Na start dorazím trochu dřív, kolmo zlehka z Krupky, kde jsme se ženou sehnali ubytování a je to ideální vzdálenost na ranní rozjetí. Silnice vlhká, ale moc to nenahazovalo, aspoň to tak vypadalo a je docela teplo. Předpověď je už poslední dva dny všelijaká, tak to radši neřeším, bundičku v kapse, plácačku za sedlem a víc s tím stejně neudělám. Vše jde podle plánu, takže jsem na startu s rezervou, tedy v 6 a jdu se ještě projet. Potkávám Rybu a pak i Kolíkáče s Dreamerem a HonzouB. Na startu pak Strejda s RiCem, moji dnešní parťáci. Vlastně to vymyslel Iceman, že jako premiéra bude dobrý dělat domestika skupině A, takže cíl je jasný objet to s nima. Vlastně bych rád ke konci tahal, na Zlaťáku jsem si zkusil, že by to šlo, tak uvidíme. Ještě se k nám přidává známý s bratrancem, tak o zábavu bude postaráno.
Na minutu přesně je odstartováno, jsme někde ke konci první poloviny a asi se budeme propadat. Ale to nevadí, věřím Strejdovi, že najde tu správnou skupinu, a tak jen viset mu na zadním kole a bude to fajn. První kopec ještě v Teplicích, no úplně volně se nejede, ale překvapivě dobře to snáším. Vůbec nevidím na čelo a tak se spokojím s tím, že jsme ve skupině, co má určitě přes 30 lidí a zezadu se valí ještě další. Ric i Strejda jsou tu, takže žádná komplikace po startu, známí s bratrancem taky. Chvíli se ještě trochu mačkáme, je to opravdu velký balík, ale situace se ustálí a za chvíli už se dá i pokecat. Hodina uteče a člověk ještě pořádně nešlápl, Strejda opravdu vybral dobrou skupinu. Ve sjezdu od dálnice jde na čelo RiC a poprvé ukazuje, kterému týmu tahle skupina patří.
První vážnější kopec je ten do Arnultovic, skoro 2,5 km a 9% už není brdek a skupinka se dělí. Ze sjezdu nicméně většinu sjedeme a blížíme se pod Sněžník. Tady ještě pár lidí pospíchá dopředu, ale my jedeme rozumně. Jsme se známým vepředu, je tu i jeho bratranec, snažíme se kopírovat Strejdovo tempo, RiC je hned vedle. Nic nevadí, že neletíme nahoru dvacítkou jak ty nej profíci, já si stejně připadá nejvíc profi ever. Silnice zablokovaná, někdo by se sice protáhnout mohl, ale beztak se nikomu nechce, tohle je prostě naše skupina, tady jede my a všichni to respektují. Stále se dá prohodit pár slov a tak to i nahoru docela uteče a tam už čeká první bufet. Kopců je na trati moc, tak si budu aspoň odškrtávat bufety. Palačinky nemají, tak jen doplnit bidony, v panice z nedostatečné snídaně ještě čapnu housku se salámem a jedeme dál. Zbytek se záhy přidává a tak pořád v hojném počtu, netřeba vydávat mnoho vlastní energie. Strejda organizuje střídání a po chvíli se to i daří sladit. Podobně jedeme i na Nakléřov a další kopec hned vzápětí, tady to není tak prudké a tak se vcelku v pohodě dá točit. Pořád je ve skupině dost lidí a po rovinách se pěkně jede. Mám z toho dobrý pocit. Navíc RiC se Strejdou jsou excelentní sjezdaři, takže si můžou dovolit i menší ztrátu do kopce. To se bohužel mě netýká, a tak se sjezdy pro mě stávají dost postrachem tohohle závodu a to jsem si myslel, že to tak zlý se mnou není. Navíc když se radši nacpu dopředu, tak z druhé pozice sleduji driftování v 70 a výlet do protisměru. Naštěstí bez následku, ale srdíčko buší jak kdyby se to stalo mě, to mi taky nepřidá. V Chlumci teda naštěstí všichni živý a zdravý a teď to bude až do Krupky rovina. Jdeme na čelo a sjíždíme menší skupinku, kde jsou taky lidi z jednoho týmu a jedou, tak se ještě svezem. V Krupce kolem penzionu kde bydlím, promotat městem, pravá a silnice se hned zvedá.
Komáří vížka před námi, držíme čelo skupiny když v dálce zahlédnu mojí ženu se psem. Na televizi koukám dost, takže vím, co se sluší a patří a jdu na čelo, aby to dobře vypadalo na fotkách. Nic nepotřebuju, tak jen zdravím a jedu dál. Kopec je to prudký, tak si není moc kde sednout, navíc nahoře bude zas bufet tak jedu, tady stejně nikomu nepomůžu. Předjíždím pár lidí a dostávám i trochu hlad, takže držím tempo a dost se těším do cíle, eh teda do bufetu ale v tu chvíli je to cíl. Za chvíli jsem nahoře, povzbuzen množstvím lidí co jsem předjel čekám bufet, ale je tu jen mlha. Aha tak bufet až na Cínovci, což je prý támhle, totiž v mlze. Projíždím kolem dua pomníků, jeden pro jednoho vojáka sssr a druhý pro 58 obětí pochodu smrti… zvláštní. No nicméně to neřeším, protože to nevím, ani nemůžu, je mlha, že sotva vidím bílou čáru na krajnici. Stín přede mnou mi ukazuje cestu na Cínovec. Jak to tu je pěkný zjistím až o 24h později při regenerační procházce. Šťastně jsem se dostal na Cínovec a našel zdejší bufet. Ochotní pánové doplní bidony, nabídnou Colu a doporučí chleba se škvarkovkou. Prý tam dobře klouže a dobře to po něm jede. To první potvrdím hned, to druhé později. Zbytek skupiny nikde, tak si beru nášup a další Colu. Taky koláčky tu mají… Ještě si dojdu na záchod, skupina je tu, tak doporučím ty chlebíky, vezmu ještě jeden. Pán mi ještě šoupne banán do kapsy na cestu a můžeme jet. Pěkná zastávka.
Jak bylo krásně na bufetu, tak při sjezdu po státovce do Dubí trpím. Na tacháči 60 a v očích smrt. V první mi zatáčce mě předjíždí RiC, vzápětí za ním Strejda. Ostřejší pravá a já hned sahám na brdy a … 2 vteřiny co trvaly snad půl hodiny než ten karbon oschnul a Bory začali zpomalovat. Dreamer v reportu píše, že to klouzalo, to já nevím, já vím jen jak moc sem se bál a jak hrozně mi ti dva ujeli. A to jsem cestou dolu pár lidí taky předjel, dokonce včetně jedné dodávky. Další ránu mi ale zasazuje čelo trasy 180 km, ty jeli tak ještě o 20 km/h víc jak já. To vědět, tak nečekám na bufetu, ale až dole. Kluci ale pod kopcem čekají a během chvilky zase formujeme pěknou skupinku, pořád ještě pěkně jedeme, pár lidí se snaží jet s tou kratší trasou, ale moc úspěšní nejsou, ale i tohle skupinu posouvá a tak jsme za chvíli v Hrobě. No já mám pocit, že trocha smůly a mohl jsem tam být o pár minut dřív a definitivně. Ale přijde mi, že je to pořád ta stejná skupinka, lidí dost a mám pocit, že to takhle v pohodě domotáme až do cíle. Padají i vtipy tom, že už budeme v půlce. Bohužel dobrou náladu kazí RiCův defekt. Všichni tři zastavujeme a čekáme až RiC vymění duši v zadním kole. Bohužel nám ujíždí dost lidí, s kterýma se dalo jet a navíc i skupinky ze střední, které je odtáhnou pryč.
Aspoň jsme ale orazili, a tak se nahoru jede docela dobře, začalo mě trochu zlobit koleno, přece jen by to ty kopce chtělo jezdit víc kadenčně, ale na to by to chtělo lepší kazetu, nebo kondici. Oboje schází, takže často točím jen pomalu a prokládám to jízdou ze sedla a po 5ti hodinách se koleno ozývá. Trochu mě to děsí, hlavně když všichni straší Dlouhou loukou. Nahoře už jsme ale za půlkou, a to vlévá optimismus do žil. Zároveň jsme ale taky přišli o všechny skupinky, co nám mohli pomoct a jsme na to sami. Občas se někdo objeví, ale jednotlivec se spíš sveze, než že by pomohl a těžko mu to zazlívat. Na rovinkách ale zjišťuju, že tempo, které jsem si vyzkoušel na Zlaťáku jako, lehce ale pořád, ani kluky neurazí, a tak lezu na špic a jedu. Za chvíli jsme na bufetu, kde překvapí Turista (díky za povzbuzení a pěkný foto), který má navíc poměrně přesné informace o stavu závodu. Potkáme se tu i s Rybou. Chvíli předtím nás taky předjížděl Basko na trati 180 km a už z dálky křičel „Vinohradské šlapky!“. Prostě společenská událost. První sjezd do Litvínova se snažím něco si najet a hlavně si to trochu zapamatovat, pojedeme to ještě jednou. Rovinka z Litvínova už je na mě, Strejda hlásil, že má čas jak loni a to se mi nelíbí, to bych tu byl na nic. Domlouváme se, že Dlouhou louku každý podle sebe, za to jsem rád, když si stoupnu, trochu klukům ujíždím, naopak, jak se to srovná chci si trochu oklepnout. Kapsy plný moderní chemie, jenže na bufetech bylo zatím tolik dobrot, že se mi to chce jíst. Jediný, co mi fakt chutná jsou sladký želé s kofeinem, tak jich aspoň pár spořádám, když už to s sebou vezu. Najedou vidím kostel a jsem na vrcholu, tak to bylo docela v pohodě. Teda když odhlédnu od toho, že pořád prší a přijde mi, že se ty kapky nějak zvětšují. Jsem tu trochu dřív, tak aspoň stihnu zase na záchod, jsem rád, že sem to nemusel řešit za jízdy. Druhý objezd Flájí už je jen hra pro naše trio. Nikdo další tu není. Nikdo nás nepředjíždí, ani mi nikoho. Další občerstvení a vzhůru dolů. Za každou zatáčkou si pořádně přišlápnout abych dohnal co jsem ztratil přibržděním před ní, aby mi jen v Litvínově padli do háku a pojedeme do Středohoří. Plán pěknej, ale RiC mě stejně předjede. Naštěstí mi ale moc neujede a tak hned za kruhákem pod kopcem srovnat a jedem. Prej stejnej čas jak loni, to teda nene. Placka je to krásná, ve výsledku trošku nakloněná dolů, příjemná změna proti těm stojkám, tak trochu přitopím. Tohle už není lehce (snad) a pořád (no to už vůbec ne), ale začíná mě to bavit. RiC se Strejdou si lebedí v háku a před námi se objevují první korálky. Najednou jich je čím dál tím víc, nit se plní a škodolibá radost, když se někdo nezvládne navléknout mi dává další sílu. Když už mám víc jak deset korálků a další se někam odkutáleli chci si trochu zvolnit, abych dojel v rozumném tempu až pod kopec. Jenže to se před námi objevuje skupina snad dvaceti lidí. Tam chci a opravdu se blížíme. Tak tohle jsou ty nohy z nebes, nebo ty před námi prostě jen nejedou? Vlastně je to jedno, důležitý je, že jsme tam, zapojujeme se do skupiny a máme chvilku na oddech, než přijde další kopec.
Do Kostomlat je kopec mírnější, i když i prudší části tam jsou. Ukazuje se, že v té velké skupině málokdo střídal, takže nám hned v kopci pár lidí zas odjíždí. Ale kluci jedou parádně a tak jsme přeci jen dost lidí nechali za náma. Navíc RiC se na 220 km pěkně rozjel, až si říkám, že kdybychom jeli tu třístovku, tak by na nás musel čekat. Naštěstí jedem jen 250 a vidina cíle nás už pohání vpřed. Chvíli to i vypadá, že na posledním bufetu nebudem stavět. Ani to nepotřebuju, pití dost, jedl jsem dost. Strejda hlásí, že jede volně dál, RiC staví, a tak se přidám. To jen on, to je ten bufet s palačinkama. A já málem projel kolem. Všichni jsou tu hrozně milý, asi si taky dali, takže mezi řečí spořádám 5 palačinek, zapiju zas kolou a vyrážíme dál. Po hlavní se ten kopec už docela zajídá, ale RiC v háku mi dodává energii, to za to stojí. Ve sjezdu ještě docvaknout Strejdu, ale bohužel ještě zastávka kvůli jeho spadlému řetězu, než můžeme valit dál. Za námi nikdo, před námi jen dva lidi ze střední, ty už sjíždět nemusíme, tak za posledním brdkem už v pohodě dojet do cíle. Krásně, bok po boku, jsme to zvládli. Z loňského času jsme nějaký ty minutky ubrali, a hlavně jsme si to užili.
V cíli ještě zkontrolovat týmovou soutěž, kde nám kluci z loňska nechali nelehký úkol v podobě obhajoby třetího místa. A hle, povedlo se, jsme dokonce druhý, hned za Petz Racing (s vítězem Robertem Petzoldem a druhým Tobiasem Hessem). Takže ještě po misce s těstovinama cesta na pódium a dobrý koláč na závěr. Kdo může říct, že stál na pódiu na Krušnotonu a podával si ruku s celkovým vítězem. (teda ze Šlapek asi dost lidí, ale tak obecně to myslím :-) ) Navíc moderátor ocenil nejen název týmu, ale i Strejdův knírek a náš dress-code obecně.
Velkej strach jsem měl z jidla a energie vůbec. Nakonec sem teda na bufetech strávil asi víc času, než by bylo vhodný, ty palačinky byli za odměnu, ale ten zbytek, toho taky nebylo málo. V cíli jsem ani nedojedl tu malou misku těstovin a na večeři sem nešel vůbec. :-)