Letos organizátoři Krakonoše nám prodloužili trasu a hned je z toho maratonská distance. Letos už to dokonce není ani nejkratší závod seriálu, o necelých 10 km to přeskočilo Beskyda (ale co do převýšení - tak to s Beskydem samozřejmě konkurovat nemůže). Prodloužení trasy vítám, vím, že druhá stovka se mi vždy jede líp.
Jako vždy před maratonem řešíme počasí a skupinu. S počasím je to víceméně jasno: bude vedro. Ale co, zažili jsme Krušnoton při 36, tak Krakonoše při 33 určitě zvládneme. A když už pořadatele přidali pitný bufet před Pomezkami – tak to už jsem úplně v klidu. Poslední otázka: zda bouřky přijdou už během závodu, nebo až po něm. CHMI a Norové shodně slibují bouřku kolem 13 hodiny, což bych akorát mohl byt na Pražské, pak sjíždět tu šotolinu a úzkou klikatou silničku s ostrůvky mechu za mokra – může to byt zajímavá zkušenost. Uvidíme, jak ono to dopadne.
Skupinu ještě z Mamuta máme dohodnutou s RiCem, a Tomem Tvarůžkem a taky se k nám rozhodl připojit Standa Hnízdil z CK Záluží. Je to dobrý základ. V Trutnově na náměstí v 8 ráno slunko už pálí vo 106 a vedro se zda byt neúnosné. Ale když si nasednu na kolo a trošku se rozjedu – tak protivzduch chladí docela účinně. Letos jsem trošku zredukoval zásoby podkožního tuku, cévy se mi dostaly blíž k povrchu a chlazení potem je hned účinnější, stačí jen dostatečně pit.
V startovním koridoru stavíme se vedle sebe s RiCem a Standou, Tom je kousek vedle. Plán mám jednoduchý: pod Pražskou jet s rezervou, ten nejtěžší kopec celé sezony nějak přežit – a dál už jet co se dá. Odstartováno, nesnažím se zachytit nějaké rychlé skupiny, pořád se cedím dozadu, lidí je pořád hodně. Až dojdou borce z dlouhé, dojedou nás ty z krátké, a další a další. A tak se pořad máme hoho háknout. Se spolubojovníky za skupiny nejsme hned za sebou, ale jsme rozeseté po větším balíku a máme se na dohled. První hodinu nehraji se na žádného hrdinu, jen schovávám. Pak už všeobecné startovní nadšení trošku opadá a tak občas i vylezu na špic. Letos jsem toho ve skupině moc nenajezdil, nemám v tom jistotu, takže jsem trošku nervózní, hlavně když se potřebují napít nebo vycucnout gel. Ale všechno se daří a po dvou hodinách máme průměr přes 30. Někde kolem 65 kilometru odtřidam, pouštím houf před sebe a Standa mne hlásí, že jsme ztratili RiCe. Tak já na něj počkám. Pouštím skupinu a jedu v klidu. Občas se otočím – vzadu nikdo, tak zpomalím ještě, ale pořad nic. Začíná stoupaní na Pomezky, točím hodně pomalu, a dojíždí mne velká skupina. Aha, tak RiC bude tady. Ale není tam. Že by defekt? Ptám se, zda neviděli chlapa v dresu Vinohradských šlapek. Jojo, prý jen tak asi 100 m za tebou. Tak to je dobrý, to za chvíli mne dojede. Tak plním svůj plán, jedu v klidu, šetřím se na Pražskou. Ale nedojíždí mne. Tak pouštím jednoho závodníka za druhým před sebe. Pochvaluji jednu slečnu: že se jí to do kopce jede, když už má těch 45 kilo. Směje se, že těch 45 nemá. Nu jasně, že se to jede, když ani těch 45 nemá :). A pak se ještě ptám, zda tam neviděla RiCe. Jo, je hodně vzadu za tebou. Aha, takže přece mu ujíždím. Ale zvolnit ještě víc už nechci, to bych vypadl z tempa, počkám na bufetu. Na bufetu na mne čeká Standa a pak spolu čekáme na RiCe. Po 7 minutách, když už jsme rozhodnuté jet dál, je tam a nevypadá dobře, neví co se děje, ale nemůže jet a odstupuje. Tak holt mažeme dolu. Rozdělení tras, a začíná předkrm. Ono té Pražské předchází 6 kilometrové mírné stoupání, které svádí ke svižné jízdě. Tady se potřeba krotit, zapínám omezovač svého tempomatu a Standa se evidentně nudí. Když mně vystřídá, tak vystřeli dopředu, ale na to já nemam, a tak ho pouštím. V Úpě pod kopcem sedí Ryba a smutnými očima pozoruje svého pochroumaného oře. Holt další nedokončený závod pro tohoto hrdinu. Ale pro mne už přichází čas plnit přece vzetí, je tu Pražská, kterou jsem ještě nikdy nevyjel. V nejprudším úseku předjíždím tlačících Standu a Toma, a snažím se dýchat zhluboka a točit a točit. Když se to trosku povolí – důležité nepodlehnout euforie a nezrychlit, jet stále pomalu, aby se dech a tep trošku zklidnily, pač on ten kopec se zase zvedne. A daří se. Na otevřeném svahu těch 1,3 km bez zatáček a s rovnoměrným sklonem zvládám celkem s přehledem. Akorát tady jedna závodnice to šněruje od kraje ke kraji, a to jí musím požádat, zda by nebyla tak laskavá a nenechala mně projet. Všechno se daří. Nahoře nečekám, vím, že sjezdař jsem bídný, opatrně se pouštím dolu, oni kluci mně doženou (nedohnali). Ale tady přichází ke slovu ta druhá část plánu: prostě jet co se dá. A to plním až do cíle. Spolupracovat s ostatními už nejde: buď oni mne nestačí, nebo jedou takové koule, že já nemám nárok. Jede se mne velmi dobře, a tak to točím a točím. Cca 4 km před cílem mne dojedou 3 borce, a to už vím, že se svými mizernými sprinterskými schopnostmi budu tady poslední. A opravdu poslední jsem. Ale vůbec mne to nekazí náladu a dobrý pocit z Krakonoše. Další povedený maraton letos.
Cestou autem domu vjíždíme do epicentra bouřky a tiše se s Dreamerem radujeme, že jsme to nemuseli potkat na trase :)