Již několik let pozoruji, že až do půlky července mne to moc nejezdi. Nejdříve mne to frustrovalo, ale pak jsem se tím smířil, a začal vycházet z toho, že tu první půlku sezony jednoduše musím brát jako rozjezd, přípravu a čekat, až v srpnu konečně přijde forma. Letos ty začátky jsou podobné: PrS – katastrofa, jarní UACovské časovky – ostuda, Kraslický Šíp jsem protrpěl. Ale pak z ničeho nic přišel zlom. Týden před Mamutem jsem si dal první dvoustovku v kopcovitém terénu a najednou se mi to rozjelo. Ne, že bych jezdil závratně rychle, ale jednoduše zjišťují, že dokážu jet dlouho a na své poměry slušné tempo. První dva maratony to potvrdily, a tak jsem rozhodnutý, že Beskyda zkusím jet bez ohledu na skupinu A, pokusit se o co nejlepší vlastní výsledek. Trošku mne nahlodávalo svědomí, že nechám bez podpory Lenku, ale ona nakonec to otočila na střední trasu, takže rozhodnutí bylo správné.
Když už se mí tak osvědčil dlouhý vytrvalostní trénink týden před Mamutem, tak před Beskydem chci něco obdobného. A je tu tradiční akce CFC Kladno, Kladno – Klínovec – Kladno, 263 km. Je mi jasno, že v nepřítomnost Kolbaby a Fousáče se to pojede na můj limit, takže asi to bude o něco intenzivnější, než je zdrávo. Ale snad mne těch 5 dní na regeneraci bude stačit. Z této akci mne zůstal velmi dobrý pocit, dokonce i Klínovec samotný jsem vyjel v osobním rekordu. Ale regenerace v týdnu – to už bylo slabší. Nohy mám pořád tuhé, každé šlápnuti bolí. Nu, uvidíme, jaký to bude při závodě.
Teď si ještě stanovit cíl a taktiku. Před dvěma lety stejnou trasu jsme s Lenkou a Mišutkou zvládli za 7:03. Tak pokud na nikoho nebudu čekat a na každý bufet dam maximálně minutu, tak snad nějakých 20 minut bych stáhnout mohl. Taktika: Po prvních dvou kopcích důležité zůstat ve skupině, tam pak přijde 20 km rovinky a hák hodně ušetři. Pod Kelčovským sedlem už neblbnout, vystoupit a až do cíle jet své tempo. Ze zkušenosti z minulých let vím, že dál už spolupráce možná jen po předběžné dohodě: ty vyhovíš někomu, pak on tobě. Náhodné souputníky přirozeně mají tendenci závodit na každém metru: nejdřív se za tebou svézt, a pak tě orvat. Kdyby se to náhodou povedlo jinak – bude to bonus, ale radši s tím nepočítat a jet vlastní vytrvalé tempo a pokusit se rozložit sily tak, aby v závěru došly úplně. Další problém: na Mamutu a Krakonošovi mne docela trápil žaludek, myslím, že z přebytku sladkého. Tak dneska zkusím míň jíst a pit nejen jonťak, ale půl napůl, jonťak a vodu.
Do Bílé odjíždíme s Nickem a Baluem v pátek brzo ráno, ještě před dopravní špičkou a obávanou D1 zvládáme hladce. Pak se jen na chvíli se zasekneme ve Valašském Meziříčí, ale v poledne jsme na místě. I tak 5 hodin cesty, je to daleko. Ale Beskyd mne za to stojí.
Nohy jsou pořad tuhé a tak navrhuji o něco delší rozjezd, že zkusíme projet celé úvodní kolečko trasy včetně Kelčovského sedla. Balu to odmítá razantně, tak jedeme s Nickym. Je to chlap lehoučký, do kopců doslova letí, já mám nohy pořád jako dřevěné špalky. Ke konci vyjížďky už se to lepší, tak snad zítra budu v pohodě.
Večerní tiskovka příjemně klidná, spát jdeme brzy. Ráno času je dost na všechno, počasí naprosto ideální. Krátké rozjeti ukazuje, že nohy už začínají byt funkční. Tak do kapes dva gely, dvě tyčinky a dva banány (když se to jí správně – je to jídla na 6 hodin). A na start.
Stoupaní k Bílému Kříži se mi jede docela dobře. Sice pořád se cedím dozadu, ale lidí je tu spousta, zatím není nebezpečí, že vypadnu. A tak přesně podle plánu na Slovensku jsem ve velké skupině a pod Kelčovské sedlo se vezu skoro zadarmo. A taky tu vystupuji. Chvíli se vedle veze Nick, ale do kopce už prchá se skupinou. Kelčovské sedlo mne nečiní problém, problém mne činí chlap, co jede přede mnou, jede pomalu, šněruje cestu přes celou šíři, a nemohu ho předjet. Uff, málem mne srazil. Obětavý Žiža to pečlivě dokumentuje foťákem. Po sjezdu se dostávám do červených čísel (ve smyslu, že všude kolem mám jen závodníky ze střední, které mají startovní čísla v červené barvě). Na bufetu banán do kapsy, doplnit bidony a hned jedu. Zatím se mne ten plán plní. Cesta kolem přehrady se mi zda byt mnohem lepší, hodně toho asfaltu opravili. Smrček jako vždy dá zabrat, obzvlášť štěrkový úsek, ale přežit se to dá. Na vrcholku preventivně spolykám první 3 anicrampy. V okolí golfového hřiště už nemám banány, a musím šáhnout po tyčince. Zatím to trávím bez potíží. Pustevny se mi jedou obzvlášť dobře, tady předjedu aspoň 5-6 lidi včetně Nickyho. Stěžuje se, že má tuhé nohy. Nahoře zase doplnit pití, další banán do kapsy, anticramp do pusy a hned dolu. Zabere to trošku víc času, než bych si přál, kolem stolů je hodně lidi. Při stoupaní na Solaň mám první křeč. Ale není do stehna, ale do chodidla. Je to upozornění, na vrcholu vzít další anticramp. Na Kasarne už cítím úbytek sil, ale vyškrabu se tam. Zase je tu Žiža, pečlivě to dokumentuje, tak ze sebe vymáčknu úsměv. Žaludek zatím v pohodě, tak si dovolují koláček. Nahoře poslední anticramp. Vím, že překračují DDD, ale Beskyd máme jen jednou za rok, nějak si to vstřebám. Bumbálka je tu zřejmě nejlehčí kopec, ale hned na začátku chytám křeč, a to už do stehna. Z toho usuzují, že jsem jel akorát optimální intenzitu, na další kopec už bych sily neměl. Křeč není vážná a přichází spíše proto, že po delší jízdě z kopce přišlo stoupaní, zapojuji se jiné svaly a organismus nestihl přesunout živiny tam. Za chvíli to mam v pohodě a pálím zbytky energie.
Celou cestu po očku sledují, jak jsem na tom s časem v porovnání s rokem 2017. A s potěšením vidím, že na každém vrcholku jsem z toho času ubral minutku – dvě. Ono to minuta k minutě, na Bumbálce už mám našetřeno rovných 21 minut. Teď už to jen neprohospodařit ve sjezdu, což se daří. Nakonec: 163 km, 6:42:34, jedna tyčinka, jeden tvarohový koláček, 6,5 banánů, 4 sedmičkové bizony junáku a 3 vody. To by šlo.
Než si s Tomášem dáme jídlo po závodě, dorazí Balu, za chvíli i Nick. Holt první zkušenost s maratonem skoro nikdy nevyjde podle představ.
Samozřejmě hned začínám přemýšlet, kde jsem ještě mohl ubrat, ušetřit, šlo by to ještě zrychlit? Nic mne nenapadá. Pravděpodobně z aktuální formy jsem vytěžil maximum. Jedině dobrá skupina nebo osobní domestik a možná doprovodní auto nebo podavače bizonů by to mohli posunout dopředu. Musím si nad tím ještě zamyslet. Budu na to mít celý rok.
Večerní tiskovka zase moc příjemná. Jen ty židle v hospodě by mohly byt o něco měkčí, po 7 hodinách v tvrdém sedle zadek nechce sedět na tvrdém dřevěném prkně.