Květnová pozdní noc a rozečtená knížka o jednom lidském osudu. Velmi emotivní; jako starý ,,herák“, pohledem kontroluji svoji ,,stříkačku“, na kterou před týdnem padla sada lanek, leštěnky, oleje a všelijakých udělátek.
Je tomu přes měsíc, co jsem pod tíhou km únavou upustil hlavu a čelem potvrdil souhlas se zpracováním osobních údajů k závodu Mamut. Zkušenost s takovými podniky je minimální, navíc úraz ruky a jarní únava si vybírá svou nekompromisní daň. Úlevu nacházím s Jirkou na skalách, ve 30m výškách. Mamut se ale nezadržitelně blíží, jarní Znojmo vzdaluje a tak je třeba roztáčet nohy. Během týdne před startem se povedou se dva lepší švihy, není to moc, ale zaplať bůh za ně. Na sobotní Mamutí ,,trip“, minimálně jako půlka půlky.
Tedy během té noci, ani ráno se mi vůbec nikam nechce. Protahuji vše co jde-čtení, spaní; nakonec jako když utne, během pár vteřin házím o půl šesté vše potřebné do auta a vyrážím, přesně, na čas – počasí přeje maximálně. Hlavou se honí vzpomínky na honění rybiček po horách, ale posunutá snídaně - v autě a radio Beat rychle čistí hlavu do nového dne.
V Přerově, městě které mám spojené s maximálními životními zkušenostmi již potkávám kluky z týmu. Vše probíhá v poklidu, rozjíždíme se volně, na benzínku, kávu však Dreamer odmítne! Ani já si nedám, kyselý budu jistě dost…
Řadíme se na start, okem sleduji Tomíka, našeho nového člena, který ještě nemá tolik zkušeností se silničními závody. Všichni vyzařují klid, spokojenost, radost. Kolíkáč vybírá zkušeně místo, zůstáváme po boku jako Pat a Mat kousek za kobercem.
Po startu není co řešit, rozjezd pozvolný s letmým startem na hranici města. Balík je opravdu početný a tak si dávám pozor, jelikož přitahuji průšvihy. Čím víc se člověk dostává dozadu, tím víc se za zatáčkou nastupuje, tím víc se snažím být v předu, kde první průšvih na sebe nedá dlouho čekat, cca na 25.km balík po pravoboku lehne v důsledku ucpání dík protijedoucímu autu. Opět si nelze nevzpomenout Vitasovo pořekadlo: protože si nedržíte odstup!
Prosmýknu se s pár dalšími kusy a valíme za ujíždějící skupinkou. Bohužel tu ale nejsou kluci z týmu, snad se jim nic nestalo?
O 5-10km dále v malém brdečku už se objevuje McHamer, Dreamer, ukázkově dotahujíc čelo. Přijde mi že slyším i Roberta, ale otočit se a pozdravit kamaráda, kolegu rovná se sebevraždě o čemž mě přesvědčuje předemnou jedoucí cyklista, kterého musím důsledně okřiknout, neb mě málem stlačil do škarpy. Jinak se jede celkem v pohodě. Velikost balíku, uspořádání dopravy, průjezdy obcemi, vše je euforické, jako na pro tour! Do 1.z největších stoupání ,,Lázy“ najíždíme stabilně, problémem je odpadávání závodníků, které se dá lehce předpovídat podle jejich frekvence dýchání a díky úzké vozovce na sebe problém nedá dlouho čekat a začínám se oddělovat. Zleva mě předskakuje Dreamer, snažím se vydat za ním, ale nejde mi najít místo kudy se protáhnout. Je mi líto, ale jaksi jakoby bez snahy ,,upouštím“ a začínám na chvilku vnímat Kolíkáče. Za horizontem se však začíná rozjíždět sjezdařské řemeslo. Na občerstvení takřka není čas, narychlo do sebe kopnu GU. Držet kozu za rohy je nereálné, jdu do oblouků. Hodně je znát technika každého jezdce, projetí každé zatáčky a tak jdu tahat s jedním z kolokrámníků a chrochtám blahem zalehlý v koze v 80km/h. Sjíždíme jeden kus za druhým, a trochu to začíná bolet. Pomýšlím na pořekadla jak se takový závod jezdí. Jediné na co si vzpomenu: jedeš šrot a až odpadneš tak to dojedeš.
Pod Hadovnou zastavuje k močení mě nic neříkající amatérský tým s profesionálním designem. Kousek pod vrcholem nás předjíždí, mám hroznou chuť háknout, ale Kolíkáč nekompromisně řve: bobek na ně. Svěsím, abych držel týmového ducha, možná to bylo dobře, i když by se v jejich háku dalo skvěle odpočinout a přiblížit zpět do čela.
Grapy osamoceně s Kolíkáčem s nádhernými výhledy na čelo závodu, okolní přírodu, které si vůbec neužívám, začínám se vytrvale péct tak, že mi nepřijde že by tu bylo 20% stoupání. K rozdělení trati se stále vytrvale pracuje, občas někdo prohodí: neumíš jezdit; jedu 150 – jet 220 v tomo tempu si nedovedu představit, atd…
Všude kolem nás s Robertem je spousta ,,B“, začíníám tušit že v aktuálním šrotovém tempu, nebude na rozdělení trati o zábavu nouze. Odbočuji na 220km v první pozici a pár ,,B“ za mnou, se mnou. Naštěstí nikdo nelehne, vrací se a vzadu zbývá pouze Robert.
Nabízí se skupinka přede mnou, nebo Robert za mnou a s ním skupinka před námi. Týmově počkám, a společně sjíždíme skupinku Tedy Robert to sjíždí! Ovšem zanedlouho mi přestávají chutnat kopečky ze sedla, navíc terezín, a najetí děr, které mě doslova rozhodí až tak, že si vystupuji a v duchu přeju Robertovi dojetí balíku. Čeká mě 90km časovka; pěknou chvíli jedu na dohled skupině, hledám motivaci na dně ,,vymačkaného šrotu“. Opodál v malém pekelném brdku fotí někdo ze šlapek, vzpomínám na Žížovi fotky, jo byl to on, dozvídám se později z vyhřáté židle a už jen setrvačností pokračuji do cíle a jedno co míjím, pouze odečítám km. Celkem vychází plán nikde nestavět. Na dvou občerstovačkách se mi daří vzít banán za provozu. Pouze poslední využívám k zastavení jelikož dochází pití, zbývá 40km do cíle, a pocit přehřátí je stále znatelný.
Pod vrcholem posledního vrchu, Maleníku, mě sjíždí dva junioři. Jedou pěkné tempo, ovšem křečci stále laškují, tak si užívám opět o samotě. Na vršku při výhledu na Přerovské komíny zalézají do pilin a ty dva se mi daří sjet a dotočit s nimi, za nimi do cíle, aniž bych se snažil o předjetí, za to jejich krásné dotažení k cíli. Díky.
Krásný závod, plný vzpomínek, uvědomění a tak. Kdo chce, něco si vždycky najde. Třeba jako my, sebe, po sedmi hodinách, na půdě zemědělské školy... jako ,,fet".