Ještě v pátek předpověď na sobotu vypadá víc než slibně a tak se těším na pořádné skupinové svezení. Jenže fronta co se měla přehnat v noci to nějak nestihla a zdržuje se kdesi na Šumavě. Navíc to vypadá, že vcelku neomylně míří na Prahu. Na whatsappu se množí jedna omluvenka za druhou. Ne že by se mi v tuhle chvíli chtělo, výmluv proč nejet by se našlo vcelku dost. V březnu by to byl nenahraditelný výpadek km, ale teď není kam se hnát. Dneska rozhodně nebudu ten, který to vyburcuje, že se jede, ale stejně netrpělivě čekám, až někdo potvrdí, že se opravdu jede, abych se mohl jít oblékat. Za chvíli je to tu, tak pěkně navrstvit oblečení, termosku s ionťákem, rezervní gel do kapsy, ale další jídlo neberu, bude se přece stavět na oběd.

Na Chodovec v klidu, hlavně se zbytečně nespotit. Neprší, jen mlha - místy trochu hustší - štípe do tváře. Na Chodovci jsem první, tak jdu kroužit ve stylu Dreamera a říkám si, jestli to dnes vzdá, nebo se nakonec ukáže. To už se ale zdravím s Baskem a za chvíli přijíždí i Oťas a Kolíkáč. Za chvíli je tu i HonzaB a můžeme vyrazit. Už tahle banda slibuje nevšední zážitek a já jsem rád, že jsem se odhodlal vyrazit. Hláška střídá hlášku, k čemuž bohužel značnou měrou přispěje moje ukázková skládka na křižovatce v Bráníku. Kluci rozebírají jestli to na silnici je olej nebo nafta, všichni pomalu a opatrně a já nejpomalejší a nejopatrnější rázem ležím v křižovatce. Naštěstí jak mi podjeli obě kola naráz, tak to nebyl žádný krkolomný pád a obešlo se to bez větších škod na zdraví i materiálu. Ani oblečení není moc mokrý a tak můžu pokračovat, jen ta přehazovačka bude chtít doma trochu narovnat.

Pod Baranďákem se k nám připojuje Dreamer, který měl asi rušnější ráno a tak se chce ještě přiobléknout. K našemu překvapení vytahuje kdoví odkud kufr (no dobře, tak tašku) s oblečením, igelitku aby si mohl sednout do sucha a přiobléká ještě jednu vrstvu. Je vidět, že drsná Šumava prostě člověka naučí. Pokračujeme dál na Radotín a Ořech kde se připojuje Vlčák a na kousek i Pepa Vejvoda. Jede se pohodové tempo a diskuse příjemně plyne. Jen já toho moc nenakecám, jak se soustředím abych znovu nelehnul. Ve všech sjezdech ztrácím a nějak nevěřím all season 28mm continentalům. Čekal jsem to lepší, navíc mě to ještě cestou párkrát klouzlo...

To už ale najíždíme v Třebání na hlavní směr Karlštejn a začíná rychlostní prémie. První trojka odjela už ve sjezdu, ale Kolíkáč to hecuje, že je sjedeme. Snažím se přispět svým dílem, protože ještě ráno jsem si na spurt docela věřil a body do Šlapky roku se dycky hodí. Brzo je ale vidět, že nemáme šanci, bylo by třeba letět přes 40 a k tomu se ani neblížíme. Basko bez blatníku na chvostu volá nádhera, věřím mu to, ale na špici to zas taková paráda není :-). Před Srbskem toho už mám docela dost a myslel jsem, že jen tak dojedem. Ale najednou je tu ta skála, co Kolíkáč říkal, že je třeba zvednout zadek a on se opravdu zvedá. Za ním Oťas, já ze třetího místa, protože jsem před chvílí odstřídal. Vlastně líp jsem to mít připravený nemohl, tak se taky zvedám a s pocitem, že mě to tak nějak spadlo do klína vyhrávám aspoň v naší skupince.

V Srbsku ještě loktovačka s turistama o nejlepší stůl a za chvíli už česnečka vyhání ty zimní chmury a začíná příprava na vrchařskou prémii. Kluci věří opiátům s knedlíkama, Basko si plynou češtinou objednává rumíček a já sázím na osvědčenou vanilkovou zmrzlinu s palačinkou. Sedělo by se, sedělo, za okny zrovna řádí fronta ze Šumavy, ale kola osudu se musí točit dál.

Ze Srbska krásným údolím do Loděnice, kde se silnice opět zvedá a Kolíkáč ve stylu Fabiana Cancelary startuje vrchařskou prémii.
Od začátku taky náležitě přitápí. Snažím se jet konstantní tempo. S Dreamerem pomalu dojíždíme Kolíkáče, což mě vyneslo na třetí místo. Bohužel už v tempu, které asi nevydržím až nahoru, naopak na Dreamerovi je vidět, že kdykoli bude chtít, tak se zvedne a odjede. Pro mě je to tedy o uhájení malého náskoku na Vlčáká a HonzuB. Před koncem už musím trochu zvolnit a Vlčák mě předjede, ale neujíždí mi, a tak se ještě donutím zvednout a před vrcholem mu předjetí vrátit.

Zas přestalo pršet, navíc mi přijde nějak tepleji. Klesáme do Černošic. Mokrá dřevěná lávka přes Berounku nás dělí na ty, co byli v Krkonoších a jdou pěšky a zbytek. Jen HonzaB se nenechá zastrašit. Od Černošic jedu přípravu na Točnou = ukecávám Oťase, aby to se mnou dal pomalu na kecačku. Z Točné se totiž stává Baskův kopec, tentokrát za to bere hned od začátku. Za ním se vydává HonzaB. Já už sotva točím nohama, což jsem očekával. Naštěstí příprava zabrala, a tak můžu v klidu vykládat s Oťasem a Kolíkáčem. Tentokrát navíc žádná Písnice, takže ve skupině až do Průhonic. To jen podtrhlo skvělý pocit z dnešního dne. Fyzicky to nějaký síly stálo, ale psychicky tyhle akce neskutečně nabíjej, takže dalších 116 km do deníčku a v podstatě zadarmo!