Teploměr ráno ne, a ne přehoupnout se přes nulu, viditelnost jen pár metrů. Nabaluju se jak do Ústí, včetně dostatku proviantu, protože epidemiologická situace neumožní konzumaci u krbu a klimatická situace zas konzumaci na lavičce u řeky. Tradiční trasou přes Prahu na Barandov a dále směr Radotín. Pravidelně stíráme mlhu z brýlí a i přes suchou silnici postupně vlhne i oblečení. Nicméně kromě všech končetin mi zima není. Stupání na ořech nás trochu zahřeje, ale následný sjezd zase zmrazí. Kolíkáč je dobře naladěn a neustále něco vypráví, takže nemám moc možností cítit se mizerně. Jen, když se občas zamyslím nad svým údělem, je z toho díra několika desítek metrů. To naštěstí Kolíkáč přičítá spíš taktice než nemohoucnosti a já proti tomu vlastně ani nechci moc protestovat. Sjezd kolem lomu a my vyhlížíme, jestli se už někdo nepokouší zapsat svůj čas do virtuálního análu strava.com. Zatím nikdo a nás čeká ještě jeden kopec na zahřátí, kde opět visím jen dokud Kolíkáč neudělá menší pauzu ve vyprávění. Pak už jen pár vlnek, mrazivý sjezd a čeká nás rychlostí prémie. Chvíli trvá, než se podaří srovnat zástěrky do vodorovné polohy, ale pak docela pěkně jedeme. Popravdě to bolelo víc, než to vypadá podle dosažené rychlosti, což snad můžu přičíst zimnímu oblečení a blatníkům. Bohužel to ale bolelo i víc, než odpovídá dosaženým wattům a to už neokecám.
U výdejního okénka fronta, ale nám se stejně nechce tady nějak dlouho zůstávat, tak jen foto a pokračujeme dál, v naději, že třeba na kopci mezitím vysvitne slunce. Přeskočit bezejmenný brdek před Svatým Jánem, kde mám málem infarkt z bikera, co v tomhle nečase dává na odiv svá holá lýtka. Pak přichází Loděnice a vrchařská prémie. Kolíkáč shazuje rukavice a je vidět, že je správně nažhaven. To já pochybuju, že mi nahoře aspoň na ty ruce přestane být zima. Za přejezdem se silnice zvedá, tak se ptám, jestli už tady začal ten segment a s kladnou odpovědí nastavuji tempomat na 300 wattů, tak jak jsem si to v teple domova naplánoval. Zimák se žene nevídaně kupředu, a tak se v první prudší části zvedám, abychom zbytečně neztráceli rychlost. V dáli mizící Kolíkáčovo oddychování je další povzbuzení a pocit zimy je tímto také zažehnán. K první zatáčce dál držím spolehlivě plánované watty, ale síly rychle ubývají. V první serpentině už je mi jasné, že tohle až nahoru nepůjde. Léto je definitivně pryč a já se jen nervózně otáčím, jestli ještě nepřiletí Kolíkáč a potupně mě neobloží kousek před horizontem. Nezbývá než se ještě kousnout a dolámat to nahoru střídavě v sedě a ve stoje. Taková blbost a stejně člověk zvedne zadek, aby ho večer na stravě nepomluvili. :-) Ruce a nohy mám ale nahoře pořád zmrzlé a lepší to už dnes asi nebude.
V Kuchaři pak pauza na jídlo a místo lavičky u řeky mi stačí lavička na pontonu uprostřed zdejšího rybníčku. Můj stav se s jídlem sice zlepšil, ruce ani nohy už necítím, ale ideál to pořád není. Nad vodou mě drží virtuální přítomnost mnoha šlapek, na které celou cestu vzpomínáme a Kolíkáčův neúnavný přísun wattů na špici. Snažím se moc nemyslet a vyvarovat se dalších bezpečnostních odstupů. To se daří a po sjezdu do Radotína už je i veselo. Točná ve verzi kecačka nebolí a už se řítíme k domovům. Člověk by snad chtěl říct v pohodě před západem slunce, ale ono vlastně ještě nevyšlo, nebo jsme ho aspoň neviděli. Bylo to tvrdý, ale bylo to fajn. Sice jen ve dvou, ale i to je o 100% víc, než sám a nekonečněkrát víc, než nevyjet vůbec. Povedená akcička!