Bylo, nebylo, za sedmero výtluky a sedmero horskými prémiemi čtvrté kategorie, cyklistické pohádkové království kdesi u Znojma v sousedství země Rakouské s lidem přátelským a cestami hladkými a liduprostými. Hned po příjezdu mě vítá Kolíkáč o dobrých 5 let mladší, než když jsem od něj ráno přebíral tašky s polní kuchyní. Kouzelná cesta evidentně udělala své. Postupně se schází celá parta k večeři a na všech je vidět, jak zdejší pobyt ozdravuje. Na zítra se plánuje max 200 km trasa a já se těším na svůj díl té omlazovací kůry.
Páteční výlet začíná Turistovou vybitou baterkou, takže si hlavní trasér musí počkat a pak zahřát nohy víc než padesáti kilometrovou časovkou. My občas bloudíme, občas čekáme a často čůráme, a tak nás brzy dojede. Projíždíme krásně zvlněnou udržovanou krajinou, pastviny střídá les a vůni kvetoucích pampelišek střídá vůně dřeva. Využíváme delší a prudší zkratku kolem kostela, kde je nám odměnou dojezd ke kostelu za odbíjení zvonů . V Gars am Kamp se fotíme s místní zříceninou a šťastně se shledáváme s Turistou. Následují další dva kopce 4 kategorie (nakonec jich opravdu bude sedmero) a ve skupině sílí přesvědčení, že původní cíl je daleko za hranou 200 km výletu a že by se to nemuselo stihnout do večeře. Při jedné delší debatě se ztrácí Vlčáci a paradoxně jako jediní dnes dobijí cílové město. Nakonec trasu zkracujeme přes krásné stoupání lesní cestičkou s poetickým názvem Hell of Kienberg se míříme zpět směr Dyje. Každé další stoupání se zakusuje do nohou, ale prázdné Rakouské silnice jsou nám odměnou při každém sjezdu. Poslední foto pod hradem Hardegg a poslední delší kopec. Pak už se jen klesá a skupina harmonicky dojíždí do cíle. Krásných 7 a půl hodiny v sedle.
Večer následuje hromadné sledování záznamu E3 Harelbeke, kde se naše cyklistické bláznovství posouvá na další level. V cílové rovince všichni řvou a fandí jak na fotbale a Štyby nám ještě vylepšuje už tak parádní náladu, a to degustace vín a žebra k večeři mají teprve přijít. To vše skvěle zapadlo do sebe, a tak není divu, že celodenní intenzivní omlazování většinu z nás vrátilo věkem někam těsně přes 20 a možná i míň.
Sobotní regenerační vyjížďka slibuje cestu za zmrzlinou. Počasí je ještě krásnější než v sobotu, takže měním dres a beru krátký-krátký, jen do začátku návleky na ruce. Rozjezd je trochu náročnější, ale nakonec se nohy nechají přemluvit a už zas šlapu. Mezi vinohrady míříme opět do Rakous a tudy směr východ. Jen mírné vlnky občas naruší regenerační tempo vyjížďky. Po 60 km jsme ve Staatzu a všichni jedí. Já si jídlo zapomněl a myslel si, že to nevadí, touhle dobou jsem myslel, že už budeme na zmrzlině. Mikulov daleko, tak pro jistotu vyloudím půl tyčinky na Kolíkáčovi. Díky! Do Mikulova se rozjíždí krátký závod na hranici, kde se mi daří držet s nejlepšími. V Mikulově mraky lidí, chvíli trvá, než najdeme místo, kde se usadit. Gulášová polévka mě bodla a štrůdl taky fajn. Do řízku se salátem jsem ještě nedorostl. Cestou zpět plánujeme zmrzlinu v Laa, ale pro jistotu si dáme i v Bille, kde jsme zastavili nabrat zásoby. Cestu do Laa nám okoření šotolinový úsek přes Mitterhof. Skoro 5km jedeme v prachu, pravá jarní klasika. Jediný defekt potká Kapra, ale ten rychle a rutinérsky mění duši. Pak už je tu Laa, kde před cukrárnou na náměstí stojí taková fronta, že nelze odolat. Pořádná porce italské zmrzliny způsobí, že když se s Dreamerem, vlastně náhodně, ocitneme na špici hned za městem, vůbec nám to nevadí. Letíme kolem 35, balík za námi vesele švitoří, slunce svítí, kdo měl co sundat, tak už jede krátký-krátký. Prostě cyklistická paráda, která trvá snad dvacet kilometrů, než se silnice opět zvedne a mezi vinohrady se vracíme zpět přes Znojmo do Dyje.
V podstatě ještě na Ještědu jsem neuvažoval, že bych jel, ale jsem strašně rád za ty dva dny. Odvezl jsem si pořádně bolavý nohy, spoustu krásných zážitků a bláznivou touhu dát si to příště z Prahy na kole. A taky 6 lahví vína :-) . Byla to pecka, díky všem.