoupanim na Trojak, ale letos s tim nemam problem, jede se mne dobře, tak travim vetsinu casu na spici. Po 5 hodinach stále mame prumer nad 25, zacina to vypadat nadejne. Na Trojak poodjizdim kolegum, chci totiž stihnout bufet, nez odjedou a trosku je tam pozdrzet. A delam dobře, když jsem tam, tak zrovna zaviraji auto a chteji odjet. Ale zase to rozbali, pockaji na ostatní a obslouzi nas jako v první tride. Nu dal uz nam zbyvaji jen dva kopce z spoustu drobnych kopecku. Prumer postupne klesa, ja zacinam mit takove standardni maratonske potize: pali mne chodidla, z prebytku sladkeho mam zaludecne krece, ze spatneho asfaltu boli zadek tak, ze uz ani nevim, jak mam na tom sedle premistit. Ale dulezite je, ze je mi jasno, ze 220 za 9:15 dame. A fakt, když na budiku mam 220 km, stopky ukazuji 9:14. Jenze ono je to letos ještě asi o 2 km delsi. Tak to nic, ty tri minuty nad limit nam snad odpusti. V cili nas vita pan reditel zavodu v prazdnem arealu, ale v dusi mam pocit nekonecneho blaha. Mame to! Vsechny tri jsme nadseni, hned si domlouvame na spolupraci na dalsich maratonech. Skupina A zije! At zije skupina A!